Minatův odkaz 10

Část devátá - TADY

Část desátá - BUDU VÁS NÁSLEDOVAT. (Konec)

Ležel a pomalu začal vnímat zvuky kolem sebe. Něčí hlasy … Nedokázal je rozpoznat. Ani se mu nechtěly otevírat oči. Chtěl ještě spát, ale ty hlasy ho probudily. Počkat … To byl Shikamaru? A tamto … Lee? A Neji? Rozhodl se přemoct nechuť a pomalu zvedal víčka. Okamžitě si však tvář zaclonil rukou, protože ho oslepila záře.
„Pro-probouzí se!“ uslyšel Hinatin hlas.
Naruto začal rychle mrkat, aby si přivykl na denní světlo. Až se obraz vyjasnil, viděl, že leží v nemocnici. Ta zářivá bílá barva společně s obrovským oknem mu k lepšímu zraku zrovna nepřidávala. Musí navrhnout Tsunade, aby to tu nechala nějak barevně vymalovat. Třeba oranžově. Pomalu se posadil a podíval na lidi, kteří ho přišli navštívit. Byli tam všichni jeho přátelé. Bylo hezké vědět, že někomu na něm záleží. Počkat … Nebyli tam všichni … Sakura ani … Ani jeho matka. Proč, proč nepřišla? Byl si jistý, že by určitě přišla, kdyby tu byla. Snad … Snad to všechno nebyl jenom sen. Jenom pitomý sen, který mu vehnal spoustu naděje a potom se musel probudit do reality! To ne …
„Aaah, Naruto …no konečně, mysleli jsme, že budeš spát ještě dva dny!“ neodpustil si Shikamaru. Naruto si uvědomil, že tu není sám, a nemůže se věnovat jenom svým myšlenkám. Navíc když … Navíc když to byla všechno jenom představa. Hnaly se mu slzy do očí, dokázal je však zastavit. Nebude před nimi brečet. Stejně by nechápali proč pláče, když ho šli potěšit.
„Shi …“ hrdlo měl stále sevřené. Předstíral, že dostal záchvat kašle.
„Takže ty jsi ještě ke všemu nachlazený, Naruto-kun?“ podivil se Lee.
Naruta napadla jedna myšlenka. Kdyby to nebyl jenom sen, proč je tedy v nemocnici?
„Co .. Co se mi stalo?“ zeptal se opatrně.
Neji se ušklíbl. „Jediné, co jsme zaslechli, bylo, že jsi se vrátil zraněný z mise.“
Aha, pomyslel si Naruto zoufale, takže to všechno bylo z předchozí mise se Sakurou a Kakashim senseiem. Tak přecejenom to byl sen. Zažeň slzy, dattebayooo!
„A … A Sakura-chan?“ uvědomil si.
„Ta tu byla před chvílí, ale musela jít ošetřovat do vedlejšího pokoje,“ pokračoval Neji.
„Neboj, ona příjde,“ usmál se zlomyslně Shikamaru.
Naruto se na něj vyčítavě podíval.
„Hej! Vy mě v nemocnici máte rozveselit, ne si ze mě utahovat, dattebayo!“
„Když já nemůžu přestat,“ dobíral si Shikamaru. „Ale stejně, musí to být strašná otrava tady jenom ležet. Hrozná otrava …“
Všichni v místnosti se zasmáli.
Shikamaru zase začínal. „Možná ještě větší, než hrát s Leem šachy …“
Lee překvapeně vyvalil oči.
„C-cože? Dovolím si protestovat! Náhodou jsem tě naposledy skoro dostal, Shikamaru-kun!“
„Vážně? Myslíš tentokrát, když jsem ti v šestém tahu vzal královnu a v devátém už byl konec hry?“
Lee pokrčil své velké obočí.
„Vždyť říkám, že to bylo SKORO …“
Naruto se zamyslel. Ještě že on s Shikamarem nikdy nehrál. Vlastně ani neumí pravidla. Možná ho je jeho máma může naučit … Počkat … Vždyť přece žádnou svou mámu nepoznal. Nikdy …
Do pokoje se najednou se vztekem přiřítila Sakura.
„Hej! Vždyť jste ho vzbudili! Všichni ven, honem! Potřebuje ještě spát!“ zavelela a začala všechny vyhazovat. Sice ne doslova, dost se to tomu ale blížilo.
„Naruto, příjdu až ti bude líp,“ špitla mezi rámem dveří a potichu je zavřela.

