Chránit 4

Část třetí - Tady

Část čtvrtá - Malé tajemství

„Zdá se mi to, nebo je to tu je hodně divný?“ pokrčil čelo Minato a rozhlížel se na všechny strany.
Kushina se stále s úsměvem procházela s rukama za hlavou. Všude byla krásná zeleň, tak jako ostatně ve všech koutech Uzu no Kuni, slunce pořád zapadalo a všechno ozařovalo červenou barvou ... A ta řeka, která protínala celou vesnici! Ona si ničeho jiného nevšímala.
Jiraiya ale tak nadšeně nevypadal. Myšlenky o ženách v malých plavečkách se mu zrázu přetvořily v obavy o svého býka. Lidé v té vesnici totiž na zvíře nenávistně hleděli a on měl pocit, že kdyby ho někde nechal, snědli by ho. A určitě i bez pečení. Byla to doopravdy divná vesnice.
Minato si všímal každičkého detailu. Všechny ty polorozpadlé domy … Bylo to zvláštní. Kolem tak nádherná příroda a to, co pocházelo od člověka ji tak zkazilo. Většina okenic byla nemilosrdně zatlučená. Ani obyvatel tu nežilo mnoho. A ti, kteří byli ochotní alespoň trochu vnímat okolí, se vykláněli ze svých oken a zlostně hleděli na nově příchozí. Podivíni … A ještě když zahlédli tu Minatovu čelenku. Listová. Cizí země. Asi měli strach ze všeho jiného, odlišného. Důvěřovali jenom sami sobě. Minatovi přeběhl mráz po zádech.
Sklouzával pohledem z jedné zamračené tváře na druhou. Chvílemi zavadil o zelení prorostlý dům. Vypadalo to tu, jako kdyby příroda sama chtěla zlikvidovat tu zkázu. Ale ta se stejně nedala. Malé děti byly zatvrzelé jako dospělí. Zvláštní, zvláštní … A tamten muž? Zdá se mu to, nebo ten nůž brousí právě kvůli nim? Vážně nevypadají přátelsky. Ani trošku … Musí se chovat opatrně a nenápadně.
„No, nenápadně?“ proběhlo mu hlavou a snažil se nevnímat ty zvědavé pohledy všech.
„To už asi nejde ..“
Pro jistotu si z čela sundal svou ochrannou pásku. Jenom pro jistotu. A možná taky pro lepší pocit.
Podíval se na Kushinu kráčející vedle něho. Ten spokojený výraz ho trošku rozhodil. Ona si snad začne i zpívat!
Ale stejně, jak na takovémhle bohem zapomenutém místě mohou být lázně? Vždyť ty bývaly jenom v prosperujících vesnicích, které byly vždycky krásné.
„Ehm …“ zakašlal Jiraiya a shlédl na ně ze svého býka, „Minato? Ehm … Nechceš skočit za těmi … milými lidmi a zeptat se, kde ty lázně vůbec jsou?“
Jiraiyu napadlo zřejmě to samé. A sám k nim nechtěl chodit. Kdo to vždy odnáší? Ten mladší …
Minato se zamračil. Ale co mu můžou udělat? Maximálně .. Hmm … Vypadali celkem hladově … Ale on se umí bránit! Takže honem, ať se vytáhne před tou malou holkou. A ta ať zírá!
Otočil se nalevo a byl tam nějaký podnik … Když nahlédl dveřmi dovnitř … Tohle místo okamžitě zavrhl. A co vpravo? Řada zdánlivě obyčejných domů … A tam je jedna maminka s dítětem! Ti by snad nemuseli být nebezpeční …
Usmál se na Jiraiyu a ukázal mu zdvižený palec.

