Chránit 3

Část druhá - Tady

Část třetí - Na cestě

Byla to nádhera. Všude kvetly květy, jako kdyby je někdo vysázel tak, aby ukázaly svou krásu všechny v jednom okamžiku. Všude cvrlikali ptáci svoje písničky, lesy šuměly šepotem … Možná si povídaly o těch třech, kteří pod nimi procházeli. Po cestě tvořené pískem, vedoucí do hlavní vesnice Země víru, Uzugakure no sato. Tři osoby. Dívaly se do říčních koryt, kolem kterých procházely a obdivovaly je. Řeky v této zemi totiž nebyly obyčejné. Ne, chtěly se lišit od těch normálních vod v ostatních krajinách. Nevytvářet jenom tekoucí masu, ale každičký kousek životodárné tekutiny něčím ozvláštnit. Každá průzračná vlnka narážející na dokonale omletý kámen se leskla množstvím malých jiskřiček. Nad celou řekou byla nějaká záře, až nadpozemská. A všechny ty jiskřičky se shlukovaly nad víry, kterých bylo ve vodě nepočítaně. Malé, velké, klidné, divoké … Všechny měly své kouzlo. Lehký šum, který tím vydávaly tvořil pohádkovou krajinu. Tohle byla Uzu no Kuni, jmenovala se tak po právu. Země vírů, země krásných řek. Domov Kushiny Uzumaki.
Dívka se usmívala. Byla hrdá na to, že tohle je její vlast. Ještě nikdy nebyla tak daleko od svého domova. Byla vázaná na statek, kde bydleli její rodiče. Ale každý den tajně odběhla na kopec za domem, nebojácně si sedla do trávy až na kraj zeminy, tam, kde už začaly padat kamínky z obrovské výšky, a pozorovala údolí pod svýma nohama. Množství potůčků, říček, slunečního třpytu zachyceného vodní hladinou, nádherné zelené lesy, to všechno ji fascinovalo. Vždy tam dolů chtěla jít, ale věděla, že to nejde. Umínila si, že se jí to jednou povede. Bude se procházet v té přírodě a žasnout. Tak, jako to dělala teď. Zvládla to. Aniž by musela utéct, a dokonce mířila za svým snem. Stát se kunoichi. Rozhlédla se po tvářích svých společníků. Líbí se jim to také? Musí, vždyť je to tu nádherné. A ještě, dokonce zapadá slunce. Krásný pohled. Ten chlapec, Minato, se chvílemi tvářil nervózně. Trošku naštvaně, ale Kushina nevěděla, co ho trápí. I když se očividně snažil ignorovat tu přírodu kolem, na každém mostě, kterým procházeli, se zastavil a chvíli stál opřený o zábradlí. Líbilo se mu to. Určitě. Vlnky se odrážely v jeho modrých očích a ona viděla, že to není jenom odraz třpytu vody, ale také se v nich odráží úžas a nadšení. To bylo dobře. Nechtěla cestovat s nějakým zatvrzelým klukem, který se dělal starší než je. Ostatně, kolik může být tomuhle? O moc víc než jí určitě ne …
A ten druhý? Ten podivný muž … Jiraiya? Ten byl trochu zvláštní. Celou dobu cestoval za nimi, spokojeně se vezl na býčkovi, kterého jim věnoval Kushinin otec, a usmíval se. Chvílemi se zdálo, že spí, ale potom najednou otevřel oči a zaraženě civěl do vody. Kdo ví, co se mu honilo hlavou. Zvonek na býkově krku cinkal tupým tónem a Jiraiya zvíře jenom lehce popoháněl proutkem, který našli při cestě. Ne, že by si stěžovala, ale mohli …
