Má milovaná fretka

Heh... tak jsem tu s dalším přepisem, heh... Vybrala jsem si ho proto, že fretku už doma máme Jinak ten konec je na mě moc romantickej ^^'

z originálu: My Beloved Ferret
autorka: Sakura1287
přeložila: catriona Iceygaze
Znaruťačitla: Jáá! :D

Nebylo to moc legrační a byl připravený každého ujistit o tomto faktu. Nepředpokládal, že se vydá touto cestou. Všechno bylo prostě špatně.
Jeho osobní charakter a postava by se měli odrážet ve formě vlka, hada nebo ještě lépe ve formě draka. Ano, pomyslel si a při té představě se ušklíbl. Draka.
Nepředpokládal, že podstoupí všechny ty přípravy a zneklidňující dny čekání jen proto, aby si stoupl před zrcadlo a očekávajíc přeměnu v nějaké velkolepé zvíře se proměnil v... v... Dokonce na to nemohl ani pomyslet. Bylo to tak ponižující. Už nikdy se nebude moct postavit před ostatní shinobi stejně jako dřív s vědomím, že jeho vnitřní zvíře je... že je to...
Proklel toho šíleného Naruta. Proklel Sakuru, Saie i toho nesnesitelného Konohamarua, který byl vždy jen jejich otravným stínem. Proklel i tu malou Hyuugu, která se taky vždycky motala někde kolem. Na co si tak mohla furt stěžovat? Její vnitřní zvíře bylo pravděpodobně něco o dost lepšího.
To nebylo ale důležité. Důležité bylo, že byl Sasuke fretka. Možná to byl jen zlý osud a nebo nějaká boží pomsta za jeho činy...
A úplně nejhorší bylo, že při první přeměně musel v této formě vydržet přinejmenším dvě hodiny, aby s ní dokonale splynul. A i když byl přesvědčený o tom, že se už nikdy dobrovolně nepřemění, rozhodl se v této podobě zůstat po celé dvě hodiny a ani o minutu méně. Dvě nechutné hodiny, během kterých bude muset pobíhat po Konoze jako ti nechutní špinaví hlodavci.
Seskočil z postele a očichával přivřené dveře k jeho pokoji. Fretkou bude ještě nějakou chvíli a tak se rozhodl někoho nějak poškádlit a přinejmenším si to aspoň hodlal pořádně užít.
Jeho drápky tiše klapaly po chodníku, zatímco šel podél stěny domu, vyhýbajíc se tak nemnoho shinobi. Oproti němu vypadali všichni najednou tak velice a musel si dávat hodně velký pozor na to, aby na něho někdo nešlápl.
Schody ale byly dost nesnesitelné, protože musel poskakovat postupně po jednom a trvalo to snad věčnost, než se dostal nahoru. Byl sobotní večer a hemžilo se to tu lidmi jedna báseň.
Hinata se procházela po dvoře sídla klanu Hyuuga. Dělala to vždycky, když byla rozrušená a zdálo se, že dnes to není jiné.
Nepomáhalo jí, že byla bolestivě nepopulární a klid, plachost a ustaranost byly pro ni jen negativní pojmy.
Bylo těžké být jedinou neschopnou dívkou v rodině. Bylo těžké být špatnou a být pro všechny v Konoze téměř neviditelnou.
A dnešní dilema bylo jen dalším polenem přiloženým do ohně, který v ní vřel. S konečnou platností už věděla, že Naruto chodí se Sakurou.
Hinata se otočila a bouchla rukou do zdi. Měla přestat být ostýchavá a pozvat Narua na rande. To tedy měla…
Hin si teď velmi přála mít vlastní zvíře. Objímat ho, mluvit s ním a starat se o něho.
Hinata Hyuuga chtěla kamaráda...

Přes to stupidní množství schodišť se Sasuke nakonec dostal až na nádvoří, pod hlavy Hokagu. Cestou nenašel nikoho, kdo by byl hoden jeho pozornosti. Přesto ale doufal, že to na nádvoří bude lepší.
Na chůzi a skákání do schodů měl jen čtyři krátké nohy. I když je pravda, že si svým zajímavým ocasem mohl pomáhat. Nenáviděl to ale. Být fretkou nebylo moc zajímavé a bylo velmi nepravděpodobné, že je v této podobě vůbec nějak přitažlivý.
