Chránit 2

Část první - Ty správné cíle

Část druhá - Samuraj a shinobi

O pár let později, v Zemi vodních vírů

Křik? Doopravdy uslyšel dívčí křik? To není dobré. Určitě ne teď, v jeho domě. To křičela jeho dcera? Sakra! Proč jenom odcházel pryč…
Rychle přešel z terasy do domu a pomalu si klekl na čistou zem. Oddělal jednu ze dřevěných parket. Místností se rozlehl skřípot, skrýš už dlouho nebyla otevřena. Ponořil svou ruku do tmy a zašátral po zvlhlé zemině. Náhle se jeho oči mírně rozšířily, protože našel to, co hledal. Vytáhl předmět na světlo a prohlížel si ho. Starodávná katana. Katana, se kterou se učil, když byl ještě malý kluk a nepustil ji z rukou ani ve svých mladých letech, kdy bojoval jako samuraj. Leskla se v odrazu slunečních paprsků a její hladký povrch napovídal, že se o ni majitel dobře staral. Tak to pokaždé mělo být. Sebemenší zaschlá skvrna od krve by podle mýtů znamenala neštěstí. Pouze jediná rýha, která meč protínala veprostřed, nechtěla nijak zmizet. Muž zavřel oči a v náhle nastalé tmě mu před očima probíhaly vzpomínky.

Dva lidé, v jedné zahradě. Učitel a jeho žák. Jeden zadýchaný, po těžkém tréninku, zatímco ten starší se sotva zpotil.
„Hakari-sensei? Vy mi dáváte tuhle katanu?“ zazněl hlas malého tmavovlasého chlapce s obrovskýma modrýma očima. Mohlo mu být nanejvýš deset let.
„Hai, Manate-kun. Dneska si udělal velký pokrok. Jsi talentovaný a já věřím, že z tebe jednou bude nadaný bojovník. Snad jednou porazíš i mě,“ odpověděl učitel, aniž by se jeho rty pozvedly na znamení úsměvu. Tvář měl jakoby vytesanou z kamene. Tvrdého, neúprosného kamene. Pískové vlasy spoutané do ohonu ladily k neuvěřitelně světlým očím. Jeho kimono, tmavé jako noc, utvářelo dokonalý kontrast.
Chlapec od učitele převzal meč a nadšeně si ho prohlížel. Nikdy nedostal větší dar.
„Manate-kun, poslouchej,“ zavelel klidným hlasem starší muž a sedl si na povalený kmen nedaleko. Žák ho následoval, ale stále z očí nepouštěl tu nebezpečnou zbraň. Líbila se mu. První opravdová, která byla jenom a jenom jeho. Velice si toho vážil, protože byl o krok blíž ke svému snu.
„Víš, co je naším cílem?“ zeptal se učitel drsným hlasem. Šel z něho celkem strach, chlapec si už ale zvykl. Byl jeho studentem bezmála pět let, po té, co ho jeho rodiče dali do učení kenjutsu. Ninjovská akademie byla moc daleko a proto se rozhodli, že z jejich syna bude válečník sečnou zbraní. Úctyhodnou katanou.
„Hai, sensei,“ zakřičel Manate, jakoby tím chtěl vyjádřit svou úctu, „vím! Bojovat, chránit, pomáhat!“
„Správně, Manate. My, pár válečníků nepoužívajících žádná jutsu, kteří většinou chráníme feudální pány a ostatní osoby, se o to snažíme. Budeš si to pamatovat? Budeš správný samuraj, Manate-kun?“ pronesl Hakari a při slově samuraj, které řekl měkce a s posvátnou úctou, se trochu ošil. Ani jednou se však nepodíval na svého žáka. Jako kdyby všechno vyprávěl květinám opodál. Jako kdyby kluk ani neexistoval.
Chlapec sklonil svůj zrak. Bude bojovat. Chránit pány! To je jeho cíl. Rozhodně zvedl hlavu a usmál se.
„Hai-sensei!“

