Loučení a návraty 13

Magická třináctka...
OK, předem se omlouvám za nedostatek nových informací a jistý neoblíbený druh konce... ale ono to fakt jinak nešlo...

Naruto
Trochu se mu zatočila hlava, přece jen na teleportační jutsu zatím nebyl pořádně zvyklý. Ale na tu mírnou nevolnost nemyslel.
Rozhlédl se kolem. Je doma… doma…
Tisíckrát si mohl opakovat, že tady už doma není, ale přesto…. Ten pohled s ním zamával. Zářivě modrá obloha s několika bílými nadýchanými mráčky, za ním stromy, a před… brána Listové… Dohlédl i na horu, na kterých byly vytesány hlavy pěti Hokagů. Symboly jeho snu. Pět lidí, pro které byla Konoha vším, kterou chránili, mnohdy za cenu vlastního života. První, Druhý, Třetí, Čtvrtý a Pátá. Čtvrtý… na jeho tváři svůj pohled udržel o trochu déle než na ostatních. Yondaime Hokage. Ten, kterého nikdy nepotkal, ale který přesto určil jeho život. Ten, který z něj udělal Jinchuurikiho. Měl by ho za to nenávidět? Nevěděl. Teď už na tom nesešlo.
Vše vypadalo tak cize, a přesto tak vstřícně… Tak dlouho tady nebyl… ale nic se nezměnilo, vše vypadalo stejně tak jak, jako když odcházel... vesnice žila svým životem, to co se stalo jim ji vůbec nepoznamenalo… připadalo mu to… absurdní.
Vlastně, něco se změnilo – on sám.
Pohlédl na Sasukeho. Ten se také netvářil chladně jako vždy…

Sakura
Už byl čas jít domů, navíc se cítila opět velmi unavená. Chytila se stromu, a pomalu vstala.
Celý den strávila přemýšlením… Rodit měla už za necelý měsíc, a Sasuke s Narutem se ještě neukázali… věřila tomu, že se vrátí – tonoucí se stébla chytá. Ale tohle stéblo bylo čím dál slabší… a udržet se na něm čím dál těžší.
Její ruka se dotkla velkého bříška. Jaký asi budeš, pomyslela si…Holčička nebo chlapeček? Nedala si říct pohlaví dítěte. Chtěla mít alespoň něco, na co se bude moct těšit. Budeš jako tvůj táta? Nebo spíše po mně? Budeš se na svět dívat zelenýma, nebo modrýma očima? Zdědíš jeho netrpělivost a nepořádnost, nebo budeš víc podobný mě?
Dva takoví Narutové v jednom domě… to už bych se asi zbláznila, napadlo ji, a upřímně se zasmála. Od srdce, poprvé od té doby, co…
Třeba se opravdu věci mění k lepšímu, napadlo ji překvapeně. Jistě. Všechno bude dobré, řekla si a pomalu vyrazila…
Domů to neměla daleko, stačilo jen projít branou a několika uličkami…

Sasuke
Pořád nic nechápal, jak se tam vzali? Bylo to nějaké Narutovo jutsu? Kdy tak zesílil?
No, na tom nezáleží. Jsou tady, v Listové, doma, a o to přece šlo. Dokázal jsem to, pomyslel si. Přivedl jsem ho domů. Splnil jsem svůj slib!
Obrátil se k Narutovi. „Měli bychom jít za…“ zmlknul. Naruto nevypadal zrovna jako někdo, kdo se právě dozvěděl radostnou zprávu o svém otcovství. Co je teď špatně?
„Naruto?“

Naruto
Přivedl Sasukeho zpět k Sakuře. Ironicky přimhouřil oči. No, pozdě ale přece, pomyslel si. Nebylo to sice zrovna tak, jak plánoval, ale... V životě nemá smysl něco plánovat. I ten nejlepší plán se vždy může zvrtnout, a taky se zvrtne, svět se neřídí našimi přáními a touhami, ať jsou jakkoli velká.
Přivedl ho zpět.. takže se může vrátit... vrátit? Kam vlastně? Strávit další měsíce zbytečným tréninkem a cestováním po místech, na kterých mu nezáleželo?
Bylo to ale lepší, než tady zůstat.
Připravil se k provedení techniky.

