Minatův odkaz 8
Část sedmá - TADY
Část osmá - Umřít?
Černá tma. Černá jako nejtemnější noc. Jako nejtemnější minulost. Tak vypadala Kyuubiho duše. Duše, která mizela u Anděla smrti. Řinula se z Narutova nitra a ječela hrozným křikem.
Naruto cítil ohromnou bolest. Málem ztrácel vědomí. Obraz před očima se mu rozdvojoval, ale stále viděl svého otce jak provádí zakázanou techniku. Jeho matka klečela na zemi a všechno pozorovala. Vypadala sklesle. Zachytila pohled svého syna. Soucitně skrčila obočí. Věděla, jakou musí pociťovat bolest a trápilo ji to. Naruto chtěl zvednout palec, aby jí ukázal, že je všechno v pořádku, ale neměl dost síly pohnout rukou. Všechno se zamlžovalo a Naruto vyčerpaně sklopil víčka. Stále slyšel křik. Ten však pomalu utichal. Chlapec se přemohl a ještě jednou otevřel oči. Podíval se na svého otce a ten zas na něj. Minato se povzbudivě usmál.
„Zvládneš to, dosáhneš svého snu,“ zašeptal potichu Hokage, zatímco se soustředil na vyjímání. Naruto se z posledních sil zazubil, ale vzápětí mu hlava sklesla dolů. Hlasy utichly. Mdloby byly silnější než jeho touha vidět ještě jednou svého znovu nalezeného otce.
Ticho. Nic se neděje. Chlad? Tma? Kde jsem? Co se to děje? Proč cítím stále tu bolest? Ten tlak? Aha. To Kyuubi. Je vyjmutý. Ale kdo … Už si vzpomínám! Můj táta. Byl tady. Viděl jsem ho! Pomohl mi … Spolu s mojí matkou. A potom … Potom jsem omdlel. Počkat! Co je s mámou? Vypadala tak vyčerpaně. Musím se probudit! Musím sebrat sílu a pohnout se! Cítím, že něco je špatně! Dattebayo!
Naruto pomalu otevíral oči a otáčel se na bok. Zrak se mu znovu zostřil. Bylo po všem. Jeho otec už zmizel. Temný Kyuubi také. Na stěnách jenom tiše plápolaly ohně z pochodní. Břicho ho pořád bolelo, ale bolest postupně mizela. Chlapec se namáhavě posadil a držel si místo, kde kdysi bývávala pečeť. Jeho nohy i ruce byly strašně slabé. Podíval se tam, kde naposledy klečela Kushina. Už tam ale nebyla. Naruto se prudce otočil a uviděl ji sedět opřenou o stěnu. Těžce oddychovala a byla bledá. Její oči pomalu ztrácely lesk.
„Mami!“ vykřikl chlapec. Uvědomil si, co se děje. Lhala mu. To jutsu bylo doopravdy tak náročné, jak říkal ten podivín v lese. Umírala. Předala všechnu svou chakru Minatovi na uskutečnění té techniky, až jí nezbyla žádná životní energie. Konečně se objevila, a tak rychle by měla odejít?
„Mami, vydrž! Prosím!“
Pomalu si stoupl na nohy, ale ty ho ještě neudržely a Naruto se sesunul na kolena. Odplazil se až k ní. Síla se mu obnovovala, pomalu, ale jistě. Ji však stejně jistě opouštěla. Kushina se podívala na svého syna.
