Hinata- poslední bitva (část 3)

Pardon, za to zpoždění... Mám pocit, že mi to čím dál, tím míň jde...No, posuďte to sami v komentářích, Dík

Sakura chtěla ještě něco říci, ale Naruto byl již v trapu…..
Neruto se řítil skrz vesnici velkou rychlostí, ale když zahlédl dům klanu Hugů nápadně zpomalil. Vlastně nevěděl, co říci. Chvilku rozpačitě stál a koukal se přes bránu do dvora, jak na dřevěné terásce cupitají kapky deště. Zhluboka se nadechl a vykročil.
Lehce zaklepal na dveře. Netrvalo dlouho a dveře se otevřely. Za nimi stála malá dívka s očima barvy měsíce, vytřeštěnýma na promočeného Naruta. Hanabi, pomyslel si. „Jsem tu kvůli Hinatě“ vydal ze sebe trošku přiškrceně. Dívka zaraženě pokynula, aby vešel a rychle odběhla krátkými dětskými kroky chodbou. Naruto ji následoval. Přišel až do velké síně. I přes velké okno se zdála místnost šerá. Uviděl Nejiho a Hiashiho. Hiashi seděl na křesle a pozoroval, jak si malá Hanabi, která se nejspíše znovu vrátila k souboji, poradí s útoky Nejiho. Naruto přistoupil k Hiashimu. Ani nevěděl, jak to ze sebe vyloudil: „Nesu zprávu… ze záchranné mise“ Zarazil se. Hiashi nehnul ani brvou. Stále sledoval souboj.
Naruto se kousl do rtu. [b]On mu přišel říci velmi důležitou zprávu o jeho dceři a on…
„Hinata je vážně raněná. Je v nemocnici.“ Vysoukal ze sebe Naruto. Hanabi sebou cukla a úplně se zastavila. Neji důsledkem toho taky přestal bojovat. Hiashi vstal a přistoupil k oknu. Byl slyšet jenom déšť venku. Naruto se na něj obrátil: „Vy na to nic neřeknete!?“ Hiashi mlčel.
„A její soupeř přežil?“ utrousil po chvíli. Naruto se rozzuřil. Rozčílením ještě víc zaťal pěsti a vykřikl naštvaně: „Vaše dcera tam umírá a vy se ptáte na soupeře!!?“Hanabi se chytla za pusu a pohlédla na Nejiho ustrašenýma očima. Hiashi se k němu již mírně otočil tváří. „Hinata je pro naší rodinu spíše přítěží. Jestli přežije nebo ne, není podstatné. Pro nás je důležité, zda nebylo prozrazeno tajemství Byakuganu.“ řekl suveréně. Naruto před sebou máchl rukou. „To vaše tajemství…!Ale Hinata…Ona se tak snažila vám vyhovět! Chtěla se stát silnější!“Vykřikl na Hiashiho. Sklopil zrak.
Znuvu si vzpomněl na její pohled, když ji potkal před branou. Na milý úsměv, za nímž se skrýval smutný pohled. Na všechny její pohledy. Ano, už to pochopil. Ona se tak snažila změnit…Chtěla, aby ji tenhle…uznával, né jako vůdčí klanu, ale aspoň jako dceru…
„Vydala se na těžkou misi, aby vám dokázala, že za něco stojí! Že má její existence pro vás smysl!“ znovu vykřikl. „A vy teď říkáte, že jestli zemře…“ poklesl mu hlas „Hinata, ona…“ Hiashi se otočil zpět k oknu. Naruto už to nevydržel. Musel pryč. Rychle se otočila ještě rychleji zmizel z domu…
Dlouho běžel Konohou, dokud se nedostal téměř k nemocnici. Déšť ho až pálil do kůže. Zastavil se na střeše jednoho domu. Vzpomněl si na Hiashiho slova: Jestli přežije nebo ne, není podstatné. Znovu se rozzuřil. Uhodil pěstí do stěny, až mu začala krvácet. Zaťal zuby. Opřel se o stěnu.
„Tahle mise je pro mě důležitá Naruto-kun, protože…“
Hinato…Ty musíš přežít! Ty mu přeci dokážeš…
Znovu se vydal k nemocnici.
Kiba a Shino zmučeně seděli před místností a jen občas spolu něco prohodily a nervózně na sebe koukli. Naruto dovnitř vtrhl oknem. Hned se po nich ohlížel. Shino zavrtěl hlavou. Kiba ze sebe vydal zmučeným hlasem, který mu nebyl podobný: „Zatím nic, žádná zpráva.“ V tom Naruto uviděl Sakuru. S rukama plnýma svitků proběhla okolo mladých shinobi, nevšímaje si jich. Rychle proklouzla mezi dveřmi. Kiba naštvaně zanadával a udeřil se do nohy, aby nějak vybil svůj vztek. „Co je Kibo?“ Zeptal se udiveně Naruto. Shino polkl. „To, co Sakura nesla…byly oživovací svitky.“ „Oživovací svitky…“ zopakoval Naruto, než si uvědomil smysl slov. Sklopil zrak. Teď…