Sakura
Stále se usmívajíc prošla branou. Byla ponořená do snů o dítěti a o Narutovi... budou skvělá rodina. Věřila tomu.
Brzy to skončí, namlouvala si. Bude konec všemu tomu zoufalství, konec bolesti a nocí strávených s uslzeným obličejem zabořeným do polštáře... bude konec toho čekání, bezmoci... až se vrátí.

Sasuke
„Naruto?“ Co se to děje? Přítel opravdu nevypadal nadšeně. To, co hledal v jeho očích, nenašel. Nebyla tam žádná radost z návratu domů… ne. V jeho očích viděl nejistotu, jako by nevěděl, co tam vlastně ještě dělá. Podivnou ostýchavost, kterou u Naruta neznal, ale i nesmělé odhodlání. Odhodlání k něčemu, co nechtěl, ale co podle sebe musel udělat. Odhodlání k dalšímu odchodu. To ne! (pozn. Moje řeč, už fakt ne….)
Všimnul si, že se na něj Sasuke dívá. Pečlivě ho sledoval, jako by ho chtěl přečíst, zjistit, co se děje v jeho hlavě. Ale nemohl. Sasuke o něm nevěděl nic, už ne.

Naruto
Znovu, naposledy se rozhlédl. Nemohl si pomoct, vždy si říkal naposledy, tentokrát už naposledy... ale přesto od vesnice nemohl odtrhnout zrak.
Listy jemně dopadaly na zem, kroužily a tančily kolem nich. Malé, zelené lístky... Mají jednoduchý život. Narostou, a po čase opadají. Nemůže to být jinak, jejich osud je předem určen, nic ho nedokáže změnit. Jejich cesta má pouze jeden směr, kterým se budou ubírat navždy.
Ne jako u lidí... My nosíme břemeno svobodného rozhodování... vlády nad vlastním osudem, něco, co je pokládáno za skvělou věc... Ale těžkou. Občas stačí jediná chybička, špatná odbočka na cestě životem, a náš cíl, náš sen se stane nedosažitelným.
Listy, symbol jeho vesnice... Vesnice, kterou dřív miloval, kterou obdivoval a chránil. Vesnice, která mu byla domovem... měla být.
Ale teď jí dá sbohem. Sbohem – navždy...? Tak definitivní...
Naši cestu určují naše rozhodnutí. Ale co když jsou špatná? Co když...
Teď to bylo jiné než tehdy, kdy odcházel poprvé. Tehdy myslel jen na vlastní bolest, na to, co se stalo jemu, nevnímal nic jiného. Ale teď... zoufale nechtěl tady zůstat, ale přesto ho to sem táhlo... Sám nevěděl, co vlastně chce. Konoha znamenala Sakuru. To bylo něco, po čem toužil, ale co přesto nemohl mít...
Jedna technika.
Ale...? Jutsu nedokončil. Zarazil ho ho nějaký výkřik, výkřik plný nevěřícného úžasu, výkřik lásky a bolesti, výkřik, který ho dokonale uzemnil. Sakuřin výkřik.
“Naruto?!”

Sakura
Nemohla uvěřit vlastním očím. Byl to opravdu on? ON?
Zmocnilo se jí ohromné štěstí. To...to není možné... Naruto... Užasle se zastavila, na okamžik neschopná se pohnout.
Naruto... jejich dítě... myšlenky jí divoce vířily hlavou. Naruto... Naruto! Je zpět! Po takové době... je to on... Rychle zamrkala, aby se ujistila, že se jí to jen nezdá. Že to není jen klam, krutá hra slunce a jejích očí.
Ale nebyla.
Tak rychle, jak jí dovoloval její stav, se rozběhla k němu. Konečně! Konec toho čekání, konec bolesti a trápení! Nastal čas návratů...