Naruto byl zase sám. Venku slyšel jenom cvrlikot ptáků. Bylo dobře, že Sakura přišla, protože teď už to nemohl zastavit. Slzy mu stékaly na nemocniční přikrývku a vpíjely se do ní. Sice chtěl být sám, jedna osoba by s ním ale mohla být.
„Sakra!“ zaklel potichu. „Já ty sny nenávidím! Dávají jenom tolik naděje a potom … Potom …“
Sevřel mezi prsty deku. Znovu si lehl a zabořil obličej do polštáře. Byl zklamaný. Zklamaný a smutný. Všechno mohlo být tak fajn! Jak si jenom mohl myslet, že jeho otec byl Yondaime? Ale bylo to tak reálné … Tak bolestivě reálné. Pocítil v srdci prázdno. Jak rychle mu něco tak moc ublížilo. Vlastní představivost. Náhle uslyšel někoho znovu otevírat dveře a rychle odvrátil svou uslzenou tvář.
„Běž pryč. Teď tu nikoho nechci, sakra!“ nedokázal se udržet.
„Naruto? Co se děje?“ uslyšel říkat důvěrně známý hlas. Rychle si otřel oči a otočil se. Stála tam! Kushina! Nebyl … nebyl to jenom výmysl jeho fantazie! Doopravdy se na něj usmívala.
„Ma-mami?“ rozzářil se.
„Naruto. Zdálo se mi to, nebo jsi brečel? Co se stalo?“ zeptala se jeho matka starostlivě a přešla k jeho posteli. Posadila se a hladila ho po vlasech. Naruto se cítil zase šťastný. Jak ho mohla napadnout taková pitomost? Že by ona, Kushina Uzumaki, byla jenom výplod jeho spánku? Teď ale doopravdy poznal, jak mu přilnula ke srdci. Když celý život nikoho nemáte a potom někdo přijde a otevře vám svou náruč, snadno ji přijmete. Už ji ale nedokážete nikdy pustit. Nikdy. Tvoří vaši součást. Tak to Naruto cítil. Teď začala nová kapitola jeho života. Šťastnější. A taky … Taky měl přece teď tu sílu! Kyuubi, to černo v jeho nitru, zmizelo!
Usmál se na Kushinu.
„Ale nic. Vůbec nic se neděje,“ hlesl a zabořil se hlouběji do postele.
„Proč jsi tu nebyla předtím-ttebayo?“ zeptal se trochu s výčitkami. Kushina se zasmála.
„Byla jsem ve vedlejším pokoji. Ještě nejsem úplně zdravá, a když Sakura na chvíli odešla, musela jsem tě jít navštívit.“
Aha … Tak takhle to bylo … „A ostatní-“ začal Naruto, Kushina však vytušila co chce říct.
„Ostatní o mě vědí. Tvoji kamarádi si to nemohli odpustit.“
No jo, Kiba, pomyslel si chlapec. Kiba nikdy neuměl držet jazyk za zuby.
„A mají namluveno, že šlo o misi.“
„Namluveno?“ pokrčil čelo Naruto.
Kushina se usmála.
„Ano, Tsunade by totiž neprošlo, že jsi jenom tak zabil někoho, kdo ohrožoval vesnici, a tak z toho dodatečně udělala misi obtížnosti A.“
Naruto se zazubil. Všechno bylo tak, jak má být.
„Potom jim to všechno řeknu-ttebayo … Ale až potom …“ zívl. Kushina pochopila a odešla zpátky do svého pokoje. Sama se potřebovala prospat. Teď už není potřeba nikam spěchat. Konečně bude mít, po šestnácti letech, klid. Klid a rodinu.