Od této události uplynulo třicet let. Muž se stejným odstínem vlasů a se stejnýma očima jako malý učeň, které se ale prožitky a zkušenostmi zmenšily a jejich pohled se stal rozhodný a tvrdý, právě přemýšlel nad tím, co se chystá udělat. Už dávno to nebyl chlapec. Už za sebou měl hodně bojů i smrti a teď, když si před pár lety vzal za ženu tu nejkrásnější dívku, kterou kdy viděl a měli spolu dítě, přestal. Katanu schoval nejen pod tvrdou podlahu, ale také ji ukryl ve svých vzpomínkách. Žil jako zemědělec; klidně, s rodinou. Teď ale neměl nazbyt. Války mezi zeměmi ještě úplně neskončily a domy přepadávali zlodějové. I když ten jeho doposud žádný útok nezažil, nejspíš bylo na čase ochránit to, co mu bylo blízké. Zvenčí bylo slyšet další výkřik. Manate pevně sevřel katanu ve svých mozolovitých rukách.
„Už jdu!“ zašeptal a vyběhl z místnosti.
Cesta na druhou stranu domu se mu zdála nekonečná. Odtamtud před chvílí zaslechl křik své dcery. Jenom jedenáctiletá dívka, vůbec ještě nezkusila chuť života, a teď by měla zemřít? Miloval je obě, jak dceru, tak i její matku a byl připraven je ochránit i za cenu vlastního života. Byl to jeho smysl boje, bojovat za někoho, pro někoho …
Konečně oběhl roh domu a uviděl celý výjev; skupina černě zamaskovaných zlodějů, všichni v ruce třímali katany, se semkla v jeden hlouček a ani nemluvila. Manate neviděl, kolem čeho se semkli, ale tušil, že to není dobré. Ostatně, kolem koho by se mohli semknout, když v okruhu pěti kilometrů nebyl žádný dům nebo stavení? Jediné živé duše tu byly jeho manželka a dcera.
„Stůjte!“ zakřičel aniž věděl, před čím je zastavuje. Nechtěl, ale se pohnuli.
Zlodějové se na něj najednou otočili. Uviděl ty zlomyslné pohledy bažící po krvi. Bylo jich asi deset a všichni vypadali nebezpečně. Za půlkruhem mužů se ozval chladný hlas, ale nebylo vidět z čích úst.
„Takže tu máte muže? Hm. Jenom jste ho chtěly zatloukat. Blbý ženský!“ zakřičel a ozvala se tupá rána. Nějaká žena vykřikla a bylo slyšet, jak její tělo dopadlo na zem mezi kamení.
Kéž by mohl sledovat, co se dělo, ale přes zástup vetřelců neviděl nic. Jenom podle zvuků odhadoval co se děje. A ty zvuky mu teď naháněly hrůzu.
„Nami? Nami!“ zakřičel Manate a jeho srdce sevřela neviditelná ruka bolesti. Co kdo udělal jeho ženě? A co chtějí udělat jim všem? Měl strach. Ještě nikdy neměl větší strach, i když mu už mnohokrát šlo o život. Teď to bylo jiné.
„Ty blbče! Nemlať moji mámu!“ ozvala se nějaká dívka.
Ten mužský, chladný hlas se uchechtl.
„Cha! Takže drzá a divoká? Tebe si vezmeme sebou … Můžeme tě někde prodat, jako pracovní síla budeš užitečná.“
Prodat? Ji? Ani náhodou!
Manate se vzpamatoval a vyzdvihl svoji katanu do výše.
„Nechte je být! Sakra, máte tady mě! Mě zabijte, mě odvlečte, ale ty dvě, ty dvě nechejte jít!“
Věděl, že se pro ně musí obětovat. Byly jeho všechno.
Zástup se najednou rozestoupil a vyšel z něho muž se vzdorným pohledem. Jako jediný neměl zamaskovanou tvář. Jeho černé vlasy mu spadaly na ramena v hustých pramenech Byl to zřejmě jejich velitel a v rukou třímal katanu.
Manate na chvíli uviděl, co se tam dělo. Jeho žena ležela na zemi, očividně omdlela od rány. Dcera se nad ní skláněla a snažila se utřít krev z její tváře. Všimla si, že její otec přišel a pozvedla hlavu aby se na něj podívala. Pohledem, kterým mu dodávala sebevědomí. To ona vždycky uměla. Potěšit, povzbudit. Usmála se. Manate věděl, že je musí ochránit. Nic jiného na světě neměl. Jenom ty dvě. Zástup se zase uzavřel, a jeho dítě se znovu ztratilo z dohledu. Všichni byli otočeni na dva soupeře. Na svého vůdce i na jeho oběť.
„Co tady chcete?“ zeptal se Manate pevným hlasem. Už dlouho nebojoval katanou. I kenjutsu se oslabuje nečinností. Měl víc trénovat!
„Není to jasný?“ uchechtl se muž znovu. „Jenom si tady chceme nabrat pár otroků a trošku tady pokrást co se dá. A teď mě napadlo – Můžeme si i pozabíjet! Co vy na to chlapi?“
Zástup zakřičel na znamení souhlasu. Znělo to děsivě. Všichni vytáhli své zbraně a muž zaútočil, zatímco ostatní se jenom dívali.
„Kdybys chtěl znát jméno toho, kdo tě zabije,“ křičel nepřítel při běhu, „jmenuju se Nahito! Haha!“
Zamířil katanou na krk, ale Manate bez problémů útok odrazil. Přece jenom kenjutsu asi ještě nezapomněl. Nahito byl překvapený, ale okamžitě zaútočil znovu. Tentokrát se ostří zabořilo do Manateho paže a ten jenom usykl bolestí. Katanu ale odrazil dřív, než stačila spáchat něco vážnějšího. Útok a obrana. Soupeři křičeli v zápalu boje. Za jednoho vyřvávala posedlost zabíjením, za druhého touha ochránit rodinu.
Oba už byli unavení, když Nahito udělal odvážný vpád přímo na Manateho srdce. Manate si vzpomněl na dobu svého učení.

