NEVĚDOMOST JE SLADKÁ - (Itachi x Siria) - ( 2.)

TAK A TADY JE POKRÁČKO

2.díl Ztráta paměti

Už dlouho nikdo nešel,tak se rozhodla že se pude podívat po okolí.

Chtěla se tedy obléct,ale najednou ji strašně rozbolela hlava.Před očima se jí zjevovaly různé ale neznámé obrazy.Dostala záchvat,a zase jí bylo hrozně zle.I přesto se přemohla a šla ven ze dveří. Už nechtěla upadnout znovu do bezvědomí,a hlavně ne teď když tu není sama. Malátně se dotrmácela ke schodům,když najednou uslyšela něčí debatu.
Byla to debata mezi Itachim a Painem.
„CO??Jak to myslíš??“ vyjíždí na něj Pain.
„Prostě tam ležela“ řekl Itachi úplně ledovím hlasem.
Do debaty se ale přidal Deidara.Seděl za stolem na židly,když najednou zněj vypadla věta,osudová pro Siriu.
„Klidně může bejt zvěd.Těžko sem někdo najde cestu jen tak.Já už bych to dál neřešil.Prostě sem dotáhneš tu dě*ku,zjistíme co ví, a pak jí zabijem“ pronesl Deidara se zákeřným,a zároveň radostným výrazem na tváři.
To ale Siria neměla slyšet.Škublo to s ní,a vyšla na schody.Uprostřed schodiště se zastavila.
Cítila pohledy všech co tam stály. Až jí to bylo proti srsti.
Celý tým Akatsuki totiž nečekali že je jejich nevítaná návštěva poslouchá. Ale hlavně z ní nemohly spustit oči,a to z důvodu jak vypadala.

Siria měla na sobě stále ten ručník,ale to ji v tu chvíly bylo jedno.Bylo vydět jak má nádherné ohnivě červené vlasy,které jí sahaly až pod pás. Její oči byli neobvykle modrozelené,až tyrkisové. Postavu měla velmi dobře vypracovanou a štíhlou, což bylo vidět i z područníku. Měla ladné pohyby, i když se tymácela. No prostě neměla chybu. Vypadala jak nějaký omamující přelud.

Když sešla schody zastavila u Itachiho. Nikdo nic neříkal,spíš byli beze slov.
Najednou ale ticho prolomil Deidara a řekl: „Ale copak si tam s tou courou dělal, Itachi??“
Itachi na něj jen hodil vražednej pohled. Otočil se,a pak tázavej,ale zároveň spalující na Siriu.
Ta už to ale nevydržela a šla k Deidarovi. Nevěděla proč,ale popadl ji amok, vúbec se neovládala. Přišla kněmu. Mezitím Deidara vstal ze židle,a čekal co se bude dít. Ale co viděl ho trochu zaskočilo.
Siriininy oči z ničeho nic zčernaly,a vlasy jí začaly vát vzduchem. Přišla k Deidarovi, pousmála se, a najednou zvedla nohu, a přitlačila ho s ní na stůl co byl za ním. Získala najednou ohromnou sílu. Na stole viděla kunai, který byl blízko ní. Popadla ho a přitlačila mu ho k srdci.
Pak řekla: „Jestli mi ještě jednou řekneš že sem dě*ka nebo něco obdobnýho,tak tvoje příští slova budou už jenom škemrání o milost před tím, než tě zabiju. Nic o mně nevíte,tak nemáš právo to o mně říkat,“ velmi chladným hlasem mu takto Siria odpověděla, a nepříjemně se na něj usmála.
Deidara se na ní jen pohrdavě a nenávistně díval.

Všichni se na ní dívali s div ne otevřenou pusou do kořán. I Itachi byl dost zaraženej.Byllo hrobové ticho. Nikdo to nečekal od takovýhle obyčejný holky, která vypadala tak nevinně.
V místech kde se jí noha odkryla celá(ale žádná intimní část),byla vidět její ladná postava.Tobi když ji takhle viděl, trochu začal slintat. No nejspíš nebyl jedinej.
V tom ale cítila jak na ní něco letí. Byl to kunai.
Jen tak tak stihla uhnout. Přesto jí sekl do ruky. Uskočila ke stěně schodiště a začala se pomalu zvedat. Když najednou jí vzala znova ta hrozná bolest.Chytla se za hlavu a podívala se na ně. Bylo vidět jak jí síla opouští, a oči se jí znova zbarvují do její nádherné barvy.
Z ničeho nic ušlyšela jak na ní někdo mluví.
„Co si zač?? A hlavně proč si tu?“ ptal se Pain.
Siria se na něj podívala, a pak mu řekla: “Jsem……Já sem SIria.“
„A co tu chceš?“ tázal se dál Pain.
Siria zmateně odpověděla: “Já nevím, nevím jak jsem se sem dostala, ani kdo sem. Jen jak se jmenuju, na to si vzpomínám. Tedy ale spoň myslím že je to moje jméno. Nepamatuju si nic!!!!!!!“ začala na ně křičet nahlas.
Pak se jí ale Pain zeptal: “A víš alespoň co umíš?? A když se naštveš, nevypadá to že bys byla až tak bezbranná! A s nožem to taky umíš. TAK?????“
Siria se snažila vzpomenout, ale čím víc se snažila, tím víc jí bylo hůř. Chytla se znova za hlavu a schoulela se na zem do kleku. Začala sebou šít a brečet, a přitom všem křičela: “já nevííím! Prosím,...už dost! Strašně to bolí!!!!!!“
Najednou se zvedla na nohy, popošla pár kroků k nim, a náhle upadla na zem do bezvědomý.

