Story of the street

Tak tohle mě napadlo, když sem nemohla usnout za komentíky budu lááda :)

Malý, zubožený chlapec se zachvěl zimou a probudil se. Vždyť už bylo ráno. Další ráno... už desáté od té doby, co... Ne, na to teď nebude myslet. Protřel si oči a podíval se kolem sebe. Ano, je tam, kde včera usnul. Na mostě u starých popelnic, kde se sažil najít aspoň něco k jídlu. Brrr, ale je zima. Jeho šatstvo drželo pohromadě už jen silou vůle. Zadíval se na oblohu. Byla bílá... vypadala nevinně, tak něvinně, ale byla krutá. Krutá nevinost? Kdo ví... Jisté je to, že bude sněžit. Sníh znamená smrt. Bude si muset najít nějaký lepší úkryt. Ale... stojí to vůbec za to? Proč by měl hledat? Nikomu na něm nezáleží... je jedno, jestli bude žít dál, anebo jestli zemře. Je to jedno i jemu? Ne... on chce žít! Ale taky chce někoho, pro koho by žil. Potřebuje důvod k bytí. Pomalu se zvedl. V břiše mu zakručelo hlady. Vydal se teda k popelnicím. Snad tam už něco přibylo. Otevřel víko - a měl štestí.Byla tam krabice s nějakou nedojedenou pizzou a o kousek vedle zbytek nudlí. ,,Jak to ti lidé můžou vyhodit?" pomyslel si chlapec. Rychle a mrštně jako lasička se chopil svého nalezeného pokladu a uklidil se i se zbytky do kouta. Dychtivě se dal do jídla, když zaslechl psí vrčení. To jej donutilo zvednout hlavu. To co uviděl, jej moc netušilo. Hladová psí smečka se kolem něj semkla, vrčela a výhružně cenila zuby. Tak to chodí často. Haku si už tak trochu zvykl. Začal pokládat jídlo na zem... Už ví, že s těmi psy se nemůže bít. Ano... ví to. Ale taky ví, že když jim dá jídlo, nechají ho odejít. Jsou vlastně milosrdnější než většina lidí. Nechal jídlo na zemi a začal se pomaličku vzdalovat, když tu :
,,Mazajte vy potvory! To je moje jídlo! Vypadněte! Nakopu vám ty vaše zavšivené zadky!" kričela jakási dívka - nebo to byl chlapec? Tvář měla spíše dívčí, ale vlasy okudlané jako kluk. A tahle postavička házela na celou tu smečku kameny, kouřové bomby, které kdesi ukradla kdo ví komu. Psi se vylekali a utekli... Kouř je štípal do očí, rány od kamenů bolely - jídlo si můžou sehnat jinde.
,,Jooo!!!" vítězoslavně zajásala postavička, která se vrhla k jídlu. Haku stál na tři kroky od ní i od toho, co zde, na ulici, znamenalo život. Postavička se na něj zadívala a řekla :
,,Hej, ty tam, bačkoro! Pojď sem, rozdělím se s tebou? Kdo jsi? Ty jsi tu nový? Neznám tě."
Haku se nedůvěřivě blížil k osobě, o které nyní nebylo pochyb, že je divkou. Hlas jí prozradil.
,,Já... jsem tu teprve chvíli. Jmenuju se Haku. A ty? Ty... byla jsi báječná, když si zahnala ty psy. Ty se jich nebojíš?"
,,Huku, jo? Taky jména nemají smysl... Měl by sis vybrat nějakou dobrou přezdívku. Normální jméno je luxus, který si nikdo jako my nemůže dovolit. Například já jsem známá jako Tulačka," odpověděla dívka hlasem, který viditelně ochladl.
,,Ale mě by stejně zajimalo tvoje pravé jméno," nedal se Haku.
,,No, když ti na tom tak záleží... Jsem Kin. A už si pojď vzít."
Tak tam seděly dvě děti bez domova, jedly to, co jiní vyhodili a koukali na sebe.
,,Kin? Jakto že ses těch psů nebála?" bylo vidět, že tahle otázka straší Hakuovi v hlavě.
,,Bát se" odfrkla si Kin ,,si nemůžu dovolit. Zaváháš a zemřeš. Ti psi to věděli... Kdyby zůstali, možná by vyhráli. Ale takhle jsem vítěz já. To je život... a já musím žít. Musím žít, abych mohla splnit svoje sny. A taky... chtěla bych najít někoho, pro koho by stálo za to žít."
Haku se zamyslel... Sny? Má on vůbec nějaké? Ano, on chce někoho, koho bude mít rád a kdo bude mít rád jej. A jeho sny se stanou jejich sny. Ano, to by se mu líbilo.
,,Sny? Já... mám jeden, možná... a to mít někoho, s kým bych mohl sny sdílet... Jaké jsou ty tvoje?" zeptal se zvědavě.
Kin se na něj zadívala, nevěděla, jestli mu může věřit. Ale když on... On jí věřil. Ještě je nezkažený. Ne jako ona.
,,Já... chtěla bych bydlet někde, kde je slunce. Spousta slunce. A Bydlet tam s někým... s tebou by se mi tam možná líbilo. A taky bych chtěla mít dlouhé vlasy. Krásné, dlouhé a lesklé vlasy," prohráhla si rukou svoji okudlanou hlavu. ,,Víš, já už je dlouhé měla. Ale chytili mě... strčili do děcáku a ostříhali. Prý kvůli vším. Tam to bylo strašný. Ještě mnohem horší než tady, ale mě se podařilo utéct." V hlase jí zazněl podtom vítězství a spokojenosti.

