Přívěsek probuzen 16.kap.

16. kapitola: Návrat domů

„Naruto!“vykřikla. Otevřel oči a podíval se na světlo. Sám se podivil že to fungovalo. Nestihl ale nic jiného než se naposledy podívat na Sasukeho. Udiveně se kolem sebe rozhlížel a potom se jeho pohled zastavil na Narutovi. Usmál se na něho a potom z náramku vyšlehl takový proud světla, že je naprosto oslepil. Sasuke a Naruto se však nepustili. Drželi se za ruce ze všech sil, i když je vítr odháněl od sebe. Najednou Naruto ucítil ohromný žár a pak vše přestalo. Světlo se začalo zeslabovat a teplo pohasínalo. Když už kolem spolených dlaní byla jenom malá koule světla, Naruto otevřel oči a snažil se zaostřit. Chvíli to trvalo, ale jeho oči se nakonec vzpamatovaly. Podíval se na jejich stále držící je ruce a pak pohledem sklouzl k Sasukemu. Ten klečel na zemi a zhluboka dýchal. Zvedl hlavu a podíval se na Naruta. Stále držel jeho dlaň. Naruto zatahal a vytáhl Sasukeho na nohy. Chvilinku tam stáli a dívali se na sebe. Naruto pustil Sasukeho ruku a nechal mu v ní náramek. Přerušilo je slabé zasténání. Ohlédli se a uviděli Sakuru ležící na zemi kousek od nich. Těžce se zvedala na nohy.
„Sakuro!“křikl Naruto a vyběhl jí na pomoc. Podepřel ji a dovedl k Sasukemu. Podíval se mu do očí. Nevěděl co říct. Bylo mu hloupé zeptat se jestli to fungovalo. Sasuke mu to musel říct sám. Nic z jeho výrazu ale nedokázal vyčíst.
„Sasuke…“zašeptala Sakura. Naruto viděl že už je schopná se udržet na nohách a poodstoupil.
„Sasuke…“řekla znovu už o něco hlastěji. Podívala se na něj a z očí se jí začaly řinout slzy.
„Byl jsem tam.“řekl prostě. Naruto se na něj zkoumavě podíval. Něco mu nesedělo. Viděl se s rodiči, tak proč ten vážný výraz? „Viděl jsem je… oni…“Sasukemu se zachvěl hlas. Podíval se do země ve snaze potlačit ty otravné slzy. Neúspěšně. „Mluvil jsem s nimi…. M-měli jste pravdu, oni…řekli mi všechno…“odmlčel se. „Ale možná až příliš… pověděli mi všechno co se tehdy stalo. A řekli mi proč mě tehdy nechal žít a proč s ním budu muset bojovat.“Naruto se na něj vylekaně podíval. Ne… všechno bylo na nic. Stejně ho nezastavím…
„Co to říkáš?! Já to nechápu, co se stalo?!“vyjekla Sakura.
„Na tom nezáleží… upustil jsem od pomsty. Nehodlám někomu vyčítat co všechno se stalo. Ale minulost si mě stejně našla. Musím zabít Itachiho. To je můj osud, tak jako tak…“ Narutovi se najednou vybavilo co mu řekl jeho otec. Nezapomeň na to, že je důležité myslet na minulost a poučit se z ní, člověk ale nesmí žít minulostí. Musí se z ní poučit ale ne s ní žít.
„Nic nemusíš!“zahučel Naruto. Sasuke se na něj zaskočeně podíval. „Myslet na minulost je správné. Ale nesmíš žít minulostí, chápeš?!! Musíš zapomenout, najít si vlastní cestu!!! Sasuke ty nemusíš dělat to co je tvým osudem!! Můžeš si ho utvářet sám a měnit ho! Ty nemusíš likvidovat Itachiho, na světě není nikdo kdo by tě do toho nutil!!..... tak řekni něco!“Sasuke sebou trhl, když na něj dopadla poslední Narutova slova. V mysli si přejížděl vzpomínky ze setkání s rodiči stále dokola.
„Ale já musím… je to velice nebezpečný člověk a já jsem jediný kdo ho dokáže zastavit.“
„A proč to musíš být zrovna ty?! Proč to nemůže udělat někdo jiný?!! Na světě je spousta schopných ninjů! TAK PROČ ZROVNA TY?“Sakura křičela a slzy se jí kutálely po tváři. Nemohla přestat vzlykat.
