NEVĚDOMOST JE SLADKÁ - (Itachi x Siria) - ( 1.)

Takže ,ahoj lidičky.Po velmi dlouhém přemýšlení sem se nakonec sama přemluvila že to risknu,(i když se nejspíš ztrapním)a napíšu vám sem mojí první povídku v životě,veřejně.Strašně ráda píšu,ale nerada se se svýma výtvorama chlubim.ALE KDYŽ UŽ,TAK SEM VYMYSLELA POVÍDKU Z VERZE NARUTA.Bude to kapitolovka,a myslím že i dlouhá.Tak se na ní mrkněte a prosím vás,napište mi upřímné komentáře.Ať vim jestli mám pokračovat…. Tak a tady to je

Úvod:
JE TO O PÁRU ITACHI X SIRIA .Jde vlastně o romantický,akční,a zároven i tajuplný příběh.JEDNÁ SE O DÍVKU KTERÁ SI NEPAMATUJE VŮBEC NIC ZE SVÉ MINULOSTI,JEN JMÉNO. PO TOM CO SE PROBUDÍ U ITACHYHO,JÍ ZAČNE JÍT O ŽIVOT,ALE STANE SE NĚCO,KVŮLI ČEMU SE ROZHODNOU JÍ Z URČIZÝCH DŮVODŮ NEZABÍT. ZATÍM.POSTUPNĚ SE JÍ ZAČNOU PROJEVOVAT JEJÍ SÍLY,A TAKÉ NAVRACET PAMĚT.No tak si počtěte a pak mi klidně ukamenujte.Přeji příjemné čtení(tedy aspoň doufám:-( )

1.) díl Nevítaná návštěva

Dívka utíká lesem, je celá od krve a vůbec nevnímá okolí. Jen běží, běží dál, co nejrychleji pryč. Pryč od té bolesti. Najednou ji ale zasáhne něčí kunai do nohy. Spíš jí jen silně sekl, ale z toho šoku ztratila rovnováhu a padala rovnou do řeky, která byla pod ní když skákala nad srázem přes větve od vytyčených stromů ze skal.

Ti co ji tak úpěnlivě pronásledovaly usoudily že to nemohla přežít potom vysokém pádu dolů.
“Nejspíš se zabIla už při pádu dolů o ty strmé skály“ řekl jeden znich. Po té se otočily a šly pryč s domněním,že úkol je splněn. Ale to se spletli.

Mezitím dívka spadla do řeky, která ji unášela přyč.Ona o tom však nevěděla, protože při dopadu se praštila o kámen do hlavy a plavala na zádech, nechajíc se unášet.
Po nějaké době se začala pomalu probouzet, ale to jen díky tomu, že se schylovalo k večeru a voda byla stále studenější.
Když se probrala,co nejrychleji ale ve skutečnosti pomalu,vyplavala na břeh. Byla jí hrozná zima, a věděla že jestli se někam neschová, nejspíš nepřežije,protože byla silně podchlazená, unavená, a hladová.
Pomalu se zvedla, a šla k cestě, která byla nedaleko od řeky.
“Třeba někoho najdu, a nechá mi přenocovat abych se zotavila“ pomyslela si.

Vydala se tedy cestou,která vedla lesem, hlubokým a temným, až jí nabíhala husí kůže. Šla už dlouho a pomalu přestávala doufat že na někoho narazí.Po cestě si hlavou začala promítat co se vlastně stalo, ale jaksi jí už mysl moc nesloužila od únavy. Bylo jí divný že nic neví, ale nakonec to hodila za hlavu s domněním,že to způsobuje jen její silné vyčerpání.Už byla tma,a dost zima. Najednou se ale zastavila a rozhlížela se. Před sebou totiž uviděla jakýsi dům co nejvíc zakrytý stromy,křovím, no vším co bylo kolem.
“V domě se nesvítí, hmm…To znamená že tu asi nikdo není. Co dám za to když se pudu jen nakouknout,nic.Při nejhoršÍm mě vyrazí ven.“

Šla tedy jistě ale velmi opatrně ke dveřím, pak si to ale rozmyslela,že přece jen bude lepší když půjde oknem. Pro jistotu.
Otevřela opatrně okno a nakoukla dovnitř. Když se asi po třech minutách prozkoumávání pokoje rozhodla že tam je opravdu sama,vzala svíčku a zapálila ji, aby si ten pokoj mohla prohlídnout. Ale když to udělala, byla ohromená.
Pokoj nebyl nic moc, ale co ji překvapilo,že všude bylo důkladně uklizeno,ale co nejvíc byla postel.Byla nádherná, i když né nejnovější,ale nádherná s nebesy.

“Pane jo, tak tady musí žít nějaká vzácná paní. I když né nejbohatší,ale rozhodně má vkus.“
Chvíli přemýšlela jestli si má na chvilku lehnout, ale najednou se jí zamotala silně hlava od toho nárazu o kámen,a zničehonic se jí podlomily nohy. I když nechtěla,spadla do bezvědomí. Naštěstí dopadla na tu nádhernou postel,takže se neudeřila znovu. Ale to jí stejně nepomohlo. Od té rány do hlavy, hladu, únavy, a hlavně promrznutí,už se nezvedla.Usnula jak nemluvně.

