Minatův odkaz 7

Část šestá - TADY

Část sedmá - Jinchuuriki a jeho otec

Pod zemí byla zima. Naruto dostával husí kůži. Ani nevěděl, jestli je to opravdu z toho chladna nebo z nervozity. Na chvíli přivřel oči a zamžoural do tmy. Kushina rozsvítila poslední pochodně na stěnách. Místnost obklopilo příjemné zlaté světlo. Jejich dech se ale stále měnil na páru. Naruto sevřel pěsti, aby si trochu zahřál konečky prstů.
„Začneme hned?“ zeptala se Kushina a založila si ruce v bok. Zubila se svým obvyklým úsměvem. Chtěla Narutovi naznačit, že všechno dobře dopadne. Aby neměl obavy.
„Ať to máme za sebou,“ odkývnul Naruto a taky se zasmál. I on tím chtěl překonat svůj strach.
„Vím, že v téhle zimě to nebude moc příjemné, ale svlékni se do půli těla a lehni si na ten stůl, prosím,“ řekla mu.
Udělal přesně co chtěla. Snažil se položit se na kamenný oltář, ale ten byl tak strašně studený, že se musel hodně přemáhat, aby to vydržel. Ležel a díval se na strop. Přemítal o tom, co se chystají udělat. Co se bude dít? Proč, i přes ten optimistický pohled své matky, má špatné tušení?
„Jdu na to,“ řekla Kushina a zhluboka se nadechla.
„Prosím, hlavně neutíkej, i kdyby se stalo cokoliv. Vydrž to až do konce. A taky … Ty víš koho teď uvidíš. Sice jenom na chvíli, ale …“ selhával jí hlas. Odkašlala si.
„Dobře. Začínám.“
Naruto stále ležel a pozoroval ji. Začala dělat pečetě. Potichu si odříkávala jejich jména.
„Kohout, drak, kůň …“ slyšel ji Naruto šeptat do tmy. Najednou se zarazila na poslední pečeti.
„Tygr“ vyřkla o něco hlasitěji. Zavřela oči a soustředila se. Soustředila se tak moc, že Naruto viděl jak jí po tváři stékají kapky potu. Vyzařovala z ní chakra. Modré světlo obklopovalo její tělo jako plameny chladného ohně. Sevřela rty. Soustředila se víc a víc. Najednou se začalo něco dít. Všechny světla v místnosti zhasly, ačkoli Naruto necítil žádný vítr. Těsně vedle něho se ale vynořovaly malé modré jiskřičky. Zvětšovaly se. Kushina už málem hekala námahou. Muselo to být hodně náročné. Chtěla z těch jisker udělat tvar. Tvar člověka. Kupa světla pomalu rostla. Kupa modrého světla. Naruto si všiml, že nevznikalo jenom tak, ze vzduchu. Kushina na to místo předávala svou vlastní chakru a zhmotňovala ji.
„Mami! Mami, přestaň, je to strašně náročný!“ uvědomil si Naruto. A neuvěřitelný … pomyslel si. Ale doopravdy se to dělo. Musela obětovat svou vlastní energii, aby ji předala mrtvé duši. Ta potom bude moct udělat to jedno jediné jutsu. Z prostředků toho, kdo ji vyvolal. Kushina Naruta ale neposlouchala. Byla skoro u konce.
Modrá chakra získávala tvar. Naplňovala duši, kterou Kushina vyvolala. Vedle Naruta najednou stála trochu průsvitná postava, kterou podbarvovalo modré světlo. Kushina konečně dodělala své dílo a vyčerpaně si klekla na zem. Zhluboka dýchala. Byla strašně unavená. Naruto chtěl vstát a pomoct jí, ale vzpomenul si, že nesmí pryč z oltáře. Měl o ní starost. Najednou si uvědomil, že se musí podívat na to, pro co obětovala tolik sil. Otočil hlavu a zjistil, že to dokázala. Vyvolala jeho otce. Naruto ho poznával z fotografie. Stejné žluté vlasy, jako měl on. Stejné rysy. Kolem něho vlál jeho plášť Hokage. Plášť vlál samovolně. Nebyl tam skoro žádný vzduch, natož průvan, který by ho rozpohyboval. Chlapec vydechl překvapením a zůstal zírat s pootevřenými ústy.
Jeho otec! Duše čtvrtého Hokage!
Yondaime pomalu otevřel oči. Duhovky zářily blankytnou barvou. Stejně jako Narutovy.
„Tati …“ zašeptal chlapec do tmy. Yondaime se na něj podíval. Byl to stále on, Minato. Sice trochu průsvitnější, ale byl. Usmál se.
„Naruto … Můj synu,“ řekl. Jeho hlas, na rozdíl od ostatních, ve zpustlé jeskyni nevydával ozvěnu. Zněl trochu nadpozemsky.