Hinata stála v bílém světle. To bylo všude okolo ní. Kde to je? Ona…Je mrtvá? Prohlížela si své ruce. Kde to je? Snažila se rozkoukat. V tom v dálce cosi zahlédla… Tak takhle vypadá smrt?! Ona ale nechtěla zemřít… Viděla…sebe…a…její přátele. Byli ale nějak daleko…jakoby se vzdalovali…Snažila se na ně dosáhnout, ale nemohla. Rozběhla se za nimi…Klopýtla.... Její tělo ztěžklo a …nemohla se hnout...Skrčená v bolesti a slabá… Už dál nemůže…Zavzlykala. Už ne…Dál už se nedostane a…nejspíš zemře. Už nikdy neuvidí své přátele a ostatní…Konohu… Po tvářích jí stékaly slzy. Sklopila hlavu. Chce zpět…Žít…Jako dřív… Už nikdy neuvidí jeho… jeho tvář. Už mu nikdy neřekne, jak ho obdivuje a co…k němu vlastně cítí…

Naruto začal nervózně chodit po chodbě. Už je to čtvrt hodiny, co viděl Sakuru. Všichni si dělali starosti a nátlak začal být nesnesitelný. Kiba už to nevydržel a před chvílí někam zmizel. Dveře se najednou otevřely. Sakura vyšla ven, s jasnou naléhavostí ve vykřikla: „Naruto...“ Naruto se k ní otočil a ve tváři se mu mihly nejhorší obavy. „Stále ji držíme při životě…Ale…“ Smutně uhla pohledem Sakura „zdravotní tým je vyčerpaný… Nikdo nemá tolik čakry…Tsunade mě posílá pro pomoc“ Naruto kývl. Ohlídl se po Shinovi a rychle odešel za Sakurou.
Přivedla ho do zvláštní velké zatemněné místnosti. Mnoho lékařských ninjů, mezi nimiž byla i Tsunade, rozmístěných do velkého kruhu, se krčilo u země a vysílalo svou čakru do středu kruhu po pečetích, rozvinutých na zemi. Celou místnost osvicovaly jen mohutné mohutné zářivé paprsky čakry. Všechny směřovaly do jednoho bodu. Místa, kde leželo bezvládné dívčí tělo... Hinata…
Sakura přivedla Naruto na jedno místo u pečeti a ukázala mu, jak do pečeti pouštět čakru. Ustaraně se dívala na Naruta, který se to, ještě stále ohromen celým tímto prostorem, snažil pochopit. „Naruto…“ „A-Ano“ odpověděl trochu ustrašeně „Máš v sobě lišku…ale i tak…vydej maximum.“ Při posledních slovech se koudla do rtu. Bude potřeba víc, než jen ta čakra…Potom odběhla. Narutovi stekl pot po tváři. Ne, teď se musí soustředit…Dát do toho vše…Napjal dlaň a rychle ji přitiskl k pečeti listiny…Mezi modrými paprsky čakry zazářil jeden obrovský…a rudý…

Hinata zase vstala, ale její přítelé byli již moc daleko. Stále se dívala na místo, kde je v tom oslnivé světle viděla. Oči hleděly k zemi. „Už nikdy…“ Znovu ji stekly slzy po tváři…A pak si ho všimla…Stál před ní. Usmíval se. „Naruto-kun“ vzdychla. Je to jen přelud její mysli…Tady už je sama… Znovu sklopila hlavu…
„Hinato“ Teď už se k němu otočila. „Naruto-kun…Ty…“ „Hinato?! Jsi v pořádku“ Hinata zase sklopila zrak. Až po chvíli ze sebe vydala „Já…zklamala jsem otce…a všechny…Možná že měl Neji pravdu…i Akumo…“
„To neříkej!“
Vykřikl Naruto. Hinata na něj znovu pohlédla. „Hinato, ty jsi víc, než…si o tobě kdokoli myslí.“ Řekl s širokým úsměvem a přejel si prstem pod nosem, jak to vždy dělával. „Naruto-kun… víš…vždy jsem…tě obdivovala, proto, co děláš…a teď..když já…“ Chvilku se odmlčela. „Vždy jsem ti chtěla říct…“ Znovu jí stekla slza po tváři a…

Už mu nezbývala žádná čakra. Naruto se vysílený skácel k zemi. Téměř neslyšel něčí hlas, že dívčin stav se stabilizoval… Už jen matně slyšel Hinatiny slova…ale stále cítil…její teplé rty na těch svých…

O několik dní pozděli...

