manga_preview
Boruto TBV 17

Loučení a návraty 14

Láska a nenávist. Radost a smutek. Přátelství a lhostejnost. Noc a den. Loučení a návraty.
Samé protiklady... nemají nic společného ale přesto jeden nemůže být bez druhého, protože tím by ztratil svůj význam. Jak bychom poznali, jaká je radost, kdybychom nepoznali také smutek? Proč bychom se báli temnoty noci, kdybychom znali jen slunečný den...
A jen ten, který poznal bolest loučení, může cítit opravdovou radost návratů...

No, doufám, že se vám tahle kapitolka bude aspoň trochu líbit...:)

Naruto
Ztuhnul. Sakura... žena, kterou miloval víc než cokoli jiného, ta, díky které poznal, co je to láska... ta, která mu způsobila tolik bolesti, ale díky které poznal pravou lásku... Pravou pro něj, ale ona to cítila jinak, namluvil si rychle.
Běžela k němu, trochu vyděšeně ji pozoroval. Stál bez nejmešího pohybu, nevěděl, co dělat. Měl strach. Strach z toho, co se stane. Strach, proti kterému nemohl nic dělat, jen tam tak hloupě stát... dívat se, jak je stále blíž a blíž...
Už byla nedaleko, sotva deset metrů. Zpomalila. Zadívala se mu do očí. Zelené oči se zabodly do modrých, nic ten pohled nemohlo přetrhnout. Nic na světě nemá takovou sílu, jako ztracený a znovu nalezený cit.
Narutovou tváří zmítaly smíšené pocity. Sakura.... i to jméno ho bolelo. Stalo se toho tolik...
Pořád ji miloval. Byla tak nádherná.... její delší vlasy, její jemná tvář, hluboké oči... její velké bříško, nosící plod lásky...
Ale ne jeho lásky. Ta myšlenka ho zabolela. Ono, byla jedna věc o jejím těhotenství slyšet, ale vidět ji... to bylo mučení.
Mučení, které podstupoval dobrovolně. Ten pohled... přitahoval ho, ale zároveň by byl raději, kdyby ji už nikdy nespatřil... ji a její dítě. Sasukeho syna, či dceru...
Proč? Zase ta stará otázka...
Čas jako by se zastavil. Vlastně to byla podobná situace, jako když se vrátil Sasuke, ale tohle bylo přece jen... jiné.
Atmosféra byla napjatá. Všude najednou zavládlo ticho... anebo se jim to jen zdálo? Vnímali jen sebe...
Naruto náhle pocítil strach. Strach z... čeho? Strach ze své lásky k ní... strach ze svého návratu, strach z toho, co bude...
Neměl sem chodit... celé to byla hloupost... mohl vědět, že k tomu setkání dojde... vlastně, kdyby měl být upřímný, tak to někde v hloubi duše čekal. Bál se toho, ale zároveň v to doufal... bylo to šílené.

Sakura
Byl to on! Naruto... Zašeptala jeho jméno. Naruto... vypadal jinak než předtím... nějak... dospěleji. Tvářil se vážně, tvář strhanou trápením... trápením, za které mohli oba. Co si nalhávat, lidé dělají chyby, to je normální... chyby, za které pak musí zaplatit. Občas je ta cena příliš vysoká...
Pak se náhle usmála. Proč přemýšlet nad tím, co bylo? Je zpět! Všechno se změní. A k lepšímu!
Jejich dítě bude vyrůstat s otcem, budou šťastná rodina! Sasuke splnil svůj slib...
Znovu se rozběhla. Několik kroků, a...

Sakura a Naruto (kurzíva ona, nomální on)
Konečně budou spolu...

Moc ji miloval... tak proč ho nechala?

On, ona a jejich syn či dcera...

Setkání po měsících... nikdy mu nepřipadala tak krásná jako teď... tak se mu po ní stýskalo...

Koho zajímá minulost? Teď je přítomnost! Tady a teď! Konečně! Její tvář zdobil čím dál širší úsměv.

...ale návraty také bolí... někdy víc, než samotná loučení... zvlášť, když když každý od návratu čeká něco jiného...
Možná že se chtěl vrátit... ale k Sakuře. K ní, ale ne k ní a Sasukemu. Ale...
Díval se do jejích očí. Chtěl si zapamatovat každý jejich detail, každičkou jiskřičku, zářící jako kapka rosy na zelené louce... ale na to už nebyl čas.

Aniž by přetrhla kouzlo okamžiku, Sakura prudce vykročila, téměř běžela. Těch několik metrů... most mezi minulostí a budoucností, pomyslná dělící čára mezi nimi... Už byla pryč.

Co-... Neměl ani čas myšlenku dokončit. Vzápětí totiž svíral v náručí ženu, kterou miloval.
Trochu zmateně, se zvláštní, téměř neveřícnou úctou ji začal jemně hladit po delších vlasech. Bylo mu jedno, co by na to řekl Sasuke... Vlastně, Sasuke... úplně na něj zapomněl. Teď existovali jen on a Sakura-chan, nikdo jiný do jejich světa teď neměl přístup.
„S... Sakura-chan,” pronesl chraplavě. Přitiskla mu svou tvář na hruď. Konečně! Konečně ho má zpět... Slova nebyla třeba.