„A co když mi někdo zaútočí na srdce, senseii?“ zeptal se mladý chlapec.
Učitel se ušklíbnul.
„Pak uděláš přesně tohle …“

Manate jakoby kopíroval lekci svého učitele. Lehce pohnul zápěstím a katanu protivníkovi vyrazil z ruky. Nahito jenom vyděšeně zíral a očekával svou vlastní smrt. Manate ho však tupou stranou meče uhodil do spánku a muž se zřítil k zemi.
„Vyhrál jsem ..“ řekl a unaveně dýchal. Vyhrál zápas, ale ne celý boj. Když zvedl zrak, uviděl ostatních devět bojovníků jak na něho smiřují svými zbraněmi. Porážka velitele je zřejmě ještě víc nabudila k zabíjení. Chtěli se pomstít. Jako divá hladová zvěř se vrhli na oslabeného muže.
„To už nezvládnu ..“ problesklo Manatemu hlavou, ale přesto pozdvihl svou katanu. Byl odhodlaný porazit jich co nejvíc. Hlavně ať nikomu neublíží...
Náhle zaslechl křik své dcery.
„Tati!“ zakřičela úzkostně. Měla o něj strach. On ji však neviděl. Jediné, co zahlédl, byla oslepující záře odrážející se od devíti ostří, které na něj smiřovaly. Najednou ucítil tupý úder. Zrak mu zčernal a neviděl nic jiného než tmu. Tělo osláblo. Zřítil se k zemi.