„Naruto, promiň. Už to nezvládnu.“
Kushina odcházela. Cítila to. Věděla, že to takhle dopadne. Ale udělala to, co chtěla. Vykonala svůj úděl a další úděl byl odejít. Sice právě našla své dítě, nemohla to ale ovlivnit. Už nemohla pohnout rukou, aby naposledy pohladila Narutovu tvář. Alespoň se na něj usmála. Tím úsměvem naděje, který teď však žádnou naději neukazoval. Pokrčila čelo. Píchalo ji u srdce. Dívala se Narutovi do očí. Něco jí říkal, ale neslyšela ho. Jenom viděla, jak pohybuje ústy. Třásl s ní, ale ona to nevnímala. Vypadal zničeně. Bylo jí ho líto. Ty jeho oči … Stejná modř, jako Minatova. Minato. Její láska. Znovu ho dneska viděla. A zase odešel. Tak moc ji to bolelo. Ztratila smysl života. Od okamžiku svého odchodu z Konohy žila pro dvě věci. Pro setkání s Narutem, a pro znovuoživení Minatovy duše. Ta ale byla zase pryč. Svíralo jí to. Cítila, jak jí tečou slzy po tváři. Nic z okolního světa už však nevnímala. Pomalu, pomalu sklápěla víčka a nechávala se odnést tmou. Obklopovala ji stále větší temnota. Věděla, kam jde. Jde za svým manželem. Konečně bude zase s ním. S láskou jejího života. Tak moc se těšila. Tak moc … Náhle se jí v myšlenkách vynořil jeho obličej. Ten, který viděla asi před půl hodinou. A jeho poslední slova, než odešel.
„Miluju tě. Někdy spolu zase budeme.“
V duchu se usmála. Už jdu, už jdu … Obraz však pokračoval.
„Ale ne teď. Teď se musíš postarat o našeho syna …“
Kushina si to najednou uvědomila. Tohle jí řekl taky. Ale proč? Vždyť už udělala to, co měla. Ale byl to její syn. Byl to někdo, koho milovala skoro tak moc, jako Minata. Její dítě, její krev. Uzumaki. Zvládne to tu sám? Doopravdy? Vzpomínky ji odnesly do dnešního odpoledne. Naruto se usmíval.
„Mami?“ řekl. „Já jsem tak rád, že tu jsi. Dattebayo! Jsem tak rád, že jsem tě poznal-ttebayo. Teď mě budeš učit, že jo? Ukážeš mi všechny Uzumaki triky. Už se strašně těším. Konečně mám zase mámu. Nikdy jsem ji ostatním moc nezáviděl, protože jsem nevěděl co to je, mít někoho tak blízkého-ttebayo. Teď už to ale vím. Sice teprve chvíli, ale to stačí na to, aby mi to ukázalo, že už bych tě nedokázal ztratit. Dattebayo!“
Tma ji pohlcovala stále hlouběji. Doopravdy chce tolik odejít za Minatem? Ale co Naruto? Vždyť … Ona je pro něj důležitá. Už mu pomohla, ale musí mu pomáhat dál. Stát za ním, a sledovat jeho úspěchy. Pomoct mu plnit jeho sny. Protože tím, že je splní, splní i ty Minatovy. Minato už sice zemřel, ale Naruto žije. A ona musí žít pro něj! Nemůže to jenom tak lehce vzdát! Musí se znovu nadechnout! Stahovaní do hlubiny přestalo. Kolem se začalo objevovat znovu světlo.
„No tak, Kushino!“ pomyslela si. „Žij!“
Zavřela oči. Doopravdy zavřela oči.
„Mami, mami, dýchej-ttebayo. Prosím, dýchej!“ zakřičel Naruto v panice. Řinuly se mu slzy. Náhle pocítil ve svém srdci prázdno.
„Mami, dattebayo, ty se musíš nadechnout!“
Lehce s ní zatřásl, už ho však neslyšela. Na tváři měla ještě vlhko od pláče. Naruto necítil její tep. Odešla. Už tu s ním nebude. Ztrácí všechny důležité osoby ve svém životě. Jeho nejlepší přítel odešel. Jeho otec, kterého poznal, se znovu ztratil pouze do vzpomínek. A teď i jeho matka? Ne … Nemůže. Naruto se posadil vedle ní, a položil na ni hlavu. Její tělo už nejevilo žádné známky života. Jenom tak ležel, se zavřenýma očima, slzy mu stékaly po tvářích a myslel na ni. S touhle smrtí se nesmíří jenom tak snadno. Nemůže.
