Minatův odkaz 9

Část osmá - TADY
Část devátá - Síla

Opět ten pohled. Ctižádostivý pohled. Blankytně modré oči se zaleskly v záři pochodní. Viděly dojemný obraz; žena, která právě unikla smrti, aby pomáhala svému synovi, a vykonala úděl svůj i svého manžela, a dívka, která nechtěla být jenom neužitečným člověkem, ale toužila po uznání a pomoci ostatním. Narutovy oči párkrát zamrkaly, aby zahnaly slzy. Slzy štěstí, slzy radosti. Ne ty vlažné, které když nám uniknou, na duši to studí jako kapky ledu, ale ty teplé, které hřejí svědomí. Jeho matka nezemřela. Jeho otec odešel už dávno, přesto svému synovi dneska tolik pomohl.

Chlapec si ještě plně neuvědomoval, co všechno se stalo. Jak důležité to všechno je. Kyuubi byl pryč a jeho síla teď plně náležela Narutovi. Ohromná síla patřila jednomu zdánlivě obyčejnému klukovi, který však přesně věděl, na co ji využije. Na ochranu svých blízkých. Na to, aby se všichni měli dobře. Stejně jako on, on který poznal svou rodinu a stále se drží svého snu.

„Tak já jdu, Sakuro-chan … Prosím, pomož jí. O mě se nestarej. Za chvíli se sejdeme-ttebayo,“ řekl Naruto. Byl opět plný optimismu. Jeho bílé zuby zářily ve veselém úsměvu a ruce měl založené za hlavou. Typická póza. Sakura se usmála. O poznání míň sebevědomě než Naruto, ale věděla, že mu může věřit. Tentokrát ano. Tohle jí musí dodržet. Ať už jde kamkoliv, musí se vrátit živý. Byla tím přesvědčená. Kdyby umřel, kdyby ho ztratila … Neuměla si takovou situaci ani představit. Svět by ztratil své růžové brýle. Bolest by naplnila zátiší života.
„Věřím ti. Tak za chvíli …“ zašeptala. Naruto pomalu vycházel z jeskyně. Ještě chvíli byly slyšet kroky, až se i jejich ozvěny ztratily v tichu.
Sakura pokračovala v léčení. Kushina se na ni vyčerpaně podívala.
„Měla by jste spát, Kushino-san …“ řekla Sakura s obavami.
Žena se jenom zasmála.
„Teď nemůžu spát. Tobě už Tsunade říkala, co jsme tu udělali, že jo?“ zeptala se a pozvedla obočí.
„Ano … Říkala, že pomůžete, aby Naruto byl silnější …“ řekla dívka potichu. Nevěděla, co si pod tím má představit, ale jak viděla, zřejmě všechno vyšlo.
„Přesně tak. A já bych chtěla vidět výsledek, takže bych byla ráda, abychom šly ven až mě vyléčíš …“ řekla Kushina a přitom vykašlala trochu krve.
„Dobře ...“ odpověděla Sakura. Musí to být asi něco ohromného, když se na to chce podívat i v takovémto stavu. Ale musela si přiznat, že i ona to chce vidět.
„A Sakuro?“ pokračovala Narutova matka. „Ty máš Naruta ráda, že jo?“
„Pro-proč myslíte, Kushino-san?“ vykoktala Sakura a začervenala se.
Kushina se usmála.
„Vidím to, Sakuro …“ Mladá kunoichi přivřela oči. Přece ho nemůže mít ráda. Celou dobu, je to jenom její kamarád. Ne, nic k němu necítí. Ale … Nepřesvědčuje ji takhle jenom rozum?
„N-no … Víte … Já …“

