Akatsuki- dítě, aneb pohroma na entou 4

„Takže to je tvoje rozlučková párty se staromládeneckým životem, un?“ svraštil obočí Dei a porozhlédl se po místnosti. „Kde jsou striptérky a hektolitry piva?“
„Jo!“ přidal se nevinně Tobísek.
„Takže za prvé...Ty!“ ukázal Hidan na Deidaru, „Ty tu nemáš co dělat, dokud nepředložíš důkaz o svém pohlaví. A ty, Tobi, máš být už dávno v posteli.“
“Haló, lidi! Pustíme si alespoň nějakej horor,“ navrhl Kisame, zatímco Dei a Tobi opouštěli sklesle místnost.
„Co navrhuješ?“ zeptal se Itachi /určitě znáte Homerovu hlášku ze Simpsonovi ve filmu/
„Hmmm,“ otočil se k videotéce. „Je tu příběh žraloka.“
„Děláš si –píp- ?“ zareagoval okamžitě Kakuzu.
„Ale oni tam mají zabijáka žraloků!“ pípal Kisame jako oceánograf /bo jak se tý krabičce říká ;-)/
„Kisame!“ vyhrkli všichni součastně. Nakonec si tedy pustili větší horor z dílny amerických animátorů... Shrek 
Zatímco se z Hidanova pokoje ozývaly hlasité výbuchy smíchu, Konan společně s vyvrženými Akatsuki /Dei a Tobííí/ diskutovala o dalším a tak významném dnu.
„Nevíte vlastně, kde je Pein?“ zeptala se po chvilce.
„Slyšel jsem něco o sebepoškozování, ale taky je dost možný, že sedí na posteli a tupě zírá do zdi.“
„Co je to sebepoškozování, senpai?“
„To když si zelenáč hraje na velkého emaře, víš?“ vysvětlila Konan.
„Emař... Tak přece Itachi mluví o bráchovi!“ zajásal Tobi nad tím, že konečné zná význam slova Emo.

Ranní paprsky dopadaly na bílé stěny svatebního altánku a veselá nálada se šířila svěžím jarním vzduchem... Krásný začátek svatebního dne... Ale není to začátek svatebního dne našich Akatsuki.
Realita byla trochu jiná. Už brzy ráno se spustil ohromný liják, se kterým –jak říkal on- Pein neměl nic společného. Místo zářivých úsměvů se na sebe všichni čertili a navzájem se ignorovali.
Konan se oblékala do svatebních šatů, které se záhadně zmenšili a navlékla je na sebe jen tak tak. Do modrých vlasů si mišmaš nastrkala bílé kvítky, které stejně jako svatební kytici poskládala z papíru minulý večer.
Znovu se podívala do zrcadla. „Do háje, takhle široká jsem naposledy byla v zimní bundě.“
„Náhodou to vypadá dobře,“ pronesl Deidara, který v jejím pokoji oxidoval už jistou chvíli. Oblečen byl –navzdory svému vnitřnímu přesvědčení- do černého kvádra, vlasy sčesané do nejúhlednějšího culíku.
Zářivě se na něj usmála a pokračovala na úpravě fasády.
Ve vedlejší místnosti:
„Peine? Jdeš na pohřeb?“
„Zetsu? Jdeš za cosplay šachovnice?“
Oba dva se na sebe zamyšleně dívali a každý z nich uznal, že ten druhý vypadá hůř. Pein, který svým zevnějškem připomínal spíše umírající pandu, než svatebčana, postával před oknem a poddával se své skličující a potupné pozici svatebního svědka své dětské lásky. Zetsu, jehož dvě poloviny domluvily černobílý kompromis, zkoumavě provrtával svého zaměstnavatele a přemýšlel, jak si ten idiot mohl nevšimnout vztahu Konan a Hidana, když má pokoj hned mezi nima.
V další vedlejší místnosti:
„Doufám, že máte nějakou předmanželskou smlouvu, ne?“ zeptal se už po sté spořivý Kakuzu a pohrával si s Hidanovou kosou.
„Kakuzu! Když máš čas lézt mi tady na nervy, tak doufám, že jsi do p***le konečně sehnal nějakýho oddávajícího!“
„Neboj,“ uklidnil ho rychle. „Je to profík mezi profíkama...“
„To doufám... Mohl bys?“
Kakuzu přispěchal k Hidanovi a dal mu školení na téma: Jak si zavázat motýlka a neuškrtit se při tom.
V další místnosti (tam je těch pokojů, co?):
„Co dělám mezi těma loserama?“ zaskuhral znovu Itachi, který jakoby právě odešel z castingu na roli v Matrixu. Za svýma černýma brýlema skrýval nulové emoce a pohoršeně sledoval partu podivínů.
„Bezva, Tobi, vypadáš jako lízátko,“ usmál se srdečně Kisame.
„Bezva, Kisame, vypadáš jako ta ryba, co jí při rybaření umlátil Deidara šutrem do hlavy,“ opětoval úsměv Tobi a nedošlo mu, že Deidarovi svojí větou zpečetil osud.
„Co-že-to-udělal?“ vykoktal Kisame, popadl Samehadu a zmizel za dveřmi. Následovalo hlasité dívčí vřískání a rychlé dusání botiček- to jak Dei zdrhal.
„Jen počkej!“ řval za ním Kisame. „Máš štěstí, že do rakve jsi už oblečenej!“
***
Speciááálně "dlouhá" kapitola