Proklínám

ech XD totálka nefim co to do mě vjelo, ale vzniklo z toho todle XD(ano, teď jsem vám výýýýrazně pomohla)
No, za komentíky budu mooooc ráda XD

P.S. ano!!! =D mě je vážně baví vraždit XDDD

Dívka s krásnými, růžovými vlasy a se slzami v očích koukala na své ruce.
Na své ruce, které byly zašpiněny krví. Jeho krví. Koukala na své ruce, které držely kunai, jenž v měsíčním světle házel krvavé odlesky. Krvavé. Ano, i on byl od krve. Dívka už přes slzy neviděla na spoušť, kterou napáchala... ale ona ji musela vidět! Pozvedla svou ruku a setřela si slzy. Setřele? Ne... jen je promíchala s krví a rozetřela po celém obličeji.
,,Proklínám tě...," zešeptala dívka a se šíleným zoufalstvím pozvedla zbraň a znovu ji zabodla do již mrtvého těla před sebou. Krev z jeho ran... z ran způsobených jí, pořád tekla. Tekla, jakoby někde pramenila. Tekla, jakoby nikdy neměla přestat. Jakoby se v ní měla utopit.
,,Proklínám tě!" křičela ona dívka a jako v tranzu bodala do srdce onoho člověka.
Severní vítr, který měl tudy náhodou cestu vzal její slova a nesl je až k dalekému jihu, kde z nich zbyla pouze jakási pochmurná melodie plná zoufalství a žalu. Vítr zenesl tuhle melodii k uších jakéhosi nešťastně zamilovaného muže. Byla to poslední, co zaslechl. Jakoby zvípala: ,,Zabal to, bez lásky nemá cenu žít, lépe na druhý břeh jít" On ji jenom poslechl.
O tom však ta dívka nevěděla. Už nebodala, pouze položila svou tvář na mládencovu rozbodanou hruď a její slzy stékaly do jeho ran.

,,Proklínám tvoje slova,"

Ano, proklínám tě za slova co jsi řekl, i za ta, co zůstala nevyřčena.

,,za to, že slyším je pořád znova."

Ano, proto je proklínám. Už nezmizí. Slyším je i teď. Slyším, co jsi mi šeptal do ucha. Slyším, cítím slova, která mě milovala i proklínala.

,,Proklínám tvoji tvář."

Správně. I tu. Ty tvoje oči. Proč byly jednou tak chladné a podruhé plné citu? Proč jsem se do nich musela dívat? A proč jsem ti stále nemohla porozumět? Protože jsem neuměla číst z tvé tváře. Proto ji proklínám.

,,Proklínám, že nejsi lhář."

Lhář... kdyby jsi byl lhář, bylo by to lehčí. Lehčí pro mě, pro moje svědomí. Moje vina by byla menší, můj hřích méně hrozivý. Ale ty jsi nelhal. Nikdy. Dokonce ani teď. Miloval jsi mě, ale nenáviděl toho, koho já musím ochránit. Musím? Ne... spíš chci. Chci ho ochránit, abych mu splatila svůj dluh. Protože až dosud chránil vždy jen on mě. Vidíš? Měl jsi lhát. Nemusela bych udělat to, co jsem udělala.

,,Proklínám tvoje činny."

Ano! Proklínám, že jsi odešel, i to, že jsi se vrátil... kvůli mě! Proklínám tě za to co jsi udělal i za to, že jsi to neudělal dřív.

,,Proklínám, že nejsi vinný."

Anebo jsi? Ne... vůči mě ne. Mě jsi nelhal... nikdy. Nic jsi mi nesliboval... nikdy. Nedělal jsi nic pro to, abych se do tebe zamilovala... nikdy. Zraňovala jsem se sama. Nebyla tvoje vinna, že jsem tě milovala... že tě miluji... že tě milovat budu. V tomhle ohledu jsi nevinný. Za všechno si můžu sama. Proklínám, že to není tvoje vinna!

,,Proklínám tvoje svědomí."

Svědomí... měl jsi ho vůbec? Bohužel ano. Vrátil ses jen kvůli němu. Svědomí vůči mě, vůči sobě, vůči nám. Ale vůči světu a ostatním ti chybělo. Bylo to opravdu sobecké svědomí... proklínám jej!

,,Proklínám, že to přebolí."

Tohle proklínám snad nejvíc. Přijde někdo jiný, někdy jindy, nějak jinak. Ale já NECHCI! Proklínám čas za jeho vytrvalost a umíněnost... za to, že půjde dál! Já dál jít nechci...

,,Naposledy proklínám Tebe!"

Ano, proklínám tě celého tak jak tě znám i neznám. Proklínám tebe i sama sebe za to, že jsem tě znala jinak než ostatní... že jsi pro mě byl jiný než pro ostatní.

,,Proklínám, že není nebe
pro prokleté prokletou."

Vidíš Sasuke? My nepůjdeme do nebe. Pro nás není. Vzpomínám na tvá poslední slova... proklel jsi mě i svou lásku ke mě. Proklínáš... a tebe proklíná prokletá. Zůstaňme zavrženi sami sobě. Zůstaňme zavrženi nebem. Ale počkej na mě. Prokletí a zavržení by měli jít spolu.

Dívka se zvedla a stiskla svou zbraň pevněji. Napřáha ruku s kunaiem do vzduchu, rozpřáhla se... bylo slyšet jen svištění vzduchu... a zabodla kunai do svého srdce. Její krev se mísila s krví muže kterého zabila. S krví muže, kterého milovala. S krví muže, kterého zachránila. S krví muže, kterého proklela. S krví muže, kterého nedokázala nechat podruhé odejít samotného... bez ní. Podruhé už ne.
,,Proklínám...," zašeptala svá poslední slova a vydechla naposledy.

O týden později přibyl v Konoze nový hrob. Jeden hrob pro dvě těla... alespoň po smrti spolu. Ale tenhle hrob se od ostatních lišil. Nerostly na něm žádné květiny, přestože pozůstalí přátelé stále nějaké nosili, nějaké sadili. Nevzdávali se, ale stejně se tu nikdy žádná květina neujala. Každičká uschla.
Jenom vítr severák, co se proháněl ve větvích stromů, co rostly nad tímto hrobem, jakoby šeptal dvojími hlasy vzkaz pro ty, co zůstali, i sami pro sebe.

,,Pro nás květiny nekvetou."