„Konečně se vidíme,“ pokračoval a usmál se. Z jeho očí vyzařovala upřímnost, nadšení a radost. Setkal se se svou rodinou. S tou, kterou musel opustit, když začínaly ty nejšťastnější časy. Jeho zrak spočinul i na Kushině, která se zvedala ze země. Byla hodně oslabená.
„Kushino …“ vzdychl.
„Tak moc rád vás oba zase vidím. Spolu. Omlouvám se, že jsem musel odejít. Ale byl jsem tam. Stále s vámi,“ usmál se. Měl stejný úsměv jako Kushina i Naruto. Jeho pohled znovu spočinul na svém synovi.
„Jsem na tebe pyšný. Dokončil jsi Rasengan. Viděl jsem to. Bylo to úžasné.“
Kushina zamrkala překvapením.
„Takže to zvládl?“ pomyslela si.
„Jak jsi to mohl vidět?“ nechápal Naruto. Ačkoli ho potkal poprvé v životě, alespoň co si pamatuje, cítil k němu náklonnost a sympatie. Byl tak rád, že zrovna on je jeho otec! Tak dlouho nikoho neměl a potom, najednou, pozná oba dva. Otce i matku. Skvělého otce a úžasnou matku. Z očí mu unikly slzičky štěstí. Minato mu je setřel.
„Kdysi jsem řekl, že s tebou stále budu. Budu tě chránit. Viděl jsem všechny tvé úspěchy i pády. Byl jsem i u toho kdy jsi poprvé udělal Rasengan. V tak krátkém čase! Tsunadin náhrdelník nezíská jen tak někdo,“ nadchnul se Minato pyšně. Potom se otočil na svou ženu.
„Nemáme moc času. Jsem rád, že jsi to jutsu zvládla. Teď budu muset dokončit to, co jsem před šestnácti lety začal. Vím, že už je to naléhavé. Pečeť slábne. Slábne strašně rychle.“
Naruto si opět položil ruku na břicho. Tam, kde byl Kyuubi.
„Už mě víc nebudeš ovládat. Teď já ovládnu tvou sílu,“ pomyslel si v duchu. Stále však cítil, že něco není plně zodpovězené. Něco, na co se potřeboval zeptat. To, co ho trápilo už strašně dlouho.
„Já vím, že jsi mě chtěl posílit. Ale proč jsi do mě zapečetil něco tak nebezpečného, jako je démon?“ obrátil se na svého otce. Yondaime sklopil zrak. Ponořil se do vzpomínek. Plášť mu stále vál. Čelenka se znakem listu vypadala jako nová. Bez škrábance. Znak vesnice byl stejně zachovalý, jak zachovalou si přál mít ji.
„Kdysi hodně, hodně dávno mi Jiraiya, když jsem byl jeho učeň a on byl mým senseiem, řekl, že mu bylo povězeno proroctví. Jednou měl přijít chlapec. Dítě, které bude vyvoleno k tomu aby buď spasilo nebo zničilo svět. Někdo s ohromnou mocí a Jiraiya měl být jeho učitel. Pověděl mi svoji teorii o chlapci s Rinnenganem, ale nebyl si jistý.“ S čím? pokrčil čelo Naruto. Yondaime zachytil chlapcův pohled a zasmál se.
„Rinnengan je snad nejmocnější kekkei genkai. Oční technika, díky níž můžeš ovládat všech šest živlů. Takže znáš všechna jutsu, která lze udělat.“
V Narutovi se zatajil dech. Doopravdy existuje něco tak mocného?
Minato pokračoval.
„Já na to málem zapomněl. Ale od první chvíle co jsem tě viděl, ode dne tvého narození, jsem věřil, že to ty máš být ten, kdo má spasit svět. Že ty jsi to zvláštní dítě.“
Podíval se na Kushinu a usmál se.
„No, možná bys mohl říct, že v to věří každý otec. V to, že jeho syn bude něčím vyjíměčný. Hrdina. Já jsem to ale věděl. Něco v tobě mi to ukazovalo. Proto jsem ti chtěl dát víc síly. Víc síly, abys mohl udělat to, k čemus byl předurčen. Viděl jsem tě vyrůstat, já jako duše bloudící světem. Viděl jsem tvé utrpení. Nikdo nechápal, že už jsi zachránil všechny před jistou smrtí. Ale ty je stále přesvědčuješ. Přesvědčuješ je, že jsi někdo, kdo věří svému snu.“
Pocuchal Narutovi vlasy. Hrdý otec. Oba se usmáli. Naruto byl rád, že mu tak moc věří. Yondaime se sehnul, a objal svého syna. Naruto se bál. Objímal kupu chakry. Myslel si, že bude cítit jenom vzduch. Ale bylo to naopak. Nedokázal si vysvětlit jak, ale dokázal cítit teplo lidského těla, záhyby látky a dokonce slyšel i Minatův dech. Bylo to neuvěřitelné. Ale úžasné. Poprvé a naposledy, otec, který se obětoval pro budoucnost, objímá svého syna, který tu budoucnost měl tvořit. Rodina.