„Já prostě musím… ale… pokud chcete… vy…“Naruto a Sakura se na něj podívali. „Můžete… můžete mi pomoct, jestli chcete. Já… můžu se s vámi vrátit, možná…“řekl váhavě. Nebyl si jistý jestli se má právo vrátit. I když jeho matka mu řekla že ho tam jistě přivítají s otevřenou náručí, nebyl si jistý jestli tomu může věřit. Opatrně se podíval na Sakuru. Dívala se na něj a zkoumala ho pohledem, jako by si nebyla jistá jestli to myslí vážně. Podíval se jí do očí.
„Ach Sasuke!!!“vykřikla a vrhla se mu okolo krku. To nečekal. Nevěděl co má dělat. Měl ale takové malé nutkání ji taky obejmout. Udělal to. Páni tolikrát ho v minulosti objímala a on ji vždy odstrčil. Ale teď už mu to nepřijde otravné a protivné. Teď už ne…
Odtáhli se od sebe a Sasuke se teď odvážil podívat Narutovi do očí. Naruto se na něj díval, ale z jeho očí se nedalo nic vyčíst. Sasuke už si začínal myslet že ho Naruto snad pošle někam…
„Tolik let jsem se tě snažil najít a přivést domů… tolik let. A teď tady stojíš a říkáš mi že se klidně vrátíš… mám tomu věřit Sasuke? Mám věřit že si se vzpamatoval a že se vrátíš domů? Je to pravda Sasuke?“Narutovi se začínaly plnit oči slzami. „Tak řekni jestli se konečně vrátíš?“ Sasuke se na něj zmateně podíval.
„No… je tu ale jedna věc…“skoro nedobrovolně řekl Sasuke. Naruto v duchu zaklel. Věděl to… nepůjde. „Říkal jsi mi Naruto, že mi pomůžeš dostat se k Itachimu a necháš mě s ním samotného bojovat. Jestli se s vámi mám vrátit, musíš mi slíbit, že to uděláš a až přijde čas odejdeš se mnou za ním a až budeme bojovat, nezapleteš se do toho ať se bude dít cokoliv.“podíval se Narutovi prosebně do očí. Naruto byl zaskočený. Věděl ale že jestli bude chtít dostat Sasukeho zpět nemá jinou volbu. Přikývl a usmál se na svého přítele. Podal mu ruku. Sasuke se usmál. Je to vůbec možné? Vážně se může vrátit? Narutovi stekla po tváři slza. Sasuke se na ni zahleděl. Potom se rozhodně podíval Narutovi do očí a podal mu svou ruku. Když stiskly dlaně oba zasyčeli bolestí. Na rukách měli jizvy od žáru vycházejícího z náramku. Nepustili se ale. Podívali se na sebe a bolest potlačili. Sasuke byl zpět. To byl druhý nejšťastnější okamžik Narutova života. Hned po jeho setkání s rodiči.
„Ale to znamená že jednou odejdete. Oba, že?“houkla tiše Sakura. Kluci se na ni podívali. „No, tak to máte smůlu, ale já půjdu s vámi a v tom mi teda rozhodně nezabráníte! Bude to naše mise! Souhlas?“Naruto už chtěl něco říct na protest, ale Sasuke mu skočil do řeči.
„Dobře… ale ani ty se do toho boje nebudeš plést, ok?“ Sakura přikývla a usmála se.
„Dobře… a teď mi podejte ruce.“řekla a nastavila svoje dlaně okolo kterých začalo zářit zelené lékařské světlo. Kluci jí je podali a Sakura začala léčit obě jejich rány zaráz. Byl to nádherný okamžik.

Po chvíli byli ruce obou hochů zahojené a na dlani měli jen malinkou nepatrnou jizvičku. Naruto se usmál na svoje přátele. Nejlepší na světě.
„Ale teď musíme udělat ještě jednu věc. Dokončit naši misi. Ochránit Kamayi! Jdeme na to? Sakuro! Sasuke!“ a vydali se na cestu. Narutovi se už jenom hlavou mihla vzpomínka, jak Sasuke takhle vyzval svoje kamarády k tomu, aby se vydali úspěšně zvládnout chuuninskou zkoušku…
Ale teď dokončí svoji misi!

Jeej, to je tak trapny, ted kdyz si to znova ctu, tak se me to zda hroznyy...:-)