Návrat do Konohy 5 let uplynulo 9. část

Tak je tu další díl, doufám že někoho nezklamu postojem Sakury :)

„Naruto?“
„Hmm...?“
„Víš já... chtěla jsem se ti omluvit“
„Za co Sakura-chan?“
Zeptal se Naruto a nechápavě na ni pohlédl.
„No víš když jsme byli malý... vždycky si se ke mě choval jako přítel, ale já si tě nevšímala.“

Děti vesele poskakovali a hráli si. Bylo jich několik, hráli si s míčem a jezdili dolů po klouzačce. Začalo se stmívat a rodiče si přišli pro své ratolesti. Všichni již byli pryč, až na jednoho malého kluka. Stál tam sám a pozoroval západ slunce, byl tak krásný. Proč on? Ptal se sám sebe a stále hleděl na západ slunce. Proč on musel přijít o rodiče? Tyto otázky ho trápily celý jeho život. Otočil se směrem ke svému domu který mu zůstal po otci a jeho vlasy se v posledních paprscích zaleskly jako letní slunce na obloze.

Moc dobře si pamatoval co prožíval.
„To... to už je pryč Sakura-chan“
Pronesl tiše Naruto a ledabyle se na ni usmál.
„Ne Naruto já... omlouvám se za to. To ty jsi byl vždycky ten pravý přítel. Byla jsem Sasukem zaslepena.“
Tiše odpověděla Sakura a opět se rozvzlykala.

Z vedlejší místnosti se linula krásná vůně. Této vůni nemohl odolat, byla tak ladná a chutná. Cukl sebou a rychle se posadil na posteli. Začal se kolem sebe ohlížet a opět cítil tu krásnou vůni. To znamená že se mu to nezdálo.
Vstal a vydal se k zavřeným dveřím. Otevřel je a pomalu přešel k ženě která měla na sobě jen jeho triko a stála u plotny. Položil jí hlavu na rameno a opět se nadýchl té krásné vůně.
„Naruto!“
Ozval se zděšený výkřik a žena div nevyletěla z kůže.
„Promiň Sakura-chan, ale ta vůně...“
„Umm... udělala jsem ti ramen jako poděkování že ses ke mě neotočil zády...“
Tiše vzlykla.
„Jsme přeci přátelé, na mě se můžeš spolehnout Sakura-chan“
Řekl Naruto a vykouzlil na tváři úsměv.
„Děkuji Naruto“
„Dáme se do jídla?“
Nahodil již slintající Naruto.
„Jo, jo jasně“
Odpověděla a dala dvě misky na stůl. Oba usedli a pustili se s chutí do jídla. Naruto měl jako vždy misku vylízanou (a to doslova ) za minutu. Sakura ještě dojídala posledních pár nudlí. Zvedla se, sebrala s úsměvem obě misky a umyla je.
„No, myslím že už půjdu“
Řekla Sakura s úsměvem a vydala se do vedlejší místnosti kde se převlékla do svého všedního oblečení.
„Jo jasně“
Přikývl Naruto a počkal až se převlékne. Asi po dvou minutách se otevřely dveře vedlejší místnosti a ona přišla až k Narutovi který jí otevřel domovní dveře.
„Kdybys s něčím potřebovala poradit nebo se jen svěřit tak víš kde mě najdeš“
Řekl a mile se usmál. Pomale se k němu natáhla (byl větší asi o 10cm) a políbila ho. Tentokrát už ne vášnivě ale jako přítele který je pro ní velice blízký. Odklonila se a dala se na odchod, ještě naposledy se ohlédla a usmála se. Naruto se také usmál. Otočila se a on zaklapl dveře.
Oblékl si tričko které měl úhledně složené ve skříni (nebylo to samé co na sobě měla Sakura, ale nové). Otevřel okno a natáhl ten nádherně čerstvě vonící vzduch. Usmál se a proskočil jím.
Vydal se cestou mezi klikatými uličkami Konohy až došel k hlavní bráně.
„Nazdar Naruto, dneska jdeš nějak nalehko nemyslíš?“
„Dnes nejdu na misi Konohamaru“
Odpověděl Naruto a usmál se.
„Zase ženská co šéfe?“
Ušklíbl se šibalsky Konohamaru a probodával Naruta zvídavým pohledem.
„Když ti řeknu kam jdu, slíbíš že to nikomu nepovíš?“
Konohamaru z dálky přikývl a Naruto po chvíli došel až k němu. Naklonil se a pošeptal mu cosi do ucha. Odklonil se a Konohamaru mu kývl na souhlas.
„Tak zatím Naruto!“
Zavolal Konohamaru a zamával mu.
Po chvíli cesty došel Naruto až k malé mýtince na níž bylo jezírko s pár stromy kolem sebe. O tomhle místě nikdo kromě Naruta nevěděl. Tedy, alespoň si myslel že o tom nikdo neví, ale neměl tak docela pravdu. Věděl o něm jeho Otec. Tady se seznámil s jeho matkou.
Naruto si pomalu sundal oblečení až na tepláky a přívěšku prvního. Uprostřed jezírka vyčníval kámen na kterém bylo dost místa i pro tři lidi. Naruto k němu připlaval a lenošně se na něj položil. Jeho vlasy mu neposlušně poletovaly ve větru a padali mu do obličeje. Jemu to však nevadilo a dál odpočíval na kameni.
Asi po pěti hodinách zašustěl keř. Naruto stále nehybně ležel na kameni a odpočíval. Postava se pomalinku přibližovala a cosi vytahovala z kapsy. Věc se zaleskla ve slunečních paprscích a postava už stála téměř nad Narutem.