Kam s tím malým...: Začátek

Tohle je trochu jiný tip FF, než ten, který jsem do teď psala, tak řekněte, co vy na to, nebo to aspoň zhodnoťte, pokud jste ste se to odvážily přečist

Jmenuju se Namida Hiroshi, je mi třicetdva let a jsem kunoichi z vesnice ukryté v listí, zvané také Konoha. Žiju zde již od dětství… Chci vám vyprávět svůj příběh, který se skutečně stal.

Ale začnu pěkně po pořádku.
Před třinácti lety na Konohu zaútočil démon, obávaná devítiocasá liška. Mnoho ninjů z mé vesnice zemřelo při obraně jejich vesnice. A potom přišel Minato. Minato, hokáge, jeden ze sensejů mích vrstevníků, to on nás zbavil démona. Nebylo zase tak mnoho ninjů, kteří věděli, že ji úplně nezničil, že ji zapečetil do dítěte. Naruta Uzumakiho. Právě narozeného dítěte, jemuž chvíli před tím zemřela matka…
Pár týdnů po “poražení“ liščího démona se ve vesnici pokoušel navázat život k tomu původnímu. Lidé se vraceli zpět do svých domů, pohřbívaly a hledaly své ztracené příbuzné, stavěly a opravovaly domy.
Tehdy to začalo.
Malý chlapec, jenž v noc zapečetění zcela osiřel, hledal domov. Jeho příbuzní ze země vodních víru ho však odmítali, v Konoze nikoho příbuzného neměl. Tak zůstal zde. Už ani nevím, kde přesně přebýval svůj první rok života, ale potom…
Nevím, kdo s tím nápadem přišel… Ale vzpomínám si, jak jsem viděla tohohle kluka před úřadem hokáge. Bylo to ještě malé děcko, nemohlo mít více než ten jeden rok, ale už stálo pevně na nožičkách. A nebylo tam samo. Vedle něj stál shinobi, který, vzpomínám si, se mnou chodil na akademii, když jsme byly ještě děti… Pomalu a opatrně chytl to děcko za ruku a vláčel se sním ulicí… Jakoby se od něj držel dál…
Tehdy jsem tomu nerozuměla, až po pár měsících jsem se dozvěděla, o co jde. Protože neměli, kam takové dítě strčit, předávali je shinobium či kunoichi, které považovali za „schopné“ na nějakou chvíli se o to dítě postarat. Někdy jsem si říkala, proč ho nedaly do normální rodiny, kde neví nic o démonu?! Nechtěly to mít na svědomí. Co kdyby se „to“ v něm probudilo?! Nechtěly mít na svědomí, že by za pár let musely nějakému „rodiči“ musely vysvětlovat, že to na něj vlastně narafičily…Tak si to usnadnili, teda aspoň pro ně.
Nebylo to vůbec lehké. Často jsem viděla, jak si to dítě neochotně vedou domů a za pár týdnů ho zase vláčí zpátky.Všichni se ho obávali a nechtěli s ním mít nic společného.
Obávaly se démona, jehož měl v sobě. I když bezdůvodně, stranili se ho. A rozhodně se k němu nechovali vstřícně. Pro ně to byla „mise“…
A tak nějaký ten rok-dva si chudáka kluka přehazovaly mezi sebou jako pytel cementu na stavbě. Ano, někteří unikli tomuto krátkodobému úkolu, hlavně bojoví geniové či mladí a nezkušení, kteří byli neustále na misi, z toho vyvázli. Pro toho chlapce tu muselo být zdrcující…Každý měsíc jinde…
Později jsem na to zapomněla. Dál jsem žila životem ninji, plnila mise, skládala zkoušky… tehdy jsem jednu dobu patřila i k AMBU…
A potom došlo i na mě…
Byl podzim, ustavičně pršelo. Třetí si mě pozval rovnou na kobereček, přímo do kanceláře…
Sebevědomě jsem ťukala na ty dveře, v přesvědčení, že jde jen o nějakou zajímavou misi(vlastně to tak dopadlo, ale ne podle mích prvotních představ)
Ozvalo se razantní dále a já vstoupila. Dokonce jsem byla požádána o to, abych se usadila. Třetí začal tajemně… mluvil o mích „výjimečných schopnostech“ …velmi dlouho se vykecával o mích kladech…
A potom jsem uslyšela ten kvílející řev, rvoucí uši… a spatřila jsem malého tříletého blonďatého kluka, jak na mě vykukuje z pod pracovního stolu samotného Hokáge …

Ukázali mi všechno…Co si má oblékat, co jíst a dali mi i pár rad…A aby mi „dodaly“ sebevědomí, řekli, že jsem nejmladší ninja, který se o to dítě stará.
Teď jsem já stála před budovou a koukala na to malé dítě… Co já s ním budu dělat?! Teď mám útrum od všech misí a tak… Potom mi ale proběhla myšlenka hlavou. Znovu jsem se zahleděla na to malé dítě. Vzpomněla jsem si, jak ho vždy odváděly jiní…jak na popravu… a to dítě se teď tak i tvářilo. Pevně, ale zároveň jemně jsem mu stiskla ruku. „Nejsi v tom sám“ řekla jsem mu…Pramálo z toho chápal. Ano, uměl mluvit, ale stále ještě nebyl dost velký, aby vyrostl z té dětské otupělosti. Pomalými kroky jsem se šinuli ulicemi vesnice, směrem k mému bytu…