Ale. Nedaleko od něj seděla u zdi osamocená dívka, podle vzhledu nebyla ani shinobi. Sasuke se rozhodl použít svou nově nalezenou tajnou zbraň. Připlížil se až těsně k ní a sevřel svou malou čelistí kůži nad jejími opotřebovanými botami.
Mladá dívka bolestivě vykřikla a vyskočila z lavičky, na které seděla. Sasuke byl ale pryč dřív, než si uvědomila, co se vlastně stalo.
Kdyby se fretky mohly smát, asi by se už Sasuke válel smíchy po zemi. Místo toho ale pelášil pryč.
Hledal jeho další oběť. Zabralo to ale jen prošmejdění několika matně osvícených rohů, než ji našel. Seděla také u zdi. Byl to Sasův zdroj, který po celou dobu, která uplynula od jeho návratu, tak rád uzemňoval. Věděl, že má malé sebevědomí a proto ho to bavilo (hajzla jednoho )
Hinata seděla s hlavou opřenou o ruce a s největší pravděpodobností brečela. Sasu zvažoval své možnosti a zastavil se pár kroků před ní.
Nechtěl ji jen kousnout. Tohle byla přece mladá Hyuuga a jestliže on bude muset přetrpět dvě hodiny jako fretka, ona to odskáče také. Přál si ji po zbytek toho času trápit až k zešílení. Popošel tedy ještě blíž, až dokud se čenichem skoro nedotýkal jejího pláště. Párkrát do něho kousnul a zatahal za něj, dokud se na něho nepodívala.
Čekal, že začne křičet. Možná by na ní mohl zapištět, poškrábat ji na noze a utéct pryč...
Nikdy by ale nečekal to, co Hinata udělala.
„Jé, ty jsi ale nádherný,“ vydechla, vzala to malé černé zvíře po stranách a opatrně ho držela před svou tváří.
Takhle blízko k tváři některého z Hyuugů ještě nikdy nebyl. Mohl si v této formě všimnout jakéhokoli záchvěvu v její tváři a nepravidelnosti pokožky... ale ona se na něho přesto špatně nedívala.
Nádherný? Sasuke nebyl nádherný. Byl to přece drsný mužský… tohle nebylo součástí jeho plánu.
Láskyplně ho pohladila po krku, nevšímaje si moc jeho kroucení. „Komu patříš, malá fretko?“ zeptala se a hledala identifikační známku.
Sasu se trochu přikrčil. Byl všechno, jenom ne malá fretka.
„Hmm...“ zabručela zamyšleně před tím, než si ho položila na klín s rukou položenou na jeho zádech.
Uchiha poslušně seděl na klíně Hyuugy. Bylo do doslova... podivné.
„Nemyslím si, že někomu patříš, malá fretko. Máš nějaké jméno?“
Sasu se na ní podíval, snažil se rozhořčeně přikývnout a říct pyšně: Sasuke Uchiha. Pak si ale uvědomil, že v téhle formě vlastně nemůže mluvit. Zatracená fretka!
Hin se usmála. „Budu ti ho muset dát sama. Nech mě chvíli přemýšlet...“
Když ho znovu zvedla, připadal si už dost malátný. To její rychlé zvedání bylo jak let na koštěti v silném větru. Neměl to rád a pokusil se jí kousnout do prstu.
K jeho smůle ale neuspěl. Místo toho jí nakonec několikrát olízl prsty, což způsobilo, že se Hinata začala chichotat.
„Už to mám,“ vykřikla znenadání. „Budu ti říkat Muffin. Jsi totiž stejně sladký jako on.“
Sasu se s odporem zašklebil a slíbil si, že už nikdy v životě žádný vdoleček nesní, zatímco v duchu zanaříkal, proč to zrovna musela být fretka.
Slzy na její tváři už skoro uschnuly a byly dávno zapomenuty. Ve skutečnosti její tvář vypadala, jako by se rozzářila ještě víc než jindy – nebo si toho možná nikdy nevšiml? Neměl moc v oblibě zírat na Hyuugu, ale v dané situaci neměl nic lepšího na práci.
Krom toho ho škrábala za ušima a on se cítil poněkud... skvěle.