„Dob-Dobrý den … Ehm …“ vykoktal ze sebe a snažil se tvářit co nejmileji. Matka se na něj otočila. Teď viděl, že to byla spíš babička. Babička s množstvím vrásek, ale žádné nebyly od smíchu. Zamračila se na něj a nic neřekla. Minato se rozhodl, že si toho nebude všímat.
„Ehm … Víte. My jdeme do lázní! A rádi bychom věděli … Kde tady ty lázně jsou, paní …“ usmál se sebevědomě.
„Slečno,“ zachrčela žena.
„Slečno?“ Minato nechápal, co tím chtěla říct.
„Jsem slečna, ne paní,“ zamručela znovu. Její hlas byl stejně nepříjemný, jako její vzhled.
Aha … Prý slečna … Tahle vesnice je fakt nějaká divná …
„A žádný lázně tu nejsou!“ málem zakřičela a začala vydávat nějaký rachotivý zvuk. Minato usoudil, že se zřejmě směje.
„Prej lázně! Ženský, slyšely ste to?“ zakřičela nahoru na dav zhruba stejně starých bytostí jako ona, který se zvědavě vykláněl z oken. Všechny začaly rachotit taky.
„Ale máte to na ukazateli směrem sem!“ rozhodl se protestovat Minato. Ne, nikdo se mu doopravdy smát nebude!
„Hm? Ukazateli?“
„Ukaza-“
„Hele, kluku, nedělej si z nás srandu. Já musim pracovat,“ odsekla pohrdavě a zašla i s dítětem zpět do domu.
Vždyť to říkal! Žádné lázně tu nejsou … Už už se chtěl rozběhnout za těma dvěma, kteří mu pomalu ujížděli, ale najednou ho zarazilo něčí zakašlání. Ne obyčejné zakašlání. Takové to, když někdo chce něco připomenout, na něco upozornit … Minato na svém rameni pocítil něčí ruku. A je to tady! Čas večeře!
Pomalu se otočil. Ne, že by měl strach, ale v téhle vesnici mu něco neustále způsobovalo husí kůži. Za ním stál špinavý muž a usmíval se. Minato si nemohl nevšimnout, že ačkoli je jeho vzhled hodně zanedbaný, zuby má čistě bílé. Ale už nad tím víc nepřemýšlel. Ten muž říkal něco, co ho zajímalo.
„Kluku, ty hledáš lázně?“ zeptal se celkem přívětivým hlasem a ani nečekal na Minatovu odpověď.
„Lázně najdeš, když půjdete pořád dál po hlavní cestě, tam na konci,“ usmál se na něj.
Chlapec se zamračil.
„Ale proč-“
„No. Jsou to tupý ženský. Lázně jsou tam kde jsem řekl,“ dopověděl a nevšímal si Minatova udiveného výrazu. Stejně rychle jak se objevil, zmizel v krajních uličkách.
Mladý shinobi doběhl své dva spolucestovatele. Když se vrátil, Kushina si pobrukovala nějakou melodii. Tohle si taky myslel. Vážně si zpívá!
„Dneska mám ve všem pravdu! To je fajn!“ usmál se v duchu, ale po Kushině hodil otrávený pohled. Snad jenom ona mohla být spokojená na tak hrozném místě.
Jeho sensei ho už delší dobu nedočkavě vyhlížel.
„No?“
„Prý je to tímhle směrem,“ řekl a mávl rukou dopředu, „ale mě to příjde divný. Předtím sem se ptal nějakých … slečen, a ty se těm lázním vysmály. A potom, přišel nějaký muž a prý je to na konci vesnice, pořád po hlavní …“
„Takže jedem!“ vykřikl Jiraiya nadšeně.
„Ale, senseii, já bych tam radši nechodil …“
„Co může být v lázních? Jenom tak voda,“ mávl rukou. Tak moc tam chtěl a nic ho nemohlo přesvědčit. Konečně na nějaké narazil.
Minato naštvaně složil ruce, ale rozhodl se neodporovat. Nemělo to cenu.
Jiraiya se najednou otočil a mile se usmíval.
„Ehm … Víš, Minato. Už se s nima trošku znáš. A my … Potřebujeme prodat tohohle býka, abychom mohli zaplatit ty lázně. Myslíš, že bys za nima mohl zajít, ehm …“
Co jiného se dalo čekat. Doopravdy.

Kushina nemohla usnout. Pořád se převalovala v prázdném pokoji. Ubytovna v lázních byla sice pěkná, ale něco ji trápilo. Nedokázala však určit co a po půl hodině neustálého vrtění vstala, přehodila si přes sebe župan a otevřela dveře na verandu.
Bylo to úžasné. Jak ona milovala měsíc! Ostatně milovala přírodu a všechno, co se jí týkalo. Znovu se zazubila a složila ruce za hlavou.
„Nádhera …“ myslela si a pozorovala tenké paprsky stříbrného světla. Dopadaly na stěnu lázní a ozařovaly ji svou tajemnou září. Hvězdy jenom závistivě doplňovaly všechnu tu krásu. Ještě že sem nakonec šli. Ale bylo to trochu zvláštní, celá tahle cesta. Nejdřív vylidněno a tady bylo tolik mladých, veselých lidí! Nikdo si jich pro změnu nevšímal. No, měla ráda pozornost, to ne že ne. Ale všeho moc škodí. Slastně se nadechla chladivého vzduchu a zhluboka ho vydechla. Šla jí trochu pára od pusy, ale zima jí nebyla.
„Ehm …Kushino?“ zaslechla hlas vedle sebe.
„Minato-kun! Jak dlouho už-“
„Hmm .. Celou dobu co jsi tady plus pár minut navíc,“ usmál se Minato.
Kushina chvíli pozorovala, jak sedí na zemi těsně před zábradlím a nakonec si přisedla. Musela si ale udržet nějaký odstup a tak si nezaujala místo přímo vedle něho. Přišlo jí to ale trapné, protože tím vytvořila asi jeden a půl metrovou mezeru. Rozpačitě se na ni dívala, ale už si nechtěla přesedat tak radši rozpustile svěsila nohy dolů a přitiskla obličej na chladné tyče.
„Tobě není zima?“ zeptal se jí Minato. Ale neotočil se na ni. Stále sledoval noční oblohu.
„Ne, ne … Vůbec,“ usmála se. Taky sama pro sebe. Že by se pro tentokrát nehádali?
„Nemůžeš spát?“ nechtěla přetrhnout rozhovor.
„No. Ani ne. Ty taky ne, co?“
„Ne …“
No, ten rozhovor mohl být trošku zajímavější. To je pravda.
„A ty-“
„Ty-“ začali oba zároveň. Asi mysleli na to samé. Teď se na sebe otočili a začali smát.
„Ptej se …“ přenechal jí Minato slovo.
„No … Já už ani nevím co jsem to- Jo! Jenom jsem si tak uvědomila, že se jmenuješ podobně jako můj táta. Manate, Minato … Všímáš si?“
Minato se trochu zamračil. Asi čekal zajímavější otázku.
„No jo … To je zajímavý. Ale pochybuju, že by to mělo nějakej skrytej význam ..“
„To já taky,“ zasmála se Kushina, „ale je to dobrý, ne? Na co ses to chtěl zeptat?“
„Hmm … Všiml jsem si, že si vždycky dáváš ruce za hlavu … To je nějakej zlozvyk?“
„Hej!“
„Ne, ne … Já to myslim čistě ze zvědavosti!“ dal chlapec smířlivě ruce před sebe.
„Asi je to zlozvyk ..“ nakonec odpověděla dívka. Nechtěla se hádat. Teď, když jí bylo tak dobře … Ale rozhovor celkem vázl. Pořád.
„Hehe, ale zubíš se často! Já taky!“ smál se Minato. Asi ho nenapadalo lepší téma.
Ale ... Copak si tak všímá, co ona dělá?
„Ne, že bych si tak všímal, co děláš …“ snažil se hned zamluvit. No jasně. To mu tak bude věřit.
„Bylo to zajímavý, žít na statku?“ pozdvihl obočí, „Já si to neumím představit …“
„Ale celkem jo. Byla tam krásná příroda …“ připustila Kushina.
„A proč chceš tak nutně pryč?“
„Všechno tě omrzí. A já navíc strašně toužím bojovat. A chránit … Chránit tím ty co mám ráda! Podle mě je to hodně důležitý …“