Všichni na ní pohlížely velice divnými výrazy. Nakonec ale Pain promluvil:
„Ty Itachi ji odnes, a postarej se oni. Nechci aby se jí teď něco stalo.“
„A to jako proč??!“ zeptal se rozzuřený Deidara.
„Tak za 1.) Nevíme kdo je a proč je tady. A za 2.) Nejsou nám pořádně známy její dovednosti, který jak jste si jistě všimly nejsou zrovna nejmenší. A myslím si že to byl jen kousíček z toho, co veskutečnosti umí. Ale nejhlavnější je, že si jak to očividně vypadá opravdu nic nepamatuje, ale to nevíme jistě. Proto by se nám mohla hodit na pár věcí.Pak jí můžeme zabít. To se ještě uvidí. Takže proto se jí teď nesmí nic stát. Rozuměli jste??!“
Všichni i když s nechutí přikývli.
Pain se pak otočil na Itachiho a řekl mu: “Itachi....máš za úkol se o ní postarat, ale co chci aby si hlavně udělal je, že musíš zjistit co všechno dokáže. Všiml sem si, že když se rozčílí, uvolní ze sebe nějakou zvláštní sílu.“
„Ale démona v sobě nemá, to už jsem zjistil,“ řekl Itachi.
Pain mu na to ale odpověděl: „O to je to zajímavější. Takže ji přinuť používat její sílu jakýmkoliv způsobem. Ale chci vědět co v ní je.“

Itachi se jen ušklíbl, a podíval se na ní. I když se mu moc nelíbylo se o někoho starat, uviděl v tom i mučící výhody. V duchu si řekl: „Hmm, jakýmkoliv způsobem. To si na ní budu aspoň moct pořádně zatrénovat svůj Sharingan.“
Po téhle myšlence jí zvedl do náručí, kývl na Paina a šel sní do svého pokoje.
Položil jí na postel a chtěl jí ošetřit rány co na sobě měla. Jenže jak se k ní nahl aby jí vyčistil ránu na té ruce, z ničeho nic sebou začala Siria škubat a volala jeho jméno. Itachi ji musel pevně chytit za ramena aby sebou tak netřásla.
Po chvilce se sklidnila, a začala se probouzet.

„Itachi,….si to ty?“ řekla Siria tichým, ale strašně něžným hlaasem.
„Proč si řikala mé jméno ze spaní?“ ptal se jí.
„Já?? Nevím o tom,“ odpověděla Siria překvapená sama sebou.
„Stále jsi si nevzpomněla?“ ptá se jí Itachi.
„Já……………..ne,“ odpovídá mu Siria a otočila hlavu na stranu, aby nebylo vidět jak se jí derou slzy na povrch.
Itachi se na ni ale podíval zle, a řekl: „Tak to mi moc mrzí,ale pak to pude po zlym.“
Otočil si její obličej směrem na sebe, ale v tu chvíli se zarazil. Viděl její tvář, její oči, byly tak krásné a plné něhy, ale přitom plné smutku. Už v nich vůbec neměla ten zlej a nenávistnej pohled jako dole u schodiště.
Sám nechápal proč, ale nebyl schopnej jí v tu chvíli ublížit.

„No tak Itachi, co je to s tebou, chceš jí přece donutit mluvit,“ nadával sám sobě uvnitř.
„Co mi chceš udělat?“ zeptala se ho vyděšeně Siria.
V tom se Itachi probral a řekl jí: “Když si nechceš vzpomenout, donutim tě aby si použila svojí sílu. Podívej se mi do očí!“ řekl už zle.
Ale ona svůj pohled odvrátila.
Najednou jí silně stiskl ránu na ruce, až z té bolesti vykřikla a pohlédla na něj.
Itachi zapl svůj Mangekyou Sharingan,a zhypnotizoval ji.
Siria se z ničeho nic ocitla v temnotě. Všude byla hrozná tma. A najednou zjistila že je přivázaná k obrovskému kůlu ve tvaru kříže. Viděla jak k ní jde z dálky Itachi. Měla strach, ale nedala to znát. Přišel kní, a náhle jí začal řezat po celém těle.
Hrozně jí to bolelo. Začala kříčet a prosit ať už přestane. Ale on pokračoval dál. Najednou přestal, a přistoupil k ní velice blízko. Cítila teplo jeho těla i jeho dech, které ji nesmírně pálilo na zraněných částech těla.
Podíval se jí zpříma do očí a …..............................................