Všechny jeho myšlenky na kousání byly najednou také zapomenuty, když ho začala druhou rukou jemně hladit po zádech.
Její ruka se pohybovala ve stejném rytmu nepřítomně přes jeho tělo, když myslela na to, jaká to byla náhoda. Celé dopoledne brečela, protože neměla ani vlastního mazlíčka a najednou se před ní jeden objeví. Bylo to téměř... kouzelné.
Jak předtím říkala, ta fretka byla opravdu nádherná. (Nesouhlasím, tchořovitý jsou hezčí ) Byl o trochu lehčí než jiné fretky, které měla možnost už vidět a jeho kůže měla téměř černou barvu. když si ho tak prohlížela, připadal jí něčím až téměř známý. Nemohla si ale vzpomenout odkud. Byla to ale jen fretka. S kolika jí podobnými se asi tak mohla za svůj život potkat? Přesto ale...
„Jsem šťastná, že jsi mě našel, Muffine,“ řekla konejšivě a opatrně ho sevřela v náruči. „Nemám moc přátel...“
Sasu o tom nepochyboval. Jestliže ale bude muset poslouchat její sentimentální příběh, vydrží to.
„Celý svůj život jsem žila vždy v něčím stínu. Vždy jsem byla jen ta nejhorší...“
„Já vím, že jsi jen malá hloupá fretka a nemůžeš mi rozumět... jsem si ale jistá, že budeš mým kamarádem a nebudeš se mně vysmívat jako ostatní.“
Ani náhodou, pomyslel si Sasuke. Maximálně tak do doby uplynutí času přeměny.
„Hodně lidí si ze mě dělá legraci. Je mezi nimi i jeden chlapec jménem Sasuke Uchiha. Dokud ale neotevřel tu svoji nevymáchanou hubu, myslela jsem si o něm, že není tak špatný jak říkají ostatní. No dobře... stále si ale myslím, že je svým způsobem roztomilý a hezký.“
To si piš, že sem, pomyslel si Sasu. Nemohl si prostě pomoct a nechal své ego, aby se namočilo v jejích slovech.
Hin zvedla fretku znovu před obličej. „Víš, máš stejný pohled jako on. Neměj ale strach. Nemyslím si o tobě, že jsi hrozný,“ řekla s úsměvem.
Chtěl protestovat proti jejímu prohlížení. On přece nevypadá jako fretka! Je to jen jeho vnitřní zvíře! Když je ale člověk, nepodobá se své zvířecí formě ani omylem. Aspoň v to doufal... Zatracená fretka!
„Nejsi hladový? Můžeš jíst sušenky?“ zeptala se a začala se přehrabovat ve své tašce. Trochu se na jejím klíně uklidnil, zatímco vytáhla malý balíček sušenek.
Hlas někde hluboko uvnitř mu našeptával, aby to od ní nejedl. Vždy bylo ale jeho snem být obsluhován. Nechal tedy Hyuugu, aby ho krmila. A k jeho překvapení se na něho ani nezlobila, když jí do klína občas upustil nějaké ty drobky.
Tak na tohle by si mohl zvyknout. I kdyby to znamenalo, že by musel snášet tu jeho hloupou přezdívku.
„Asi budeš mít žízeň, co? Půjdeme teda pro nějakou vodu k nám do kuchyně,“ řekla, zvedla ho z klína a dala ho do kapsy u pláště. Kapsa byla sice i na jeho velikost překvapivě velká, ale přesto mohl vykukovat hlavou ven.

Nikdy by nepomyslel na to, že by pil vodu a ještě k tomu z nějaké misky. Přesto teď ale stál na kuchyňském stole před malým talířkem s vodou, zatímco ho Hinata sledovala. Ve skutečnosti nikdy nepil nabízené nápoje z ničeho jiného než z poháru. Tohle nebylo správně...
Ale přece jenom, jako fretka by z poháru pil s velkými obtížemi. Neochotně se tedy předklonil a nabral trochu vody jeho malým růžovým jazykem.
Hin se usmívala a doufala, že se o něho stará dobře... Tak strašně moc teď chtěla svého vlastního mazlíčka, který by jím pomohl zahnat chmury a konečně se jí to splnilo. Tohle byl zdaleka nejlepší den v jejím životě.