Kushina se pomalým váhavým krokem rozešla ke svým nejbližším. Bylo to těžké, píchalo ji v boku, ale musela. Yondaime pustil Naruta a políbil svou ženu. Naposledy. Kushině u toho tekly slzy. Jako by byl stále živý. Ale hned se vrátila do reality a uvědomila si, že za chvíli zase odejde.
„Vydrž to. Já vím, že to bylo těžké, ale postarej se o Naruta, prosím. Pomoz mu splnit náš sen. Miluju tě. A navždycky budu,“ zašeptal jí Minato do ucha. Usmál se na ni a mrkl.
„Dobře, cítím, že už musíme začít. Naruto, prosím, lehni si znova,“ řekl Narutovi, který na oltáři celou dobu seděl.
Chlapec se neochotně položil na studený kámen. Zhluboka si oddychl. Yondaime nad Narutem rozdělal ruce.
„Dobře, až to doděláme, zmizím, protože tím jutsu vyčerpám všechnu chakru, kterou mi Kushina dala. Naruto, teď lež. Zavři oči a nic nedělej. Bude to asi bolet, ale musíš to vydržet.“
Chlapec se ušklíbl. To mu nemusel říkat. Vždycky je lepší, když člověk dopředu neví, že mu něco bude způsobovat bolest. Snažil se na nic nemyslet. Vypudit všechny ty myšlenky, které se mu v hlavě cpaly na vědomí. Už jakoby z dálky slyšel Minatův hlas něco šeptat. Na břiše ucítil hrozné horko. Pálilo ho to. Věděl, že si ho nesmí skrýt rukama. Musel se strašně ovládat. Cítil takovou bolest, jakoby mu celý žaludek hořel. V mysli se mu vybavil oheň. Strašlivé oranžové plameny. A v nich uviděl oči. Červené děsivé oči, které mu chtěly něco říct. Z plamenů vylezly ohromné zuby. Naruto se najednou ocitl v tom prostředí, které připomínalo sklepení. Před tou branou, za kterou byl on. Kyuubi. Stále tam stál, skrytý ve tmě. Vycenil své tesáky.
„Naruto. Naruto Uzumaki,“ zahřměl svým strašlivým hlasem. Kdyby Naruto nebyl ve svém nitru, určitě by se mu udělala husí kůže.
Kyuubi přimhouřil své rudé oči.
„Ty se mě snažíš zbavit? Snažíš se ovládnout veškerou mou sílu? A vyhodit mě, toho kdo ti ji dal? Naruto Uzumaki. Je to chytré. Ten co mě porazil, Hokage, chce oddělit tu chakru, kterou rozdělil předtím, než mě do tebe strčil, že? A uzamknul, do téhle klece. Grrr …“ zavrčel Devítiocasý.
„Cítím, že má síla odchází. Chytrý tah. Neporazitelného Kyuubiho porazit tím, že vezmou jeho chakru. Jeho temnou chakru, jeho podstatu. A nechat si jenom to dobré. Zbabělci!“
Kyuubi vystrkoval své hrozivé zuby čím dál víc. Naruto si uvědomoval, že tohle, co před ním stojí, musejí odstranit. A zároveň plně uvolnit to, co potřebuje. Oranžovou chakru. Ale jak? Naruto nevěděl co má dělat. Cítil, že teď přichází jeho část. Část, kdy musí něco udělat. Najednou se ponurou místností rozlehl tichý hlas. Šeptání. Někdo ze světa tam na povrchu mu něco šeptal. Naruto rozpoznal hlas svého otce.
„Strhni to! Strhni tu pečeť! Honem, Naruto!“ náléhal ten hlas.
„Neboj, to špatné zničím. Odvedu anděli smrti. Musíš to ale otevřít!“ Rychle, pomyslel si chlapec. Svému otci naprosto věřil. Naruto udělal pár kroků vodou a dostal se k bráně. Tak blízko, že cítil démonův dech.
„Chytré, Naruto Uzumaki. Chytré …“ vrčel Kyuubi. Stín se najednou odklopil a Naruto viděl celé jeho hrozivé tělo. Ohromný démon. Všech jeho devět ocasů vlálo v prostoru klece a Kyuubi byl připraven vystartovat. Čekal na tuhle chvíli. Na chvíli, až ho pustí a on bude moct jít ven.
„Otevři to!“ slyšel Naruto znovu hlas Minata. Nebál se Kyuubiho. Vztáhl ruku k papíru, který byl přelepen přes okraje dveří. „Pečeť.“ Na nic nečekal a strhl ho.