Mezitím se vracely ti co obývaly tento dům. A hádejte kdo to byl…
Byl to tým AKATSUKI.
Akatsuki vešli dovnitř,a ještě než se rozešli jim Pain řekl že budou mít za půl hodiny poradu. Sice už bylo pozdě,ale bylo to prý zapotřebý.
Všichni se tedy rozešli. Pain zůstal v síni s konan, Deidara s Tobim a Sasorim šli nahoru,ale Deidara se vrátil že si dá něco k jídlu. Hidan s Kakuzem se zase hádaly, až mezi ně vtrhl Zetsu. Itachiho zase otrávil Kisame při pohledu na tu jeho rybí hlavu,tak šel radši do svého pokoje.

Itachi otevřel dveře.Všude byla tma,takže nic pořádně neviděl. Ale jeho Sharingan mu nedovolil přehlédnout něčí pohyb. Přemístil se k místu kde ležela ona osoba.

Mezitím se dívka probouzela. Ležela na zádech s rukou u hlavy, a druhou na břiše.Pomalu otevírala oči.Jak je otevřela hrozně se vyděsila.
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ" vykřikla zděšením, protože první co viděla byl něčí obličej přímo nad ní, spalující ji svým krvavým pohledem. Zrázu ucítila něco velmi studeného na svém krku. Pomalu se ohlédla co to je. Byl to nůž zarývající se jí do její kůže.
“Co tu děláš??!“ zeptal se jí Itachi dost vražedným pohledem. Až z něj šel strach.
Chtěla odpovědět,ale když už chtěla začít mluvit, najednou se zarazila.
Itachi si toho všiml.
“Ptám se tě znova, potřetí už to nepřežiješ!“

Po tom spánku si nepamatovala už vůbec nic, ani jak se tam dostala. Nemohla mu odpovědět.Tak mlčela. Byla vyděšená sama ze sebe.
"Slyšíš,?!!!“ a přitlačil jí nůž hlouběji do kůže,až jí začal téct pramínek krve.
Zmohla se jen na jedno: “Já..já nevím," odpověděla nešťastně.
“Ty nevíš?! Tak kdo teda si?!!!!!!!“
Ale jak byla zmatená ani mu neodpověděla. V duchu si říkala, co se vlastně stalo? Vždyť neví vůbec nic! Byla zoufalá. Najednou si zase všimla že se na ní stále dívá.

Itachi už byl vzteky bez sebe.
“Ty nevíš ani jak se jmenuješ???“
„Jaá,….sem,…………..já jsem….Siria. Myslím.“ řekla velmi nejistě. To bylo totiž to jediné co se jí po dlouhém bloumání v mysli vyhnalo na povrch.
Z ničeho nic se od ní odtrhl,a stáhnul ruku s nožem,tedy s kunaiem.Pomalu vstal z postele, a ještě se jí zeptal: “A jak si se sem teda dostala,?“ řekl už klidněji.
“Nevzpomínám si!“ skoro to až vykřikla. To ale neměla.

Itachi se najednou otočil a hodil po ní kunaiem.
Siria jen viděla jak letí něco lesklého směrem k ní. Strašně se lekla, až spadla z postele.Když se zvedala, koukala nedůvěřivě na Itachio z pozapostele.
“Kdybych tě chtěl zabít,už se nezvedneš. Si zajímavá,a nevím co si zač. Možná až to zjistim, tak se dočkáš toho co tě teď minulo“
Šel ke skříni a otevřel ji.
“Tady si vem na sebe nějaký věci, když už se mi tu válíš v posteli, nemusíš mi jí hned zašpinit od krve a špinavýho oblečení,který jak koukám,už se tak stejně ani nazvat nedá.“
Byla totiž špinavá a potrhaná na oblečení,spíš na tom zbytku co na sobě měla.
Pak se ale Itachi otočil a řekl: “Až se převlíkneš tak tu počkáš. Nikam nezkoušej utéct,stejně by se ti to nepovedlo.Okno je zamknuté a zpevněné mojí chakrou, a dveřma se akorát dostaneš k ostatním, ale tam by si nejspíš i skončila.“ po téhle větě se ušklíbl a chtěl odejít.

„A jak se jmenuješ ty?(TICHO)…………..? Prosím,pověz.Nelíbí se mi když nevím s kým mluvím. A hlavně je zdvořilostí se představit po tom druhém.“ řekla Siria.
„A mně se nelíbí když mi někdo cízí leze do postele. Nikdo by to nepřežil,tak si toho važ. Ber to jako můj projev zdvořilosti.“ odsekl jí Itachi.
„Prosím“ pošeptala už jen jemně Siria.
Ale i tak ji Itachi slyšel. U dveří se zastavil,ale nepohlédl na ni a řekl: “Jsem Itachi,“ potom se sebral a odešel pryč. Pocestě dolů se sám sebe ptal proč se vlastně nad ní slitoval, a proč jí řekl své jméno.

Siria se jenom dívala do prázdné místnosti. Po chvíli se zvedla a šla ke skříni. Viděla v ní nádherné šaty,které jí přímo padly do oka.Na chvilku se zarazila z důvodu proč tam má i ženské šaty,ale pak jí došlo že s ním může někdo bydlet, nebo to prostě není jeho pokoj, a nebo jsou tu po někom kdo tu dřív býval. Po chvilce se tím ale přestala zaobírat a začala si je oblékat. Ale když uviděla koupelnu neodolala. Šaty odložila zpátky na postel a šla si dát svojí vytouženou sprchu.
Poté co se osprchovala, omotala okolo sebe ručník. Teprve teď bylo vidět jak vypadá...