Minatova povinnost 7

Část šestá - Tady

Část sedmá - Změna

Ležel a pozoroval znovu ten strop místnosti. Kámen, jenom chladný kámen. Proč ho tak fascinoval? Proč se mu tak líbily ty studené, nepravidelné zářezy? Ten hrubý povrch? Možná, že mu to připomínalo tak trošku jeho. I když se většinou smál, uvnitř sebe měl pár nerovností. Chladných, zlých. Těch, kterých se předtím nesnažil zbavit. Své druhé síly, pocházející od Kyuubiho.
Když byl malý, všichni se k němu obraceli zády.
„To je ten …“
„Liščí kluk!“
„Všichni pryč!“
„Ale vždyť je to jenom chlapec …“
„Ale v sobě má démona!“
„Aha.“
„Nedívejte se na něj, děti.“
Ty pohledy. Vryly se mu do paměti. Opovržlivé, jenom někdy soucitné. Ale i ty se změnily. Prý on … Prý …
Viděl to před očima. Představoval si to. Jak jeho otec běží tmavým lesem, se svým synem v náručí. Před nimi byl ohromný řev. Řev devítiocasé lišky, která se nehodlala vzdát.
„Ty budeš hrdina Naruto … Já doufám, doufám, že tě tak všichni budou brát. Jako hrdinu, který ochránil vesnici.“
Současný Naruto se usmál. Přesně pár metrů nad ním zemřel jeho otec. S myšlenkami, které do něj vtlačovaly naději. Myšlenkami, které v něho doufaly. Nesměl zklamat. Jak o sobě mohl pochybovat? On všem musí ukázat, že je ten nejlepší! Jak ho mohlo napadnout, že se promění v démona a všechno bude ztraceno? Ne. On musí věřit. Naděje umírá poslední. Víra umírá poslední. A ten, kdo věří a má naději, ten může vyhrát. I sám nad sebou.
Otočil se na svou matku. Soustředila se a s Jiraiyou odříkávali nějaké pečetě. Byla vidět kupa chakry, která při soustředění vznikala kolem jejich těl. Co všechno pro něj udělají … Co všechno pro něj udělali i ostatní. Jenom aby pomohl. Pomohl vesnici. Věřili mu … Věřili v něj. Nesmí je zklamat.
„Když věříš, že něco dopadne dobře, doopravdy to dobře dopadne,“ vzpomněl si na slova své matky. Kdysi mu to řekla, jenom tak, mezi větami, ale on cítil, že si to musí zapamatovat.
„Dobře to dopadne …“ ležel a šeptal kameni nad svou hlavou. Viděl skrz něho ty hvězdy. Hvězdy, které svítí lidem na cestu. Lidem, kteří věří, že dojdou k cíli. Ale najednou se vzdálily. Vzdálil se i kámen, místnost … Bylo mu větší horko. Otevřel oči a zjistil, že je znova před těmi mřížemi. Chakra se povalovala vzadu a tentokrát nevypadala nebezpečně. Ale to dusné teplo stále viselo ve vzduchu.
„Je to součást toho jutsu-ttebayo …“ říkal si. Neměl strach. Měl tu naději.
Žádná ozvěna.
„Tentokrát to tu nevypadá tak nebezpečně..“
„To je dobře …“ zaslechl cizí hlas. Byl to hlas …
Naruto se rychle rozhlédl, ale nikoho neviděl.
„Tati?“ zkusil zakřičet. Ozve se?
„Naruto …“ řekl znovu hlas, ale chlapec svého otce nikde neviděl.
Stále se rozhlížel. Věděl, že musí přijít. Nejdřív se objeví hlas, a potom …
„Tam!“ pomyslel si. „Už!“
Pár kroků od sebe uviděl nějakou páru. Mlhu, která byla seskupená do tvaru postavy. Poznával ten plášť. Ten plášť Hokage. Dávalo mu to ještě víc naděje.
Mlha se postupně zhušťovala. Naruto už rozeznal črty obličeje. Rty, oči … Modré oči. Dívaly se na něj a usmívaly se. Vlasy, tělo … Mlha se zhušťovala ještě víc. A najednou, stál tam. Takový, jaký byl dřív. Takový, jakého si ho Naruto pamatoval z fotografií.
Muž zdvihnul ruku. Zamával.
„Naruto?“
Chlapec se usmál.
„Tati,“ vydechl a rozběhl k němu. Objal ho. Konečně … Předtím se objímal jenom s kupou chakry a ačkoliv cítil i kůži, teď Yondaime alespoň neprosvítal. Vypadal jako normální člověk, ale Naruto věděl, že je to jenom duše. Duše, jeho otec. Ten, který mu musí pomoct …