Sasu dostal nápad. Strčil nos do misky s vodou a tlapkami ho převrhl tak, že pocákal nejen sebe, ale hlavně trochu i ji.
Hinata se jen smála. „Hloupý Muffine,“ řekla a sebrala misku, která mu přistála na zádech.
Sasuke se pokusil mračit. Brzo ale zjistil, že fretky se mračit nemohou. Ve skutečnosti pro něj bylo v této formě velmi složité být náladový.
Pak ale dostal další nápad. Rychle jí vyběhl po ruce, kterou se dotýkala pultu, až na rameno a než ho mohla Hin chytit, otřel se jeho mokrou kožešinou o její tvář.
Začala se smát. „Předpokládám, že jsem si to zasloužila.“ Pak ho ale sundala z ramene, přitiskla si ho k hrudi a začala ho otírat pláštěm. „Tohle by tě mělo osušit.“
Tak v tu chvíli to bylo zatím nejblíže, co byl kdy u Hyuugi. Byl to docela zajímavý den pro Sasukeho Uchihu. Místo toho, aby jakkoli protestoval nebo ji třeba jen kousnul, se uvelebil v jejím objetí. Bylo tam docela teplo a vzhledem k tomu, že měl ještě mokrou kožešinu, nerad by dostal rýmu.
Když byl nakonec suchý, vyšla Hin z kuchyně. Ale místo toho, aby ho dala zpátky do kapsy, držela ho stále v náruči.

Venku se už stmívalo. Hinata chtěla vzít Muffina ven, aby si mohl chvíli hrát a dovádět, ale obávala se, že už je na to dost pozdě. Místo toho se tedy vydala nahoru do svého pokoje.
Sasu byl trochu vyděšený. Nikdy tam nahoře ještě nebyl, natož pak uvnitř jejího pokoje, brr. Ale na druhou stranu mohou být tyto nové znalosti v budoucnu užitečné.
Hinata zakryla svou novou fretku pláštěm, zatímco šla přes místnost, ve které byl zbytek její rodiny. Sasuke se vrtěl, aby se mohl také podívat. Pak si ale uvědomil, že na ně Hin nechtěla moc upozorňovat a odpovídat na nějaké hloupé dotazy. Byl jí za to docela vděčný. Nepřál si, aby se ho dotýkal ještě někdo jiný, natož ještě někdo další od Hyuugů.
Když šla do schodů, chytla ho trochu pevněji, aby jí neupadl, ale ne tak silně, aby se nemohl hýbat.
A dřív než si to uvědomil, tak byli sami v dívčí ložnici.
Ať se o něm v Konoze říkalo cokoli, nikdy před tím Sasu v dívčí ložnici nebyl.
Hin ho položila na postel a došla ke své skříni, která stála na druhé straně pokoje. Když si svlékla kalhoty a posadila se na okraj postele, najednou si Sasuke uvědomil, co se bude dít dál.
Bylo to zajímavé. Hyuuga se před ním prakticky svlékla... samozřejmě ale, že nevědomě. Plášť hodila přes nohu postele a začala si sundávat triko.
Sasu se připlížil o kousek k ní. Musel to vidět. Už se těšil na to, až uvidí její tvář, jakmile bude schopný se přeměnit zpátky na člověka. Přemýšlel nad nejlepším a neohavnějším způsobem, jak jí to říci. Pak se ale v půlce pohybu zarazil. Tohle přece nebylo správné... měl by respektovat její soukromí.
Zdánlivě zaujatý kouskem třásně na její pokrývce, kterou měla přehozenou přes postel, se k ní otočil zády a stočil se do klubíčka. Zatraceně, pomyslel si. Hyuuga se za jeho zády převlékala a on nebyl schopný se na ni ani dívat. Co se to s ním k čertu děje?
O chvíli později, když už byla Hin převlečená, si lehla vedle něho na postel, zatáhla okolo nich závěs a pohladila ho po zádech. „Ještě není tak pozdě jít spát. Nemám si ale s kým jiným promluvit. Můžeme tu tedy být spolu a klidně pak můžeš zůstat spát v mé posteli se mnou. Přinejmenším hodinu tu ale ještě budu sama.“
Bylo to jako nějaký sen. Samozřejmě ale kromě toho, že Hinata nevěděla, že mluví s dospívajícím chlapcem. Kdyby to věděla, pravděpodobně by o posteli a spaní nemluvila tak otevřeně.