Seděli takhle ještě dlouho a povídali si o tom, co oba dva potkalo. Pro Hakua to byla první blízká duše v jeho novém životě, pro Kin první blízká duše v celém jejím životě. A na hodinách už odbíjelo poledne.
,,Haku, já už budu muset jít. Jsem domluvená s... prostě mám práci," hlas jí ztvrdl. Nerada přiznávala, že jde o krádež. Malou, dětskou, ale krádež. Nenáviděla tuhle stránku svého života. Ale musela to dělat. Jenom nechtěla, aby to ten chlapec před ní věděl. Nějak cítila, že by v jeho očích klesla. I když... Haku ji obdivoval a neexistovalo nic, co by tuhle odvážnou dívku mohlo sesadit z místa, které u něj zaujala.
,,Tak se zítra sejdeme, ne?" zeptal se haku hlasem plným naděje.
,,Dobře. něco ti donesu, to bude překvapení. Sejdeme se... sejdeme se u Sochy, jo? A co nejdřív. Kolem sedni ráno."
,,Dobře, tak u Sochy," souhlasil s úsměvem chlapec.
Haku se brouzdal sám městem... Kin mu něco donese, ale co dá on jí? Náhle uviděl malého králíčka. Krásného, malinkého, roztomilého, bílého jako sníh.
,Jééé, ten je krásný," zašeptal si Haku sám pro sebe. Toho... ano! Toho jí může dát. Opatrně chytil zvířátko do rukou. Zbytek dne strávil tím, že se těšil na zítřek.

Přístí den čekala Kin u sochy, Haku taky. Jediný problém byl v tom, že každý u jiné. Přešla sedmá hodina, osmá, devátá, desátá, jedenácná... a ti dva tam pořád čekali, Ani jednoho z nich nenapadlo, že by ten druhý mohl čekat jinde. Už ztráceli naději, že ten druhý přijde. Kin tiskla v ruce rolničku a smutně si s ní pohrávala. Tak moc mu ji chtěla dát. Na druhém konci města hladit Haku králíčka. Tak moc jí ho chtěl dát.

Přešlo poledne.

Oba dva už přestali doufat. Haku plakat do králičí srsti. Ne, nestál jí ani ze to, aby sem přišla. Už ji neuvidí. Zase někdo, komu na něm nezáleží. Nikomu na něm nezáleží. Přestal plakat. Možná by si měl zvyknout, že jeho existence nemá slysl. Tu ho zastínil stín jakéhosi muže s velkým mečem na zádech.
,,Nikdo tě nechce, co? Nikomu na tobě nezáleží," povídal mu ten muž. Haku ani pořádně neposlouchal co mu povídá, koukal se do jeho očí. Tyhle oči viděl, když se díval na svůj odraz na vodní hladině, tyhle oči viděl, když se koukal do těch Kininých. Tyhle oči ještě mnohokrát uvidí, ale to on zatím neví...
,,Pane, máte stejné oči jako já," řekl a usmál se.
Zdálo se, že to muže trochu vyvedlo z míry.
,,Pojď se mnou, jestli chceš..." a Haku chtěl.
Toho dne odešel se Zabuzou a bílým králíčkem na novou cestu svého života.

Mezitím Kin prožívala další zklamání svého života. Poprvé někomu věřila a on ji podrazil.
,,To je... To není fér! A co je v životě fér?" ptala se sama sebe. Držela se, aby neplakala. Náhle se její pohled změnil.
,,Jednoho dne se stane tak silnou, aby si už nikdo nemohl dovolit porazit ji! Ano! Ještě neví jak, ale dokáže to!"

O pár metrů dál na ni koukal hubený, vysoký muž s dlouhými černými vlasy. Se zájmem koukal na Kin a mlsně si olízl rty. ,,Ten pohled, se mi líbí" pomyslel si. Přiblížil se k děvčeti a hlasem, který si schovával pro tyhle příležitosti jí řekl : ,,Pojď se mnou a dám ti sílu..."

Tohoto dne neodešel z vesnice jenom Haku a Zabuza na svou cestu, ale také Kin a Orochimaru. Stejně jako si Haku odnášel králička, odnášela si Kin rolničku. Časem se ji naučí používat k boji. Na cestě, kterou si vybrala ztratí mnohé své sny a stejně jako Haku zemře pro toho člověka, s kterým odešla... ale to už je jiný příběh, který všichni znáte.

Tak, doufám, že se líbilo...:)