Yondaime ho hladil po vlasech. Usmíval se.
Naruto se pustil a dal si ruce za hlavu. Tak, jak to dělával vždycky.
„Podobáš se mi čím dál víc,“ zasmál se Minato, když pozoroval jeho obličej.
Naruto se znovu zatvářil nechápavě.
„Vážně?“
„A máš ten přívěsek Tsunade,“ usmál se. Naruto neměl oranžovou bundu, takže teď ta tyrkysová barva zářila v odlesku světla.
Chlapec nejdřív překvapeně pootevřel ústa, ale vzpomněl si na slova Yondaimeho.
„Budu tam pořád s tebou,“ zaznělo mu v uších. Ano, byl přece stále s ním. Otec se svým synem. Proto všechno věděl.
„No jo, dattebayo! Myslím, že jsem si ho zasloužil! Byla to dřina, tehdy,“ zazubil se nadšeně.
„Venku se asi někdo pořádně nadře, takže bychom si měli pospíšit. Vidím, že jste našli moje poznámky …“
„Jo, jo.“
„Hmm … Nejdřív jsem si myslel, že se to na nic hodit nebude. A teď se dívám, že to bude asi přesně naopak.“
„Dattebayo …“ zamyslel se Naruto.
„Ačkoliv jsem to netušil, je mi to moc líto,“ sklopil Yondaime k zemi svůj zrak, „nechtěl jsem, aby se stalo tohle. Tehdy jsem ti chtěl jenom pomoct.“
Naruto se usmál.
„Nemusíš se omlouvat. Vždyť já to chápu-ttebayo …“
Minatovi očividně spadl kámen ze srdce. Ze srdce, které tvořila jenom duše … Ale srdce, které mělo stejně pocitů, jako živé. A ještě víc. Konečně, znovu vidí svého syna. A je na něj hrdý. Teď věděl, že mu musí pomoct. Vždyť je to jeho hlavní cíl. I když on sám byl hrdinou Konohy, chtěl, aby jím byl i jeho syn. Syn, který na to měl. Víc než měl. Byl k tomu zrozen. Vyvolený.
„Takže začnu … Ať vidíme, jestli to k něčemu je.“
Udělal pár pečetí a Narutovo já cítilo, že z jeho těla trochu odčerpává jeho vlastní chakru. Říkali to. Říkali, že chakru bude potřebovat. A on jí přece má víc než dost.
„Já …“ zašeptal Minato v soustředění, „budu se snažit odvést polovinu téhle chakry. Ten zbytek by tvoje vlastní měla ovládnout a nic by se nedělo. Nebudeš oslaben. Budeš jenom v bezpečí. Protože ani předtím jsi nevyužil veškerou chakru devítiocasého. Ale přesto ti nechám dostatečné množství.“
„Dobře .. Nechám to na tobě-ttebayo,“ také zašeptal Naruto, jako kdyby se bál narušit to ticho.
„A ještě něco,“ dodal Yondaime s úsměvem, „mojí specialitou nebývalo jenom ovládání větru, ale taky blesku … Zkus s tím spojit Rasengan … “ řekl jakoby mimochodem a na Naruta mrkl. Dál už ale nic neříkal a pokračoval v provádění pečetí.
Chlapec se díval na svého otce. Ten před sebe vztáhl ruce a chakra za mřížemi se začala vířit. Vířila se pomalu, ale přesto cítil, jak ho právě vzniklý horký vzduch ovívá. Co se stane teď?
Chakra začala vyplouvat z mříží. Ne divoce. Naopak, byla zkrocená, klidná.
Ale Naruta něco zneklidnilo. Ošil sebou. Nějaký divný pocit … Podíval se na svého otce. Ten stále dřepěl u země a soustředil se. Ruce složené před obličejem, se zavřenýma očima. Ale Naruto cítil, že se něco děje. Něco bylo špatně.
Rozhlédl se kolem. Všechno bylo tak, jak má být. Byl to jenom nějaký výmysl jeho fantazie?
Ale pocit stále nemizel. Usadil se v něm a on se musel stále rozhlížet až …
Najednou mu trhlo v žaludku. Co to?
Znovu. Jeho nohy se odlepily od země.
„Ta-,“ nestihl dokončit. Jakoby ho vzduch vynášel nahoru … Tou samou cestou, kterou kdysi odešel Kyuubi. Tou samou cestou?
Mířil stále výš, ke stropu. K té tmě, v níž netušil co je. Cítil ten chlad, jak se vzdaloval od zdroje tepla. Všechno dole viděl z ohromné výšky. Letěl vzduchem, který ho ovíval. A náhle …
Všechno zčernalo. Nastalo ticho.