Hin si myslela, že mluví s nějakým malým kožešinovým polohlodavcem. Zatracená fretka, pomyslela si už po několikáté ten den Sasu.
Hin odhrnula přikrývku a vlezla si pod ní, zatímco Sasuke se procházel po okraji postele. Bylo to tak trochu nevhodné, ale jen pro jednoho z nich.
„Ty jsi ta nejlepší malá fretka... lepší než jakýkoli mazlíček, kterého bych kdy mohla dostat od Kiby.“ Hinata ho opatrně vzala a položila vedle sebe na polštář.
Nevěděl ani proč to dělá a co ho to vůbec napadlo, ale váhavě se přiblížil k její tváři a olízl jí jeho malým jazykem na místo, kde se její rty setkávaly s její lící. Ona ho jen odevzdaně škrábala za ušima.
Sasu cítil podivný pocit v žaludku. Zdálo se to být docela odporné… ale on opravdu lízal Hyuugu?
Brzo ale pochopil, že ten podivný pocit není chtíč nebo nějaké zmatené hormonální city. To ne... V duchu z toho ale začal panikařit.
Hinata byla překvapená. Bylo to přece jen malé zvíře... Přesto se ale v jeho blízkosti cítila šťastnější, než by si kdy pomyslela, že by mohla být. Byla to jen hloupá malá fretka, která jen jí, spí a hraje si. Přesto jí ale pomalu vytahovala z jejího každodenního šedivého života.
Být schopná se s někým objímat. To bylo vždy to, co si přála a proč chtěla nějakého mazlíčka. Byl to také důvod, proč dříve tolik brečela.
Najednou se cítila poněkud divně a uvědomila si, že zavřela oči a nedrží už jen malou fretku. Dotýkala se najednou ještě něčeho jiného. Něco ji v jednu chvíli lízalo, ale v dalším okamžiku ji někdo... políbil?
Najednou rychle otevřela oči a snažila se zjistit, co se děje. Tmavé vlasy, bledá kůže... a v tu chvíli končící polibek na jejích rtech. „Sasuke Uchiha?“
Zdál se být stejně překvapený jako ona a rychle se prohlédl. „Vypadám tak, nebo ne?“
Ruce jí automaticky vylétly k jejím rtům. „Ale... jak? Já... políbila se s tebou...“ Najednou se ale zarazila a vzpomněla si na to, když předtím držela Muffina a připadal jí něčím známý. Tmavá kožešina... „Ty jsi Muffin!“ řekla překvapeně.
Sasu zvedl obočí. „Ne. Já jsem Sasuke. Zachováš tajemství?“
Byla překvapená, že ji nenazval „budižkničemem“ nebo nějak podobně, jak měl vždycky ve zvyku, ale ještě více z toho, že se na ní přitom dětinsky zašklebil. Rozhodla se mu díky tomu nakonec důvěřovat. „Samozřejmě.“
Sasu se kousl do spodního rtu a trochu sklonil jeho tmavovlasou hlavu. „Dnes jsem konečně získal svou zvířecí podobu. S výsledky ale moc spokojený nejsem. Fretka, jak jsi viděla. Dokážeš si představit, jak rozpačité to pro mě je?“
Nepřítomně přikývla. „Ano. Musí to být hrozné... říkáš, že jsi nespokojený?“
Stěží mohl odpovědět, zatímco sledoval její rty, které přímo žebraly, aby se k nim ty jeho vrátily. „No... možná ne tak docela. Pochybuju ale, že pro tohle zvíře někdy naleznu uplatnění a nebude mi platné...“
„O pár věcech bych ale věděla,“ přerušila ho s úsměvem.
Podíval se jí do očí. „Opravdu? Docela by mě zajímalo, co je to za věci...“
Hin se ušklíbla. „Nebuď zvědavý. Raději zmlkni a polib mně, Muffine.“
Bylo to trochu podivné, ale i přes tu rozčilující přezdívku byl v tu chvíli stejně jako ona šťastný víc než kdy předtím.