Přívěsek probuzen II. 6.kap.

6. kapitola: Jomeiovo tajemství

Jomei byl v jeskyni, kde se utábořil s Narutem, který byl právě sehnat něco k jídlu. Hlídal právě rozdělaný oheň a s kručícím žaludkem netrpělivě vyčkával na Naruta. Trvalo ještě chvíli, než se Naruto objevil u vchodu do jeskyně, ale dočkal se.
„No konečně... toto teda trvalo...“ stěžoval si.
„Tak promiň, ale tam venku jsem vždycky narazil na nějaký keř nebo strom s ovocem a nemohl jsem odolat... Po té době už mám přecejenom trošku hlad... taky jsem ti trošku ovoce přinesl. A taky vodu a tak...“ řekl veselým tónem. Jomei se na něj překvapeně díval. Bylo zajímavé, ba přímo udivující, že Naruto bral to týrání takto s humorem. Málem tam umřel, ale přesto o tom mluvil jako o nějakém malém nezajímavém zážitku. „Co tak koukáš, jestli to nechceš tak já si to sním sám...“ varoval ho. Jomei nezaváhal a hned si všechno jídlo přitáhl pod nos a už to do sebe ládoval.
„Tak myslím, že je načase zase vyrazit,“ navrhl Naruto plný energie, po tom co Jomei doobědval. Ten se jenom líně protáhl.
„Už? To si ani chvilku neodpočineme? Vždyť jsme na cestě už tak dlouho... a po tom jídle jsem akorát tak zralý na spánek...“ přemlouval Naruta a začal slastně zavírat oči.
„No tak si tady klidně zůstaň a počkej si až si pro tebe Akatsuki přijdou, ale já jdu... těch pár týdnů mi popravdě stačilo...“ Jomei zvědavě otevřel oči a zadíval se na Naruta stojícího u východu z jeskyně. Zapřemýšlel, a pak se namáhavě zvedl na nohy. Popadl svoje věci a vyrazil za Narutem.
Uběhli sotva několik desítek metrů a Jomei na Naruta zakřičel:
„Schovat honem! Někdo tu je!“ Naruto sice nechápal jak na to přišel, ale poslechl a seskočil ze stromu na zem, kde se schoval v houští. Zrakem pročesával okolí a hledal jak Jomeie, tak nepřítele. Ale ani po jednom nebyla ani stopa. Kruci, snad mě ten šmejd nenachytal! Jestli si ze mě jenom střílel! Rozčiloval se Naruto, z opatrnosti však zůstal ještě chvíli schovaný. Čekal a napjatě očekával co se stane. Oči upřené před sebe a dlaň přiloženou na brašně se zbraněmi. Ale co nečekal bylo to, že se do stromu přímo vedle něho zabodne kunai. Ale ne jeho. Jomei? Podivil se, ale bylo mu jasné, že od něj to asi nebude. Nepřítel stál za ním a už o něm věděl. Naruto vytáhl svůj kunai a pomalu se postavil zády k nepříteli. Začal se otáčet a jeho pohled se na chvíli zastavil na kunai zabodnutém ve stromě. Prudce se podíval do očí soupeři, ale v momentě kdy ho spatřil, vypadl mu kunai z ruky. Soupeřovi se stalo to samé.
„Naruto...“
„Sasuke!“ Naruto, sice šokovaný, se začal usmívat na celé kolo. „Co tu děláš?“ Sasuke se na něho zašklebil.
„No co myslíš, zachraňuju tě!“ Naruto nahodil překvapený výraz. „Ale co tu děláš ty? Jak si jim dokázal utéct?“
„No to...“ nedokončil větu Naruto, protože si právě všiml shurikenu mířícího přímo na Sasukeho. Neváhal a hodil svůj shuriken proti tomu prvnímu a tím ho odrazil. Najednou mezi ně vskočil Jomei. Nepřátelsky se podíval na Sasukeho, ale pak zpozoroval Naruta. Vyjeveně těkal očima z jednoho na druhého. Naruto se usmál. „To je totiž díky tomu, že mi tady Jomei pomohl. Bez něj bych asi ještě ležel polomrtvý v jejich skrýši.“ Sasuke ale zareagoval jinak než Naruto očekával. Přeměřil si Jomeie pohledem a vytasil svůj meč. „Sasuke, co to děláš?“ okřikl ho přísným tónem Naruto.
„Ty toho o něm asi moc nevíš, co?“ odpověděl mu otázkou. Naruto se na něj nechápavě podíval. „Tenhle kluk.... je Orochimarův syn. Viděl jsem jeho fotku zahrabanou někde ve sklepě mého a Orochimarova dočasného pobytu. Sice si moc podobní nejsou, ale...“ Naruto se vyděšeně zadíval do Jomeiovi tváře s tichou prosbou, ať se mu to pokusí vyvrátit. Jomei však jen sklonil hlavu.
„To snad...“ vydechl Naruto.
„Je to tak... je můj otec. Ale jinak s ním nemám nic společného... nesnáším ho od té doby, co když odešel od Akatsuki, tak mě tam nechal jako úplatek.“ Pronesl chladně. Naruto se na něj zlostně podíval.
„Ty šmejde... o co ti vlastně jde? Prvně mi pomůžeš utéct a pak mě zabiješ sám? Proč si to sakra neřekl, jestliže je ti to nepříjemné, měl si mi o tom říct hned, ale jak ti můžu věřit, když vím že si to přede mnou zatajil??? Ty...“ procedil skrze zaťaté zuby. Jomei si jenom vyslechl jeho slova plná pohrdání a smutně se na něj podíval.
„Protože vím jak na to lidé reagují. Nevěřil by si mě ani tak...“
„Jak to můžeš tvrdit, všichni lidé nejsou stejní...“ ohradil se.
„No jasně... a co právě teďka děláš ty? Pohrdáš mnou jako ostatní...“
„A co mám jiného dělat?? Co by si dělal ty na mém místě?“
„Hmm, máš pravdu, asi bych se choval stejně, kdybych se dozvěděl, že jsi například nějaký démon...“ řekl ironicky. Naruto vypěnil.
„Ale copak já za to můžu?“
„A copak můžu já za to, kdo je můj otec?!“ Naruto se zamyslel.
„Ne, ale nemusíš to tajit jeho nepřátelům, kterým sám údajně pomáháš...“
„No jo... asi máš pravdu... tak tě teda už nechám na pokoji...“ procedil a chystal se k odchodu. Sasuke mu však zahradil cestu svým mečem.
„Tak to je omyl... nikam nejdeš. Nepotřebujeme aby si hned běžel za Akatsuki a řekl jim o našem krásném shledání...“ zarazil ho.
„Kdybych se k nim teď přiblížil, tak by to bylo pravděpodobně to poslední co bych udělal...“ odfrkl, ale nechal se Sasukem svázat.