„Ona taky?“ pomyslel si Minato, „tak ona taky chce chránit ostatní, za cenu svýho života? A uvědomuje si vůbec, jak je to nebezpečný? Malá, blbá holka … Tak jako sestřička …“
Sklopil oči k zemi.
„Aki …“ zašeptal, ale Kushině to neušlo.
„Aki?“ pozvedla obočí.
Minato se rychle narovnal. Může jí to říct? Má její důvěru? Asi ne .. Ale … Není zas tak hrozná … Možná, že …
„Aki je moje sestra,“ pokračoval a usmíval se při tom. Ten úsměv teď však nebyl upřímný. Cítil, jak mu natahuje tváře, ale nechtěl ho jenom tak pustit.
„Aha … A proč jsi řekl její jméno?“
„Já … Víš …“
Řekne? Neřekne?
Řekne …
„Víš, teď jdeme do Uzugakure no sato za jedním důvodem .. Ona to není ani mise, ale nebýt Jiraiyi, byl bych tu teď asi sám …“
„Jakto?“
„Ale …“ zavrtěl hlavou, „to je jedno. Ono … Je to spíš moje povinnost. Ale možná ne ani povinnost … Já sám chci. Musím tam jít …“
Kushina se v tom čím dál tím víc ztrácela, neodvážila se ho ale přerušit. Cítila, že je to pro něj důležité a nesmí ho popohánět. Zvlášť, když teď se mu smutek vrátil do očí …
„Oni… Unesli ji. Někdo ji unesl a měli na čele čelenky ninjů z téhle vesnice. Proto tam jdeme. A naštěstí už Uzu není moc daleko ...“
„Aha …To je mi líto…“ Doopravdy jí to bylo líto. Dokázala si představit, jaké to asi musí být. Ta bolest v srdci, když se odtamtud vytratí někdo blízký …
„A nevíš proč?“ usmála se.
Minato se na ni překvapeně podíval, ale vzápětí si všiml, že je na jejím úsměvu něco … Zvláštního. Jako kdyby mu tím pomáhala překonat tu bolest … Jenom tím jedním úsměvem.
„Nevím,“ odpověděl a taky se usmíval. Nakazila ho tím.
„Tak vám-,“ začala Kushina, ale něco jí vzalo slova z úst. Nějaká hrozná rána otřásla celým domem. Najednou celá terasa zmizela a místo ní se objevila jenom stará, rozpadlá chatrč na okraji lesa. Oba dva se rychle otočili. Celé lázně jakoby se vypařily a už nic nepřipomínalo tu pohodlnost předtím.
Kushina se vyjeveně otočila na Minata. Ten se zamračil.
„Genjutsu …“

***
Tahle FF se mi píše dobře ...
Btw. Uzugakure no sato - fiktivní název. Vycházela jsem z názvu země - Uzu no kuni, a odhaduju, že to není zas tak velký, aby ta vesnice mla nějaký odlišný jméno .. No, ale je to snad jedno xD
Jo a ještě, čucháte z tohohle: "Je to spíš moje povinnost" Minatovu povinnost? To nebyl záměr xD Zacpěte si nos xD
Pokračování: Noční vzpomínky