Lhát

Hnal se lesem. Jako přízrak. Jako posel noci, který tiše proplouvá krajinou a nepřeje si být viděn. Sám, se svými obavami. Měl strach. Strach o někoho blízkého. Myšlenky, jenom ty s ním promlouvaly v jeho nitru. Ale on jim nechtěl odpovídat. Zraňovalo ho to. Zraňovalo ho myslet na to, co se teď děje.
„Běž! Nesmíš zpomalit!“
Větve ho šlehaly do obličeje, drápaly mu ruce i nohy, ale shinobi to nevnímal. Dech mu docházel, a on sípavě utíkal dál. Ta malá bolest těla byla nic v porovnání s tím, jak moc ho teď bolelo srdce. Jako by umíralo. Černalo, a už nikdy nemělo bít. Ale bohužel bylo stále zdravé. A on tak musel čelit svému osudu.
„Musím zrychlit! Zrychlit, sakra! Proč jenom jsem … Proč jsem jí nedal šanci? Proč jsem byl takový hlupák?“
Jmenoval se Kakashi. Ninja, známý nejenom ve své vesnici, ale v celé zemi. Bylo mu čerstvých dvacet let. Neměl moc přátel, zato si jich však cenil tak, jako by mu už na ničem jiném nemělo záležet. Přátelství bylo to, co ho posilovalo. Kdysi dávno, když zemřel Obito, Kakashi si přísahal, že se bude snažit všechny své blízké ochránit. Obitova smrt nezanechala jizvu jenom na Kakashiho oku, ale také v jeho duši. Hluboká, stále otevřená rána. Své předsevzetí ale málokdy dodržel úspěšně. Ačkoli se snažil, snažil ze všech sil, pravidla světa ve kterém se bojuje jsou krutá. Tak strašně moc. Jenom ten nejsilnější přežije a je nucen pozorovat, jak lidé okolo něho umírají. Pomalu zůstával na světě sám. Kakashimu zbyla už jenom jedna naděje. Mladá dívka, která bojovala po jeho boku. Která ho milovala. Ale on ji zklamal.
Další větev ho šlehla do ruky a on mírně ucuknul. Podíval se na čerstvou ránu. Teklo z ní hodně krve. Tak rudá krev. Proč je barva lásky červená, když je takové i něco, co tak bolestivě připomínalo smrt? Je to snad proto, že z obojího plyne tolik bolesti?
Mladý muž se proplétal mezi stromy a myslel na ni. Na Rin. Na tu, kterou znal už od svého dětství. Vykonali spolu tolik misí, jejich první, i tu, které čelili dnes. Jeho partnerka se od něho však musela odpojit. Kakashi souhlasil, i když se špatným svědomím. To už ale dávno neposlouchal a tak bohužel svolil. A ona teď umírala daleko od něj. Kakashi dostal zprávu, o tom, co se děje na druhém konci lesa. Rin bojovala, porazila svého nepřítele, ale sama na tom nevypadá moc dobře. Chtěl jí pomoct. Nevěděl jak, ale alespoň jí musel říct, že … Dech se mu zatajil. Vzpomněl si na něco, co se událo asi rok zpátky. Něco, co se snažil odstrčit až daleko, na dno svých myšlenek, ale stále to vyplouvalo na povrch. A teď vzpomínka vyplula znovu. Tak bolestivě. Tak čerstvě. Tak, jako by mu chtěla vyčítat jeho činy.