„Jiraiyo-sensei?“ přerušil její myšlenky Minato a otočil se za zvonkem, „musel jste toho býka brát? Vždyť nás jenom zdržuje. A víte, že spěcháme!“
Teď z něho zase čišela netrpělivost. Kam asi spěchají? Ale ještě se neodvažovala zeptat. Cestovala s nimi teprve chvíli a měla pocit, že by se neměla vměšovat do záležitostí, do kterých jí nic není. Skoro se neznali. Ale ona byla tak zvědavá!
Jiraiya se na něj podíval. Nejdřív se zdálo, že je trochu mimo, chlapec ho zřejmě vyrušil z nějaké představy, ale potom zvedl hlavu a začal přebírat význam slov, které právě zaslechl.
„No, ten býček se vždycky hodí … Kdyžtak ho můžeme prodat, a je postaráno!“
Kushina se ošila.
„Ale pane! Vždyť … Vždyť to byl dar! Dary se neprodávají!“
„Vždyť se o tom Manate nedozví …“ řekl Jiraiya a máchl rukou.
„Já jsem jeho dcera …“ zamračila se Kushina.
„No. A jako ta budeš co? Budeš mlčet a neprozradíš nás.“
Kushina ho probodávala pohledem. Co si o sobě myslí?
„Jiraiyo-sensei,“ pokračoval Minato po pár minutách, ale když se otočil, Jiraiya znovu nepřítomně hleděl do řeky. Byl zase úplně mimo.
„SENSEI!“
„Uh ..“ trhl sebou Jiraiya, „Co-co je? Neděs mě …“
Minato nasadil stejný pohled jako předtím Kushina.
„A nemůžete ho nechat být? Nebo .. Nemůžeme si alespoň trošku pospíšit?“
„Nechat ho to … Ne, to tedy nenechám! No a s tím pospíšením …“ zapřemýšlel se a zvedl hlavu nahoru, „to nevidím moc reálně. Mohli bychom běžet přes větve, ale pochybuju, že by to ten býk zvládl. Nevím, možná by se mu to nějak dařilo, ale moc bych na to nevsázel …“
Kushina vyprskla smíchy. Představila si býka, jak nadšeně skáče po větvích přes les a snaží se nespadnout. Tentokrát Minato probodl pohledem ji, ale potom to vzdal.
„Ale my vážně spěcháme …“ zašeptal.
Kushině ho bylo líto. Dala si ruce za hlavu, tak jak to dělávala, když se chystala začít rozvést nějakou konverzaci. Zeptá se. Už ano.
„A proč spěcháte?“
„No, do toho ti nic není,“ zamračil se Minato.
No dobře, čekala to. Tak, pro tentokrát, to zkusí jinak.
„Hmm … A kolik ti vlastně je?“ zeptala se a zazubila se.
„Třináct.“
Aha. O dva roky … No, to není tak moc. Nebo je?
„A už jsi gennin, vidím,“ zabodla svůj pohled na čelenku, kterou měl pod ofinou.
Minato se najednou rozzářil. Asi se jí povedlo dostat ho z té špatné nálady.
„Jo, jo! Jsem … Už asi rok. A jsem na to dost pyšnej, to ne že ne! Mimochodem, a kolik je tobě?“
„Jedenáct. Vždyť už jsem ti to říkala …“
„No jo … Vlastně! A já ti potom řekl, že seš na akademii už moc stará! A ty seš v podstatě ještě moc malá! No není to sranda?“ zazubil se na oplátku i on.
Kushina se zamračila a podívala se na své složené ruce.
„To teda není. Blbečku,“ utrousila.
To ji štvalo. Ona už není malé dítě! A přitom … Přitom není ani velké dítě, tak aby nemohla být ninjou!
A tohle zas neměl rád Minato. Nesnášel, když mu někdo říkal blbečku …
„Blbečku? Jaks mi to … Ty … Ty … Ty! Ty krá-,“
„Dokonči to a seš synem smrti!“ zahrozila mu pěstí.
„-líku. Co je?“ zasmál se.
Kushina se znovu zamračila. Utahoval si z ní.
„Blbečku,“ začala znovu.
Minato zrudnul.

