Světlo v temnotách

Vzpomínky...
V jediný nestřežený okamžik se zaryjí do srdce, přitom jejich zacelení může trvat celý život a stejně zůstane jizva. Ale někdy...
Někdy je šrám tak hluboký, že jeho naprosté vyléčení je úplně nemožné. Právě takovou ránu utržilo jeho srdce, když odešla.

Vzpomínal, že kdykoli se cítil na dně, vždy přišla a pomohla mu odrazit se a jít ještě rychleji vpřed. Přišla jako záhadné světlo a rozzářila se v temnotě jeho pochybností, strachu a smutku. Odehnala od něho stíny a bolest...
Zacelila každou ránu...
Kromě té jediné...
Krom rány způsobené jejím odchodem. Nyní k jeho pocitům přibylo ještě zoufalství. Cit, který se dostaví, když už nezbývá naděje, když už není světlo, které by porušilo tu chladnou podstatu temnoty. Když vyschnou veškeré tvé slzy a přitom je tvá duše svírána žalem a bolestí, když už ani hvězdy nezáří...
Zoufalství...
Cítil ho každý rok vždy ve stejný den... V den její smrti, kdy všechny naděje pohasly. Kolem něj se rozprostírala pouhá prázdnota temné bolesti, smutku a bezmoci. Proti smrti nic nezmůžete, ani když se snažíte sebevíc... Ať děláš cokoli, vždycky prohraješ a převálcuje tě nový příval slz, které vznikly díky bezmocnosti.

A pak se v jeho temnotě objevilo světlo...
Naděje...
Objevila se jako blesk s čistého nebe, nečekaně a celou svou silou. Začalo získávat kontury postavy, jeho světlo v temnotách...

„Přišel jsi znovu... Prosil jsi o pomoc a já tě vyslyšela... Tak zapomeň a nech mě odejít.“
„Jen běž... ale za rok, za rok budeš zas mým světlem v temnotách.“
„Neboj, já budu. Itachi...“
A světlo zmizelo, naděje však zůstala a on opět nasadil svou chladnou masku. To uměla jen ona... Rozrazit zoufalství a přivést s sebou naději. Na obzoru začalo vycházet slunce...

Září jako ona...
Je taky světlem v temnotách.