„Tati? Tati!“
Zemřel? Co se děje?
„Manate!“
Najednou ucítil něco vlhkého na své tváři. Slzy … Někdo nad ním stál a …
„Vstávejte, pane!“ zakřičel hrubý mužský hlas a nějaké ruce s ním silně zatřásly. Pomalu, nejistě, otevřel oči. Nad sebou uviděl svou manželku i dceru jak se v obavách sklání. Nic jim nebylo, jenom Nami měla krev na čele a uslzené oči. Dívka, která měla stejně krásně rudé vlasy jako její matka, se šťastně zubila.
„Já jsem říkala, že mu nic není!“ zavýskla a objala svého otce.
„Ale ztratil spoustu krve. To škrábnutí na ruce nebylo mělké,“ řekl neznámý muž, který stál opodál. Manate si ho rychle prohlídl. Všiml si hlavně bílých rozježených vlasů, vzadu svázaných do ohonu, a zelené vesty. Nebyla to vesta ninjů?
„Co se stalo?“ zeptal se opatrně a přitom usykl. Nechtěně pohnul zraněnou rukou.
„Jsme shinobi z Listové,“ začal muž pomalu. Až teď si Manate všiml, že mu od očí směřují dva červené pruhy, které se sice netáhly přes celou tvář, ale neměly k tomu daleko. Počkat, řekl jsme? pomyslel si. Vždyť tu nikdo jiný není! Copak má rozpolcenou osobnost?
„Šli jsme náhodou okolo, směřujeme totiž do hlavní vesnice Země vodních vírů. Na, hmm … Na nějakou misi. Máte teda štěstí … Těch devět byste asi nezvládl. Radši jsem vás omráčil, protože to vypadalo nebezpečně.“
Omráčil? Vždyť ho mohl nechat bojovat dál! Otočil se a až teď uviděl mladého blonďatého chlapce jak se sklání nad svázanými vetřelci a dotahuje uzly. Tihle dva přemohli všech devět mužů? Malý chlapec a … Muž s podivnými vlasy?
„Aha …“ řekl neochotně Manate. Asi byl právě zahanben. Ale těmhle dvěma zřejmě dlužil za hodně. Najednou si uvědomil, co cizinec říkal. V hlavě už mu dlouho ležel jeden nápad, s Nami to ještě neprobíral, ale když je tady taková šance a po tom všem co se stalo … Musí to alespoň zkusit!
„Říkali jste, že jdete do ninjovské vesnice?“
Jeho manželka se na něj podívala. Tušila co chce navrhnout a chtěla protestovat, neznámý jí ale skočil do řeči.
„Ano. Proč se ptáte?“ řekl a se zájmem pozvedl obočí.
„Něco mi už delší dobu leží v hlavě,“ posadil se Manate a tiskl si poraněnou ruku. Podíval se na svou malou dceru a mrkl na ni. S ní už to kdysi probíral. Chtěla odejít, ale ještě nebyli připravení. Teď je ale ta nejvhodnější chvíle, jaká kdy byla.
„Já jsem sice bývalý samuraj,“ vysvětloval, „ve dnešním světě to ale moc neznamená. Vy, shinobi, umíte mnoho jutsu, které se kataně mnohonásobně vyrovnají. Už dlouho jsem nad tím přemýšlel a chtěl bych dát svou dceru do nějakého učení. Aby se uměla ubránit. A v té vesnici je akademie, slyšel jsem.“
Dívka se rozzářila.
„Není na to aby začala trochu stará?“ ozval se najednou ten blonďatý chlapec a přešel k nim.
„Ty! Není to jedno? Vždyť do učení můžu přejít v jakýmkoli věku! A moc stará nejsem, víš? Je mi teprv jedenáct, blbečku!“ rozohnila se a vyplázla na chlapce jazyk. Neměla ráda, když se někdo pokoušel narušit její šanci.
„Kushino! Chovej se k nim slušně!“ pokárala ji matka a zamračila se, „vždyť nám teď pomohli!“
„To je mi úplně jedno!“ začala trucovat dívka a zvedla nos k obloze. Chtěla ukázat, že si jich nevšímá. Pokradmu ale byla napjatá, co se bude dít. Vždycky chtěla bojovat, ale její otec ji odmítal učit kenjutsu. Kunoichi chtěla být víc, ale matka vždy odporovala. Měla o ni strach. Teď to ale vypadalo, že se její otec rozhodl.
„A ty se do toho nepleť, Minato!“ uklidnil svého svěřence i bělovlasý muž.
„Co jste po nás chtěl, pane?“
„Chtěl jsem, jestli byste moji dceru nedoprovodili do vesnice a přihlásili ji do učení. Já sám ani moje žena nemůžeme, jsme k tomuto statku vázaní dnem i nocí. Byli bychom vám velice vděčni a samozřejmě, jako oplatu bychom vám klidně dali támhletoho býčka-“ přemlouval Manate a ledabyle máchl rukou směrem k ustájenému dobytku, jeho žena však rychle vyskočila.
„Manate! To ne! Ty nevíš jak je to riskantní? Já jsem rozhodně proti.“ protestovala. Zdálo se jí to, nebo ji předtím ten cizinec pozoroval … tak zkoumavě? Ne, to se jí určitě zdálo …
„Ale Nami! Vždyť mnohem riskantnější by bylo nechat ji po světě pobíhat na cokoliv nepřipravenou!“
„Ale .. Ale …“ nevěděla co by mohla namítat. Měl pravdu.
Kushina se rozzářila ještě víc.
„Takže můžu?“ začala prosit svého otce.
Chlapec se najednou otočil na svého učitele.
„Jiraiyo-sensei! To ne! Já jsem proti, já s tou protivnou malou holkou nikam nepůjdu a navíc strašně spěcháme! Vy víte proč!“
„Ale měli bychom …“ zapřemýšlel se muž, „vždyť nás to nic stát nebude. A je to pro ně nejspíš důležité … A dostaneme býka … Pane? Tak dohodnuto? Vezmeme ji sebou.“
Kushina se usmála a znovu vyplázla jazyk na toho Minata.
„Budu shinobi!“

***
Setkání s Kushinou xD Chtěla jsem ji mít už v tomhle díle, tak je to trošku delší ...
Pokračování: Na cestě
***
kenjutsu: ken = meč, jutsu = technika; technika boje s mečem, umění katanou
Pokud se vám zdá divný výraz "samuraj" a ne "samurai", vězte, že původně to bylo s "i" ale word mi to pořád opravoval, až jsem to vzdala xD