Cítil, jako kdyby ho něco bolelo, ale nevěděl co. Všechno bylo nějaké zvláštní … Otevřel oči. Stál v jeskyni, ale teď do ní vcházelo měsíční světlo. Podíval se nahoru. Rýsovaly se tam dva stíny. Jako když …
„Ne! To není možný!“ pomyslel si, ale ačkoliv to byly jenom myšlenky, cítil otvírat své ústa. Hýbala se do tvarů písmen. Aniž by on sám chtěl.
Zaostřil na ty dvě postavy. Dva stíny, ale třpyt hvězd mu odhalil alespoň přibližné rysy těch dvou.
Kolem nich byly rozházené kameny. Tak, jako dole. Strop byl probořený, ohromný otvor byl udělán nějak … S ohromnou sílou. Nedokázal odhadnout jak. Nedíval se kolem sebe. Jeho zrak byl jakoby spojený s těma dvěma nahoře. Protože měl nepříjemný pocit, že …
Viděl to. Sharingan.
Byl to … Byl to Sasuke! Stál tam, a díval se dolů s klidným pohledem. A měl na sobě … Měl na sobě plášť těch, které Naruto z celého srdce nenáviděl. Akatsuki. Proč? Proč se k nim přidal?
Naruto cítil, jak se mu sevřelo srdce, podíval se dolů a-
„Cože?“ vykřikly jeho další myšlenky. Neviděl své tělo. Vůbec … Vůbec se neviděl. Pokusil se natáhnout ruce … Konečně. Jenom světlounké, průhledné … Zářily modře ..
„Co se to děje-ttebayo?!“
Sasuke se najednou pohnul. Vytáhl zpod pláště paže a vyndal s nimi i svou katanu.
„Naruto … Uzumaki Naruto …“ pronesl pomalu. Naruto však cítil, že to nebylo mířeno na to místo, kde stojí. Rozhlédl se. Jeho zrak nejdřív padl na dvě těla, která ležely mezi kameny. Jirayia i Kushina. Při rozboření je to asi uhodilo a oni .. Snad byli jenom v bezvědomí.
„Pleteš se,“ zaslechl důvěrně známý hlas. Svůj hlas. Otočil se tam, kde stával oltář. Jeho tělo …
Narutovo tělo sedělo na oltáři a dívalo se proti slunci. Zvláštním pohledem. Překvapeným, zmateným .. Ale zároveň ostrým, rozhodným. Nebyl to Narutův pohled.
„Co se to děje, sakra?“
„Uzumaki. Přišli jsme si pro Kyuubiho sílu,“ řekl se zlomyslným úšklebkem ten druhý. Zdálo se mu to, nebo měl modrou kůži?
„Pleteš se …“ zopakoval znovu Narutův hlas a pravý Naruto se za ním otočil.
Najednou zaslechl padající kamínky. Sasuke sbíhal po stěně. V rukou držel katanu, kterou obklopovaly malé blesky.
Byl to okamžik. Kraťoučký okamžik, ale Sasukeho katana se jenom zarazila do kamene oltáře. Narutovo tělo stálo o kus dál.
„Co -“
„Nejsem Naruto Uzumaki. Ale ty budeš asi Uchiha. Sasuke?“
„Já … Cože?“ Sasuke byl zmatený, ale nedával to moc najevo. Bylo však vidět, že zpod pláště se mu čím dál víc nepravidelně zdvihá hrudník. Naruto si ho napamatuje?
„Přerušil jsi velice důležité jutsu. Teď jenom doufej, že to půjde napravit. Já nejsem Naruto Uzumaki, jak jsem říkal. Jeho duše asi vypadla z těla, tvojí vinou.“
„A kdo … Kdo jsi ty, sakra?“
„Minato Namikaze. Čtvrtý Hokage a Narutův otec.“

***
Heh xD
Naděje umírá poslední. Když budete věřit že něco dobře dopadne, doopravdy to dobře dopadne. Já tomu věřím ... :)

11.3.09 - He? Tak oni (Minato a Naruto) se v manze taky potkali na tomhle místě! Ha, asi umím věštit

Pokračování: Pláč duše