Naruto vyšel z podzemí. Všude byla tma. Noc. Černočerná noc a černočerný pocit, který nabízela. Otevírala svou chladnou náruč a na chvíli ovládala všechno živé. Až do doby, kdy ji vystřídal den, a rozhýbal všechny, kteří ztuhli pod vlivem jeho opaku. Narutovi však nebyla zima. Hřály ho jeho myšlenky, jeho čerstvé vzpomínky, jeho naděje i jeho víra v dobré konce. Nevěděl, kam má jít, ale nohy ho automaticky donesly na místo, kde před chvílí zabili jednoho z nepřátel. Kanu se jmenoval? Teď zbýval ještě ten zjizvený Inate. Ale doopravdy se objeví? Splní svou výhrůžku, i svůj slib? Naruto v to doufal. Už chvíli cítil divný pocit. Ne, že by mu ten pocit vadil, ale byl neobvyklý. Jakoby … Jakoby dostával nový příval síly. Veškerá únava z vyjímání se vytratila. Zhluboka se nadechl a vdechl trochu studeného vzduchu. Sklopil zrak a podíval se na své ruce.
„Projevuje se, dattebayo…“ zašeptal, ale jeho myšlenky přerušila rána. Muž s havraními vlasy se vynořil z ničeho a okamžitě se lesem ozval jeho typický smích.
Naruto zatnul pěsti.
„Sakra, tohle je určitě víc otravný, než kdyby v Konoze došel ramen-ttebayo!“ zavrčel. Tenhle smích nesnášel.
„Hm? Co přesně myslíš?“ odfrknul muž stojící naproti němu.
„No, teď to nebudeme řešit. Víš, proč jsem tady. A určitě víš, co chci. Kyuubiho sílu!“
V očích mu zatřpytly jiskřičky zlomyslnosti. Byla vidět ta touha po moci.
„Potom, až bych chytl tebe, provedl bych to samé jutsu, jakým z tebe odebrali tu špatnou chakru. A vzal bych si tu dobrou! A potom … Potom bych ovládl nějaké vesnice, vedl je, pomocí nich bych porazil i ty ostatní … A všichni by poslouchali mě! Jenom mě! Inateho-sama! Hahaha!“ zasmál se ironicky.
Naruto zarýval nehty do dlaní čím dál víc.
Až se Inate dostatečně vysmál, pokračoval dál: „Podle tvého výrazu soudím, že Kushina ještě dýchá. No to se divím … Ale alespoň mi to jutsu provede ještě jednou ona sama! A tu sílu dá mě!“
„Nejde to, copak to nechápeš-ttebayo?“ zakřičel Naruto. Už začínal ztrácet trpělivost. „A i kdyby to šlo, teď by u toho určitě zemřela! A to ti nedovolím, šmejde!“
„Šmejde? Ale ale … Pro mě jsi třeba šmejd ty, už jenom kvůli tomu, že se mi nevydáš dobrovolně. Mám ti vyjmenovat všechny nadávky, které mě napadly, když si pomyslím, že mě teď čeká boj? Sice je mi jasné, že ho vyhraju, ale unavím se. A to nesnáším.“ odpověděl zamyšleně Inate.
„Šmejde je slabý slovo-ttebayo … Uvědomuješ si, že chceš zabít moji mámu a pravděpodobně, s Kyuubiho silou, i mnohem víc lidí? Uvědomuješ si, že chceš tenhle svět bez válek, který tolik ninjů tak pracně vybojovalo, obrátit v chaos?“ opáčil Naruto. Vzpomněl si na Třetího i na svého otce, kteří tak moc usilovali o to, aby byl mír zachován.
„A proto ti to nemůžu dovolit-ttebayo. Proto ti nemůžu dovolit, všechno to zkazit. Porazím tě!“
„Haha-“ Tenhle smích Narutův nepřítel nestihl dokončit, protože se proti němu vrhli dva Narutové, dosud schovávaní ve tmě noci. Jeden držel Rasengan.
„Kdy -“ vydechl Inate překvapeně zrovna v okamžiku, kdy do něj Naruto zabořil svou kupu chakry.

Nepřítel klesl na zem. Všude bylo ticho.
„Kdyby tohle bylo všechno, bylo by to moc jednoduchý, dattebayo,“ zašeptal Naruto sám pro sebe. Inate se v okamžiku proměnil ve vodu.
„No dobře …“ zaznělo z druhé strany lesa, z níž vycházel pravý protivník.
„Tohle byla bitka klonů. Teď se ukaž ty sám, Uzumaki Naruto!“ zakřičel a vytáhl svůj meč. Byla to nádherná katana. Její ostří se lesklo ve světle měsíce a nebyl na ní ani jeden škrábanec.
„Tohle,“ vychloubal se Inate, „tohle je speciální katana, kterou jsem ukradl v jednom buddhistickém klášteře, když jsem byl ještě mladík. To byly časy, hahaha! Teď se dívej, kluku. Dívej se a připrav se na smrt!“
Poslední slova zakřičel a kolem meče se začaly tvořit paprsky. Nebylo to nic jako chidori, bylo to něco jiného. Byl to … Byl to oheň! Krátké plameny byly zformovány do tvaru jehlic. Obklopovaly celé ostří, které teď hrálo oranžovo-červenou barvou.
Inate se ušklíbl.
„Tohle, tohle je meč jednoho ze Zemských pánů. Meč Atanake. Vykovaný pod vírou mnichů a nikdy nebyl poražen. Nadělen silou ohně. Hahaha!“
Naruto nakrčil nos. Tohle bude nebezpečný. Ale pocit, který se u něj předtím objevil, se rozrůstal. Cítil to. Cítil, jak mu tělem koluje síla. Byl silnější než kdykoli předtím. Trochu ho to děsilo, a tak se ani nehýbal. Nechtěl to nějakým pohybem přerušit. Inate se rozběhl vůči chlapci. S mečem ve předu, s hrozivým křikem, byl připraven chytit svou budoucnost, vidinu síly a moci. Ovládnutí světa. Pomalu se blížil a napřáhl ohnivý meč, který i na dálku pálil do kůže. Naruto ale nic necítil. Stál se zavřenýma očima a vnímal sílu, která se v jeho nitru vylívala z otevřené Kyuubiho brány. Postupně ho začalo obklopovat oranžové světlo.
„Teď tě mám v moci já,“ zašeptal Naruto. Otevřel oči. Nebyly červené. Byly … Stále lidské. Podíval se na své tělo a viděl načervenalou záři. Teď byla jeho. Naruto napřáhl jednu ruku, přímo před ohnivou ocel. Ta se snadno zarazila Narutovi do ruky. Útok byl zastaven a Inate jenom překvapeně couvl. Rána se začala okamžitě hojit. Chlapec napřáhl svoji pravačku a na ní se pomalu chakra začala seskupovat do jednoho útvaru. Modrá chakra, a s ní Narutův větrný živel. Tohle jutsu mu sice Tsunade zakázala používat, Naruto však věděl, že si to teď může dovolit. Cítil, jak se mu jehličky větru zabodávají do ruky, ale také cítil, že bolest hned, sama, mizí. Najednou se stalo něco zvláštního. Rasengan začal plápolat červeným ohněm. Kyuubiho síla měla ohnivý charakter, a teď se jí do jutsu trochu přimíchalo. Naruto pocítil že je ten správný čas. Rozběhl se vůči Inatemu a zasáhl ho Rasenganem, který byl posílen o oheň a vítr zároveň. Samy od sebe se mu smíchaly dva elementy v jednu ohromnou techniku.