Haiashi čekal před Tsunadinou kanceláří, než ho Pátá příjme. Zatím nevěděl, proč ho povolala. Za chvilku se ozvalo vstupte. Tsunade seděla za stolem, opíraje si bradu o ruce. Pokynula a Hiashi se posadil. „Jak jistě víte“ začala „na vaši dceru Hinatu, jenž byla právě na misi, někdo zaútočil. Měla vážná zranění a některá téměř smrtelná“ Hiashi vůbec nezměnil výraz tváře. Tsunade přivřela oči. Tenhle Hiashi se jí v něčem nelíbil. Ona tu mluví o jeho dceři! Co kdyby mu za chvíli řekla, že je jeho nejstarší dcera mrtvá! A on?! Spořádaně před ní seděl…Nemohla ho snést! Musela se ale uklidnit. Pokračovala: „Po záchranném týmu jsem na místo poslala vyšetřovací tým AMBU a…“ Hiashi ji přerušil: „A její soupeř?! Jak ten dopadl?“ Tsunade odpověděla teď už trochu drsnějším hlasem: „Její soupeř? Nepřežil to. Dostal od vaší dcery přímí zásah, jenž se neslučoval s životem. I když to vlastně vaše dcera také.“ U posledních slov jí hlas ještě zhrubl.. „Její soupeř… byl to spřízněnec Orochimara, ale myslím, že to už víte. A byl to jounin nejvyšší třídy.“ Podala mu zprávu od AMBU. Chvíli na ni hleděl a trošku se zarazil při dokumentaci místa, kde se souboj odehrál. Pozvedl oči a zadíval se na Tsunade. Hiashi pomalu vstal a chystal se k odchodu, mírně vylekán popiskem a fotografiemi místa. „Máte velmi silnou dceru, Hiashi. Když vám jde jen o tohle. A mimochodem...přežila to, tak by jste se k ní měl chovat slušně. I když nedokončila misi“ dodala jízlivě Tsunade ještě předtím, než za sebou zavřel dveře.Hiashi se zatvářil velmi nevřele a zmizel ve tmě chodby.

Hinata pomalu otevřela oči. Pomalu se jí vracel zrak i ostatní smysly. Venku svítilo malátné podzimní slunce. Ve vlažném větru tančilo pár nazlátlých listů. Byla v nemocnici v Konoze. Pomalu se pokusila posadit. Celé tělo ji bolelo, ale rány již byly zahojené. V nemocnici vládlo odpolední ticho, i když se z ulice ozývaly hlasy hrajících si dětí. Vzpomněla si na svého otce...Najednou uslyšela kroky, které se rychle přibližovaly. Chtěla použít Byakugan, aby poznala, kdo to je, ale když chtěla k sobě přiblížit prsty, aby použila jutsu, stále se jí třásly. Položila je na deku a hleděla směrem dveře. Za chvíli se otevřely. „Kibo, Shino!“ vydala ze sebe tiše a zakašlala. „Tak ty už jsi vzhůru“ zaradoval se Kiba. Shino měl stále nasazenou kapuci ale bylo poznat, žer se mu ulevilo, když ze sebe vydal: „No konečně. Už jsem se začali obávat.“
Kiba začal Hinatě všechno horlivě vyprávět, o záchranné misi a věcech, co se děly před tím a potom. Shino jen občas doplňoval jeho přednes. Hinata jim jako vždy naslouchala. Až po nějaké době se zeptala: „A Naruto-kun a Sakura?“ „No, potkal jsem je ráno, říkali, že se na tebe určitě přijdou podívat, měli ale ještě něco na vyřízení…“ Pokračoval ještě vroucněji Kiba s vypravováním. Netrvalo dlouho a ve dveřích se objevili oba dva. Sakura nesla ještě nějaké obvazy na ránu na rameni. Mile se usmívala a převázala Hinatě ránu. Naruto s rukama za hlavou a pohodovým úsměvem vešel do místnosti a stoupl si před postel. Měl podobné otázky jako Kiba a po chvilce se spolu začali i hádat, kvůli rámenu, nebo co. Hinata to už moc nesledovala. Chvíli hleděla z okna. Téměř nic si nepamatovala od chvíle, co porazila Akuma. Něco se jí však stále vracelo. Zahleděla se do slunce, do toho oslnivého světla… Znovu pohlédla na Naruta a všimla si, že se na ni taky dívá…Už ale neuhla pohledem…

Tak co? Šlo to?