Pečeť držel stále v pravé ruce. Odstoupil pár kroků. Brána se začala pomalu, skřípavě otevírat. Kyuubiho oči žhnuly. Nastal jeho čas. Jedním skokem vyskočil z brány. Jeho přední tlapy stály venku a tlama byla připravena spolknout svého bývalého Jinchuurikiho. Liška se sípavě zasmála. Konečně je venku! Konečně má to co chtěl! Najednou ho však něco začalo pohlcovat. Celé jeho tělo bylo vtahováno do stropu.
„Sakra …“ zavrčel démon naposled. Ohromný kolos, kolos děsu a hrůzy se ztrácel vysoko nahoře. Na podlaze zůstalo jenom oranžové světlo, které se čím dál víc hrnulo z brány. Chakra! Ale co se stalo s Kyuubim? Okolí žhnulo čím dál víc. Naruto už to v něm nevydržel. Musel pryč!

Otevřel oči. Cítil ohromnou bolest z břicha. Díval se na svého otce, jak nad jeho tělem stále drží ruce. Něco temného z Narutova nitra vytahovalo strašlivou věc. Ohromná černá forma, které připomínala dým roztroušený v plamenech se vzpouzela a ječela strašlivým křikem. Ale nemohla to zastavit. Odcházela. Přímo z místa, kde míval jeho Jinchuuriki pečeť.

***
Trošku sem se rozepsala
Část osmá: Umřít?