Když byl Naruto ve vzdálenosti asi metr od svého nepřítele, Inate se jenom zasmál. Naposledy, stejně ironicky a stejně jízlivě. Nemohl si to odpustit. Jeho meč mu teď byl na nic. Nestihl ukázat, proč patří mezi Sedm zemských pánů. Proti tomuhle nepříteli neměl šanci. Jak byl bláhový, když si myslel, že by ho mohl chytit.
„Ts …“ odfrknul si. „Vyhráls, Uzumaki.“
V jeho očích se odrážel oheň a modré světlo chakry.
„Fuuton, Katon: Rasen Shuriken!“ zaslechl už jakoby z dálky. Ušklíbl se, to byla poslední věc, kterou udělal. Bylo po všem.

Uprostřed obrovského kráteru ležel chlapec v oranžové kombinéze a usmíval se. Z místa se čoudilo a on cítil, jak se mu mlží zrak. Tak tohle byla moc, kterou teď dostal. Zase je o krok blíž svému snu, snu být Hokage. Tohle bylo to, co mu zanechal jeho otec. Ohromnou sílu. Sílu a naději. Vedle sebe uslyšel hlasy. Dívka s růžovými vlasy ho opatrně tahala z kráteru a dostala ho ven do kdysi zeleného okolí. Teď bylo všechno v okolí deseti metrů spálené na uhel. Když ho kunoichi dostala až tam, kde je tráva, sebral ještě poslední síly a posadil se.
„Sakuro-chan …“ usmál se a podíval se na ni. Také byla šťastná.
„Naruto! To .. To bylo skvělý! To, jak ses rozběhl s tím svým jutsu a … Podívej co to udělalo s okolím! Bylo to vážně ohromný!“ zajíkala se. Všimla si, jak je malátný.
„Počkej, vyléčím tě!“ řekla a pomalu začala aktivovat svou léčitelskou chakru nad Narutovým tělem, ten jí však ruce oddělal.
„Není třeba. Nech mě se jenom vyspat-ttebayo. To bude dobrý,“ usmál se.
Vedle sebe uviděl i svou matku. Ještě nebyla úplně v pořádku, ale přesto naplňovala okolí tím svým úsměvem.
„Naruto … Jsem na tebe pyšná,“ zašeptala a pohladila ho po vlasech.
„Ten Fuuton, Katon: Rasen Shuriken byl bezvadný!“ pokračovala Sakura.
Kushina se na ni podívala a zazubila se.
Naruto se vyčerpaně ušklíbl.
„Moc dlouhej název. Musím tomu vymyslet něco kratšího ..."
„No jo … Ale, Naruto," řekla pomalu Kushina, „tohle nebylo všechno. Pro začátek to byla samozřejmě jenom část Kyuubiho chakry.“
Naruto se usmál a hlava se mu pomalu sesunula na rameno.
„Ani se nedivím, že jsi vyčerpaný. Nejsi na to ještě zvyklý …“ slyšel ještě odeznívat hlas své matky a ponořil se do hlubokého, bezstarostného spánku.

***
Tak ještě nekončíme, no
Pokračování: Budu vás následovat (Konec)