Najednou mu někdo otřel slzu, která právě stékala dolů. Chlapec rychle zvedl hlavu. Doopravdy, usmívala se! Jeho matka! Žije! Vypadala vyčerpaně, ale šťastně. Její úsměv znovu dával naději.
„Promiň …“ zašeptala s námahou.
„Promiň, že jsem tě málem opustila. Teď tu budu s tebou. A už tě neopustím.“
Naruto se okamžitě napřímil. Byl neuvěřitelně šťastný.
„No jasně, mami! Dattebayo!“
Jeho matce však z úst vytékal proužek krve. Dostal znovu obavy.
„Vydržíš to ještě-ttebayo? Já přivedu-“
„Naruto?“ uslyšel chlapec za svými zády. Otočil se. Byla tam Sakura. Vypadala trochu vyděšeně, když si však uvědomila co se děje, okamžitě si k nim klekla na zem.
Naruto na ni nevěřícně zíral.
„Sakuro-chan? Jak jsi nás našla ... A vůbec… Jak jsi věděla, že-“
Sakura se na něj podívala a usmála se. Začala s léčením jeho matky.
„Nevím proč, ale poslední dobou jsem měla divný pocit. Že se něco děje. Potom se objevila tvoje máma a najednou jste se oba ztratili. Šla jsem za Tsunade-sama a ta mi řekla celou pravdu. Taky mě navedla na tohle místo. Sama řekla, že léčitel tady bude asi zapotřebí … Když jsem viděla vchod do jeskyně, bylo mi jasné, že jste tady. Až sem mě zavedly hlasy … Popravdě, měla jsem strach, že někdo už umřel …“
Naruto se zase usmíval, jako vždy. Dal si ruku za hlavu a postavil se. Sakura se stále soustředila na léčení.
„No, všechno dobře dopadlo, dattebayo! A díky tobě ještě dopadne, Sakuro-chan!“ řekl.
Sakura se usmála. Měla dobrý pocit, že vykonala něco, co ostatním pomohlo. Podívala se na Naruta. Záleželo jí na něm. Ani nevěděla proč, ale chtěla, aby byl šťastný.
Ten se teď však znovu trochu zamyslel a pokrčil čelo.
„Všechno ti řeknu pozdějc, ale ještě si to musím s někým vyřídit.“
***
Já nejsem vrah
Pokračování - Síla
No, měla jsem co dělat abych se nerizbrečela.. super povídka!!! Nemůžu se dočkat dalšího dílu, a jak tady zminuje Karlos, nemusek by bít ještě konec.... kdybys to rozepsala.... No, každopádně si zasloužíš super-mega- pochvalu!!!
Yuumei - více spoluautorská FF xD určo se mrkněte ;-)
Dedík a POMELO!! Joj, POMELO!!! Boží obrázek našeho spolku xD
Pomelo, to je věc.
Kdo řek něci jinýho- je to kec.
Pomelo vládne světu,
řekně jen tu jednu větu:
Pomelo je náš král
každý se ho vždycky bál!!
Aneb POMELO vždy výtězí
Nebýt Natush(té HLAVNĚ!! xD), tuším že Michi(nebo to byla Miya?? xD) slovenskýho prezidenta a dalších blbostí, pomelo by skončilo na ulici... teď je z něj náš BŮŮŮŮH xD
To je užasné,skoro som plakal,už sa tešim na další diel pls nech to ešte neskončí je to užasný príbeh
Áchjo, tohle bylo krásný, donutilas mě brečet... nádhera.
Nádhera a nechci slyšet, že příští díl bude konečný. Protože tohle můžeš ještě stále rozepsat na dalších xx dílů Hlavně ať máš hodně inspirace a je to nádherné.