Před rokem

Kakashi seděl v třešňové zahradě. Sakury kvetly, bylo zrovna jaro, a vytvářel se nádherný pohled. Slunce prosvítalo nebem a ozářilo přicházející dívku. Na každé z tváří měla krátké proužky. Ty, které se mu na ní tolik líbily. Sedla si na trávu vedle Kakashiho. Mladá nádherná žena.
„Ahoj. Jsem ráda, že jsi počkal,“ usmála se na chlapce. Měla krásný úsměv. Nikdy se nesmála jenom tak, a přece se smála pořád. Obdivoval to na ní. Najednou zafoukal vlahý vítr. Jakoby jí chtěl přikrýt tvář kadeřemi. Kakashi automaticky zvedl ruku a vlasy jí jemně odhrnul. Rychle ji však stáhl zpět a zadíval se do země. Červenal se.
„No, jasně. V pořádku. Dneska … Dneska ti to moc sluší,“ vykoktal nervózně. Rin jemně naklonila hlavu. Věděla, kam tím míří. Věděla, že k ní něco cítí. Tak jako ona. Milovala ho. Nebyla to sice láska na první pohled, taková, jako když poznala Obita. U Kakashiho si to uvědomila až mnohem později, ale zato si tohohle citu vážila víc. Všímala si, kolik toho pro ni dělá. Jak ji chrání a pomáhá. Nejdřív rostla náklonnost, pak mravenčení v břiše. A potom …
„Víš, chtěla jsem ti něco říct,“ začala a zhluboka se nadechla. Bylo to těžké, vyslovit to. Vždy bylo těžké, říkat pravdu. Kakashi se na ni podíval a pokývnutím hlavy jí naznačil ať pokračuje. Rin přivřela oči a zahleděla se do dáli. Raději tato slova poví sakurám než osobě, které to patřilo. Bylo to tak lepší.
„Já … Já už dlouho … Něco si už dlouho uvědomuju. Když děláme nějaké mise, bojím se o tebe. Když jsme v bezpečí … Taky se o tebe bojím. Moje srdce … Moje srdce mi říká, že …“
Kakashi odvrátil zrak. Uvědomil si co chtěla říct.
„Počkej. Neříkej to, prosím,“ skočil jí do řeči. Rin se na něj podívala. Úsměv se jí najednou vytratil ze rtů. Kakashi vstal.
„Rin, nepokračuj. Já … Já nemůžu. Víš, byl bych rád, kdybychom zůstali přátelé. Jenom … Jenom přátelé.“
Po těchto slovech odešel. Rychle, jakoby chtěl utéct. Rin se za ním dívala a nechápala to, co se právě stalo. On ji doopravdy nemiloval? Proč si to myslela? Nevěděla však, že když sklíčeně odešla, o pár metrů dál seděl chlapec a opíral se o jeden ze stromů. Slzy se mu vpíjely do masky, kterou měl na obličeji. Mezi prsty úzkostlivě svíral trávu a vyčítal si to, co musel říct.

Teď běžel a byl ochotný pro ni udělat všechno. Přiznat se, že ji doopravdy miluje. A to, proč to tehdy neřekl.
„Už jsem blízko! Tak blízko ... Cítím to!“
Dech se mu zrychloval a píchání v boku stoupalo. Běžel dlouho. Připadalo mu to jako hodiny. Hodiny krutého čekání. Znovu vyskočil do korun stromů a pokračoval ve výšce. Nemohl z hlavy vypudit její obličej. Nemohl ho zahnat. Ve vzduchu zůstala viset slza z jeho pravého oka. To druhé, kde měl sharingan, nemělo cit. To, které bylo kdysi Obitovo. Obito. Ten, který miloval Rin a ona milovala jeho. To byl taky jeden z důvodů, proč se jí Kakashi nepřiznal. Měl by vůči svému příteli tolik výčitek. Chlapec byl sice už dlouho mrtvý, ale on stále cítil, že nemůže chodit s jeho láskou. Ten hlavní důvod, proč ji odmítl, byl ale jiný …
Najednou se před ním objevila malá mítina. Za hřejivého dne by ta mítina byla nádherná, teď v něm však vyvolávala pocit prázdna.
„Tam, tam leží!“
Viděl v dálce nějakého člověka. Určitě to byla ona. Ale nehýbala se. Bylo snad už po všem? Doopravdy mu nebylo přáno rozloučit se s ní?

***
Moc dlouhá jednorázovka, kterou rozepíšu do dvou dílů :)
Závěr: TADY