Bylo právě poledne. Naruta nebavilo ležet v nemocnici a tak se převlékl a odešel. Nikomu ani nedal vědět, že odchází, už to tam ale nemohl vydržet a nesehnal jedinou ošetřovatelku. Nebo spíš, ani se mu nechtěla hledat. Vykračoval si ulicemi Konohy a usmíval se na všechny, které potkal. Šel se naobědvat. Po nudlích se mu už stýskalo. Najednou se zarazil a podíval se na horizont. Z kteréhokoli místa ve vesnici šla vidět tahle skála. Skála, na níž byli ti, pro které byla Konoha víc, než jejich život. Ti, kteří se o svou vesnici starali s obrovskou láskou. To byl jeho sen. Ukázat všem, že on na to má. Má na to, ochránit všechny z Listové. Že on není ten malý hloupý kluk se zapečetěnou liškou. Že on je Naruto Uzumaki. Usmál se.
„Všichni jste zemřeli pro budoucnost,“ zašeptal si sám pro sebe, „a v té budoucnosti budu já. I já se budu snažit vás následovat. Budu se snažit, abych vyplnil vaše sny. Sny o míru, který vydrží. Dattebayo!!“

Z přemýšlení ho vyrušil něčí výkřik.
„Narutooo! kam si myslíš že jdeš?“
Sakura se k němu hnala s vraždícím výrazem. Chlapec čekal, že zase bude mít o pár modřin navíc, nic se ale nestalo. Sakura k němu došla a usmála se.
„Mohl jsi mi alespoň říct, že jdeš pryč.“
Naruto sice nechápal, co se děje, byl ale rád, že pro dnešek vyvázl zdravý. Nikdy nepochopil jak zdravotnice může tak brutálně zraňovat lidi.
Sakura se nepřestávala usmívat. Už ji nic netížilo. Tehdy v jeskyni, tehdy to poznala. Uvědomila si, že Naruto není jenom její kamarád. Že on je pro ni něco víc. Záleželo jí na něm. Hodně. Litovala toho, že mu předtím nedala žádnou šanci. Teď se snažila všechno dohnat.
„Hele, Naruto,“ oslovila ho a trochu se přitom začervenala, „nechtěl … Nechtěl bys jít dneska se mnou na ramen? Já bych to zaplatila …“
„No jasně! Dattebayo, tohle se nedá odmítnout!!“ odpověděl chlapec nadšeně.
Byl sice ještě zmatenější než předtím, chápal ale, že jí zřejmě není tak moc lhostejný, jak si myslel. Konečně dostal šanci.
„Jdeme?“ zazubil se a chytl ji kolem pasu. Sakura se usmála. Naruto si najednou vzpomněl na Zvrhlého poustevníka … Co že to říkal? Aha! ... Sjel rukou opatrně trochu níž. To už bylo na Sakuru moc.
„Shanarooo!“ nedokázala se ovládnout. „Ty nudle platíš ty!“
Naruto ležel zmlácený na zemi. Vždyť se to mělo ženám líbit?
„Asi si budu muset ještě chvíli počkat …“ přemýšlel v duchu a zvedl se, aby Sakuru dohnal.
„Stejně je dneska krásně,“ pomyslel si a vzal ji alespoň za ruku. „Dattebayo!“

***
*Věnováno památce Minata Namikaze :)*
***
Tak, konečně jsem to dopsala Původně to měl být jeden díl
Jinak všem strašně moc děkuju za komentáře Moc si toho vážím a sem strašně ráda, že jste tenhle příběh četli :)
***
Pokračujeme !!!
První díl povídky navazující na Odkaz, se jmenuje Minatova povinnost
***