„Shikamaru se chová divně...“ povzdechla si Sakura dalšího dne, když s ostatníma holkama připravovali něco k jídlu.
„A divíš se? Od té doby co Temari... změnil se...“ řekla smutně Ino.
„A jak se cítíš ty? Tedy, byla jsi u toho, ne?“ optala se jí Hinata.
„Já jsem v pořádku, ale... bylo to těžké. A je mi Shikamara opravdu moc líto. Je nefér, že jsem už pro ni nemohla nic udělat.“ Zadívala se na ovoce, které právě krájela na malé kousky. Všechny se na chvilku odmlčely. Ztráta jednoho z nich se s nimi nesla. I když si s Temari nebyly nějak zvlášť blízké, byla jednou z nich a její smrt je všechny zasáhla.
„Tak co, už to bude?“ houkl na ně nedočkavý Chouji.
„Na, zatím můžeš ostatním donést tohle...“ podala mu Tenten tác s jídlem.
„Ale ne že ho tam doneseš už vyjezený!“ varovala ho Ino. Chouji jenom zklamaně zamručel. Všichni se tomu zasmáli.

„Tak mi vyrazíme!“ prohlásil Neji a s Tenten a Leem se loučili s ostatními.
„Jakmile to oznámíme vesnici, vrátíme se,“ ubezpečil všechny Lee.
„A nezapomeňte se nám ozvat jestli ho najdete,“ poprosila je Tenten. Všichni se rozloučili a vyrazili. Tenten ještě rychle přiskočila za Sakurou.
„O Gaaru se neboj, jsem si jistá že se brzy vrátí...“ Sakura na ni vděčně mrkla. Tenten byla fajn holka. Ostatně Hinata taky a Ino... no dalo se ji snést.
„Tak ahoj!“
„Sbohem!“
„Mějte se a brzy se ozvěte!“
„Ahoj!“ loučili se všichni. Ve chvíli kdy jejich tým zmizel v lese, se odkudsi z oblohy snesl mrak písku nesoucí Gaaru. Sakura si zhluboka oddechla a vděčně se ohlédla k místu, kde zmizela Tenten.
„Gaaro...“ řekla Hinata.
„Jsem v pořádku... teď jdeme najít ty hajzli a osvobodíme Naruta...“ pronesl, ale bylo jasné že myslí i na něco jiného než jenom osvobození Naruta.
„A už i víme kudy jít...“ poprvé se ozval Shikamaru. Všichni se po něm překvapeně ohlédli. „Včera večer jsem se byl projít a zjistil jsem kudy šli.“
„To je skvělá zpráva, tak to můžeme vyrazit, ne?“ radovala se Ino.
„Ano, uklidíme tu a vyrazíme. Tak nakonec měl Kankuro přecejen pravdu, Shikamarovi schopnosti jsou přesně to, co jsme potřebovali...“ řekl Kakashi-sensei.