„No to je krása, to je krása …“ pomyslel si Jiraiya a hleděl na zapadající slunce.
„A ta voda … Nádhera. Tahle země je hezčí, než se dalo čekat. Aha! Na tohle platí pořekadlo. Krásná země, krásné dívky. Jojo, už se těším na tu vesnici … Tam to bude fajn! To jo ..“ usmál se.
„Škoda, že jsme tak daleko. Kdyby tady tak byla nějaká krasotinka … No jo, v tý vodě by se mohla cachtat ...“ fantazie mu ukazovala to, co chtěl vidět, „No, a zamávala by na mě … Přesně tak. Jenom ty plavečky. To je móda! Ty malý plavečky …“
„Jirayio-sensei?“ vyrušil ho Minatův hlas.
Jiraiya se na něj rozmrzele podíval.
„Slintáte.“
Jiraiya začal rudnout …
„Hehe, na co asi myslí?“ pokračovala Kushina a nevšímala si toho, že už je poslouchá. Vždycky tak rychle ztratí respekt!
„Beztak na ženský,“ máchl rukou Minato. Kushina vyprskla smíchy.
„Aha. Ale počkej! Tys odběhl od tématu! Blbečku!“
A znovu to začalo. Jiraiya je jenom líně pozoroval jak se hádají.
„Hmm, kdyby tihle dva, nedejbože, byli někdy spolu,“ pomyslel si, „nikdy bych nechtěl poznat jejich dítě. To by muselo být hrozný … Zvlášť kdyby bylo po tý Kushině. Kdyby bylo po Minatovi, bylo by celkem chytrý … “
Sám si už delší dobu myslel, že jeho svěřenec je talentovaný. Dokonce prý začal vymýšlet nějaké svoje jutsu. Hmm … Možná to byl jenom blábol. Ale ve škole byl průměrný, učení ho totiž vůbec nebavilo. Při závěrečné zkoušce ale prokázal neobyčejný talent. Všechno mu šlo od ruky, to byla pravda … Ale neměl to srdce ninji. To byla škoda. Nijak se netajil tím, že být shinobi nikdy nechtěl. Kdoví proč. Možná, že se někdy změní … Ale Jiraiya si ho oblíbil. Věděl, že ten správný ninja někde uvnitř jeho je. Minato ho však skrýval, zatloukal. Bál se? Kéž by mu viděl do hlavy … Jinak byl čestný, potrhlý … Někdy až moc drzý, to mu celkem vadilo. Ale u něho tu špetku respektu stále měl, alespoň že tak.
Bylo to zábavné, když si i Minato chytal svoje rolničky. No jo, Jiraiya tuhle taktiku musel taky použít, tak jako ji na ně zkoušel Sarutobi. Bylo to celkem chytře vymyšlené …
Ti ostatní dva to vzdali celkem rychle, ale byl to právě Minato, kdo je vyburcoval k tomu, aby bojovali jako tým. Přišel na to. A když už před ním byla nějaká zkouška, nechtěl ji prohrát. Překonal se, tímhle také ukázal, že to v něm někde je. Ten bojovník, shinobi … Ale stejně svoje rolničky dostali ti dva ostatní. Minatova taktika byla tak dokonalá, že sám zapomněl na sebe a ačkoliv ji vymyslel, on byl připoután ke kůlu.
„Tehdy to bylo srandovní …“ zasmál se v duchu a vybavil se mu Minatův naštvaný výraz. Vzpomněl si na sebe. Asi byl naštvaný úplně stejně. A ta drzá Tsunade! No, vyrostla, díkybohu …
Ale už chtěl změnu. Chtěl se nějak proslavit, aby ho respektovali všichni ještě dřív, než by ho poznali. Haha! To by bylo … A měl by žen, kolik by si přál …
„Zase slintáte, Jiraiyo,“ přerušila ho Kushina a rozhihňala se. Už ji nebavilo hádat se s tím otravným Minatem.
Jiraiya ale nic neodpověděl, protože se jeho pohled zabodl do rozcestníku před nimi. Popohnal svého býčka a ten se splašeně rozjel. Děti se za nimi rozběhli.
„Ji-jiraiyo-sensei! Do těch lázní ne …“ zafuněl Minato během běhu. Kushina se otočila a také zahlédla, že jejich směrem míří šipka s lázeňskou vesnicí.
„Ale jo! Musíme někde přespat! Neboj, i když spěcháme, tak spát musíme! Kdybychom nespali, tak bychom zítra nikam nedošli!“ zakřičel Jiraiya přes rameno a hnal dál.
Minato se jenom usmál. Co se dalo čekat …

***
Tak To vám povím, je to težký, vymýšlet si, jaký asi byly jejich povahy ... A taky, jak to kdysi bylo - Byl Jiraiya už Sannin? Byl Minato už Chuunin? No, beztak měl takovou smůlu jako Naruto ... Říká se, že byl génius. Taky že je, to neznamená, že odmaturoval ve dvou letech a hned byl Chuunin Takže, kdyby tam byly nějaký nepřesnosti, omlouvám se. Snažím se co nejvíc, aby nebyly
Ty dva mám fakt ráda
Pokračování: Malé tajemství