Ta chvíle jakoby trvala tisíciletí. Vesničané procházející branou se začali zastavovat, v údivu nad tou kouzelnou, dojemnou chvílí. Málokdo věděl, o co jde, pro ně se prostě Naruto vrátil z dlouhé mise. Jen ti nejbližší skutečně nahlédli pod povrch, znali pravdu. Ale to na situaci nic neměnilo, všichni cítili atmosféru něčeho důležitého, něčeho slavnostního...

Cítil, že mu po tvářích stékají slzy. Ale tentokrát se za ně nestyděl. Byly to slzy štěstí... ale také smutku a bolesti. Protože věděl, co musí nutně přijít...
Sakura na tom byla podobně. Ani ona nezadržela slané kapky padající na jeho vestu. Cítil je a sevřel ji ještě pevněji, jako by se bál, že mu ji někdo znovu vezme. Ale – to nebylo jediné, co cítil. Zarazil se. Takové lehké cuknutí, kopnutí. To to dítě...

Sakura si toho všimla. Přes slzy se usmála.
„To ten maličký…“ Zvedla hlavu.
Byla jedna věc, kterou potřebovala vědět. Tedy – z jeho reakce viděla, že ji stále miluje, cítila to.
Ale chtěla to slyšet. Měsíce nejistoty a nevědomosti se podepsaly i na ní.
„P-.. Proč jsi… odešel?“

Proč? To slovo je tady poslední dobou nějak moc často, pomyslel si. Trochu od ní oddálil tvář.
„T-ty víš.“ Pohlédl směrem na Sasukeho, který se tvářil…šťastně.
Kdyby Naruto o tom trochu uvažoval, možná by mu došlo že správně by měl Uchiha protestovat, když mu někdo takhle objímá matku jeho dítěte… kdyby.
„Naruto, já-“ začala Sakura.
„Ne. Teď…“ zavřel oči. „Řekni mi jednu věc.“ Znovu jí pohlédl do očí. Dokáže se jí ještě vzdát?
„Proč jsi chtěla, abych se vrátil? Já… nezůstanu tady. Nemůžu. Do Listové už nepatřím.“

Sakura ztuhla. Do Listové už nepatřím… nezůstanu…
Nemiluje ji! Všechno… všechno to bylo jen… lež? Proč jsi chtěla… Ne. Ne! To… to nemůže být pravda.
Najednou ji pustil. „Doufám, že…“ jeho hlas zněl divně. Otočil se k ní zády. „Že… budeš šťastná.“
NE! Stejná slova, jako tehdy…A bude to mít i stejný konec?
Už ne.
„Proč?“ zašeptala, sotva slyšitelně. Ale on ji zaslechl. Sklopil hlavu.

Zase ta otázka… Tolikrát byla položena, ale ani jednou zodpovězena.
Protože tě miluju, zařval v duchu. Nemůžeš po mě chtít, abych tady byl a… NE!
„Sakura-chan…“ řekne jí to. Naposledy…

Nenechá ho odejít. Nikdy se nevzdám, to bylo jeho heslo. A vlastě i moje, dodávala si odvahy.

Chystal se odejít. Znovu... Proč se pořád opakuje ta stará nesmyslná historie? Celá ta záležitost je tak... zbytečná. Zbytečná, a přitom důležitá.
Ale... vzduch najednou proťal bolestný výkřik...

Čí? A co se ještě stane? To se dozvíte příště... tedy, pokud vás to zajímá, že :)

Poznámky: 

No, tak... ale co, na kritiku jste tady vy Smiling takže komentáře, prosím Smiling

A další, v pořadí již patnáctý díl bude poslední...

4.959595
Průměr: 5 (99 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Verča 007X
Vložil Verča 007X, So, 2008-05-24 09:33 | Ninja už: 6216 dní, Příspěvků: 600 | Autor je: Prostý občan

Proč sakra kritiku???? Dyť to je skwělíííííííííí!!!!! Super báječný!!!!!!!! AAA rychle pokráčko!!!!!! Bezva, skvělá práce jako vždy!!!!!

Yuumei - více spoluautorská FF xD Laughing out loud určo se mrkněte ;-)

Dedík a POMELO!! Joj, POMELO!!! Boží obrázek našeho spolku xD

Pomelo, to je věc.
Kdo řek něci jinýho- je to kec.
Pomelo vládne světu,
řekně jen tu jednu větu:
Pomelo je náš král
každý se ho vždycky bál!!

Aneb POMELO vždy výtězí Laughing out loud Laughing out loud

Nebýt Natush(té HLAVNĚ!! xD), tuším že Michi(nebo to byla Miya?? Puzzled xD) slovenskýho prezidenta a dalších blbostí, pomelo by skončilo na ulici... teď je z něj náš BŮŮŮŮH xD Laughing out loud Kakashi YES