Bolest II.

Tady je další díl- sice to měla být jednorázovka, ale budiž-

Jemná stébla trávy, mezi nimiž pošetile vířil vítr, jí hladila dlaně. Hinatiny temné vlasy se vpíjely do luční trávy… Její světlé oči sledovaly nebe… Bylo slyšet šumění stébel…šumění mezi listy… A na rozespalé podzimní obloze se unaveně táhly mraky… na té světlé a bledé planině, jenž dívku jakoby kolébala ve svém náručí…
Její srdce bylo prázdné…Všechen smutek zmizel a nahradila ho…nekonečná prázdnota…
Hinatě se stáhly útroby při vzpomínce na ten den…ale již neměla sílu cítit něco dál…byla unavená svými hořkými slzami, jenž ji nijak nepomohly…
„Některé věci se nezmění“ zazněl jí v hlavě hlas…
…Vstřebávala klid oblohy… Nevěděla, jak dlouho tam leží, kolik je hodin…bylo jí to jedno…Nepřetržitě sledovala tu oblohu…
“Hinata“…její jméno…znamenalo „výsluní, místo, kam svítí slunce“…Ale ona se nemohla zbavit pocitu, že v sobě cití jakousi temnotu…
Chtěla tu zůstat navždy… už nikdy nic necítit…
Mračna se pomalu zatahovala, vzduchem se ozývaly ty dunivé zvuky a ona se marně snažila zatajit dech, aby nepokazila tu poslední chvíli…než znovu panovačný podzim změní svou tvář… Chladné kapky jí plískaly na tvář… A ona celá se do nich vpíjela…její pocity… i ona sama…
Pomalu kráčela k domovu. Všechny ulice, jenž byly ještě před chvílí plné života, náhle osaměly… To však dívka uvítala…Nechtěla nikoho potkat…Chtěla zůstat ve svých myšlenkách… Navždy…
Otevřela vrátka u dřevěného plotu a pomalu se kradla zahradou k domu hlavní rodiny jejího klanu.
Přes zataženou oblohu se začalo ještě rychleji stmívat…
Vstoupila na dřevěnou terasu. Mířila přímo do svého pokoje… Shodila ze sebe mokré oblečení, oblékla si obyčejné světlé kimono a pomalu se kradla přes terasu do kuchyně. Venku se zvedl mlhový opar a přinesl sebou chlad… Chvilku před tím, než se dotkla dveří do kuchyně se na moment zastavila, jako by váhala, ale potom je otevřela… Snažila se nevnímat pohledy rodiny a usedla ke stolu, kde na ni čekalo jídlo…
I přes všechnu její snahu si všimla zkřivené tváře jejího otce. Nejspíš čekal, že dívka něco řekne… Ona však mlčela…
Promluvil na ni, až když dojedla a všichni odešli…
„Ty jsi se ještě nešla přihlásit na zkoušky jouninů, že?!“ řekl Hiashi trochu nervně. Hinata zakroutila hlavou a hleděla někam jinam…
„Mohla bys mi to alespoň nějak odůvodnit?!“
To ti mám říct, že jsem neměla chuť?! pomyslela si Hinata, udivená svýma vlastními myšlenkami…
Pokrčila rameny.
„A kdes celý den byla a co jsi dělala, že jsi na to neměla čas?!“ zeptal se nasupeně. „Venku…“ odpověděla jedním slovem a cítila, jak se jí samy od sebe do očí hrnou slzy…
„Hinato, tohle jsme už přeci probírali“ začal už méně drsně její otec „Mluvil jsem o tom i s Kurenai… Tvá tréma je zbytečná! Kurenai tvrdí, že bys to zvládla.… Navíc… i já věřím, že to dokážeš!“
Tréma, pch… nemám vůbec náladu dělat nějaké zkoušky… Stresovat se kvůli nějaké další, vyšší hodnosti…Abych se pak zase honila za misemi…
A že mi věříš?! Jen se cítíš trapně, že Neji z vedlejší rodiny je udělal už před dvěma lety…Stydíš se za mě a snažíš se je dohnat…vířily Hinatě myšlenky hlavou.…a nadále jí připadaly tak cizí…
Hiashi se konečně uklidnil, i když byl stále trochu načatý tím, že dívka hleděla jinam a vůbec neodpovídala. „Hinato…“ začal, jakoby jí chtěl říci něco důvěrného, ale po chvíli dodal: „Běž do svého pokoje…“ Dívka se zvedla a bez jediného pohledu na něj zmizela z místnosti. Hiashi si ustaraně promnul oči. Stále před sebou viděl Hinatu, jako malé děvče, to čtyřleté dítko, jenž se neustále smálo… Možná za to může jeho výchova… Teď chodí stále zamyšlená a je s ní čím dál víc problémů¬…
…
Hinata seděla na posteli, opřená o zeď. Kolena si přitáhla k bradě a zakryla se tenkou peřinou. Hlavu si opřela o kolena. Seděla v potemnělém pokoji, kam vnikalo výrazné světlo z úplňkem ozářené noci. Nemohla usnout. Z venku bylo slyšet jen ťukání dešťových kapek o střechu… Znovu ucítila tu prázdnotu a úzkost, jenž jí svírala hrdlo a pomalu dusila… Dívka měla sto chutí ji vykřičet, ale místo toho zůstala sedět a poslouchala půlnoční koncert průtrže mračen…

Dík, že jste to četli... Oznámkujte to, prosím, a můžete napsat i komentář, ať vím, na čem jsem...