Bolest III.

Já nevím...jaký to je? jde to, nebo je to horší?

Nechtěla se zastavit. Rychlými kroky mizela úzkými uličkami Konohy… Rukama si objímala tělo… Den byl chladnější, než kdykoli dřív…
Šedivé mraky se vlnily snad z rozmarů samotného počasí… Ledový vítr narážel do dřevěných stěn ohraničujících cestu… Vznesl pár suchých listů a zavířil s nimi ve vírech… Pak je však neohrabaným tvrdým útokem přitlačil k zašedlému dřevu.. za chvilku je však v jakémsi pomstychtivém záměru znovu vyzvedl směrem k potemnělé obloze, snad aby pro ně byl pád na zem ještě bolestnější…
Přidala do kroku. Černé husté vlasy jí začal vítr vát do tváře a ona se marně pokoušela ubránit jeho tlaku…
Rychlými kroky mizela z úřadu Hokáge. Snažila se uhnout pohledům cizích lidí… Její oči byly tmavší než obvykle a zářily temnou šedou… Chtěla už být konečně pryč. Pryč od všech, od skutečnosti, jenž ji drtila… Znovu ve svých myšlenkách…
Nakonec podala přihlášku… V poslední den, kdy to bylo možné. Doma bylo čím dál větší dusno… Hiashi nesnesl neposlušnost... Nikdy by jí neodpustil, kdyby to neudělala… ale co by se vlastně stalo…
Na tvář jí dopadaly drobné kapičky. Přidala do kroku…
Změť zašedlých mraků jakoby se společně s deštěm vznášela k zemi… Zastavila se únavou a opřela o dřevěnou zídku…
Toužila po tom utéct…hodně daleko…od všech a všeho…
„Hinato?!“
Nemohl to být…
Chytla se za břicho… Cítila jak se jí samovolně derou vzlyky do úst…Snažila se je zničit, udusit je v sobě…Znovu si zakryla ústa rukou. Hrdlo se jí sevřelo, až jí do očí vhrkly slzy… Začalo jí černat před očima…
Ne, musí být silná… Rychle si utřela slzy hřbetem ruky a snažila se uklidnit… Musí se uklidnit…
Cítila, jak se k ní blíží…
Rychle se k němu otočila…už dál nesnesla ten pocit čekání… Pohlédla mu do očí a chtěla něco říci, ale nemohla promluvit…
Jenom na ně hleděla…
„Ohaio…“ řekla Sakura, právě podpírající Naruta. I on moc nečekal a pozdravil dívku stojící před ním…
„Ohaio, Sakuro…N-naruto-kun…Už tě pustily z nemocnice jak vidím…“při těchto slovech se zachvěla, pohlédla na ně a schovala za záda ruce, jenž se jí přéliš viditelně chvěly... možná jen tím chladem…
Oba začaly mluvit, ale jejich hlasy vnímala jako ze snu… Nedávaly jí žádný smysl… Cítila jen ten trpký pocit, jenž ji uvnitř svazoval… Musí se něco stát, vířilo jí hlavou…už ten pocit nemohla vydržet…
„Hinato, není ti nic? Jsi nějaká bledá?“ zeptala se Sakura dívky před ní… Hinata jen zakroutila hlavou a rychle uhla pohledem.
„Je chladno…Gomen už… už musím jít…N-naschle…“ řekla a rukama si znovu odejmula tělo.
Běžela dál…Déšť zhoustl…
…
Venku vládla hustá tma… její oči hleděly do černé prázdnoty, jenž teď vše zahalovala… Tiše mizela pod rouškou noci… tak, aby ji nikdo neslyšel…
Znovu utíkala… sama před sebou…
Zastavila se zase tam… na jejím místě…tam, kde ji nikdy nikdo nehledal…
Podlomily se jí nohy a spadla do trávy… ticho noci protrhávalo šumění kapek o dříve uschlé listy stromů…
Téměř nedýchala…
Ne, už to nechce zažít…ten pocit… Když mu hleděla do očí…těch, které jí vždy dávaly sílu, sílu bojovat dál…ty, které ji teď způsobovaly větší bolest, než jakékoli zranění…
To proto, že ho tak moc miluje… nikdy si to nepřiznala…A nikdy už s ním nebude… nikdy už mu to neřekne… úzkost, jen tu už mohla cítit…
On miluje ji… Sakuru…
…nemůže mu to zazlívat…ani jí…
Ale stále to cítila… tu bolest, jenž nemohla nijak utišit, jenž se neustále vracela… kvůli níž nemohla usnout… a ani se mu podívat do očí… ta bolest, jež ji pronásledovala, stejně jako zoufalství…
Znovu ulehla na trávu… byla jí zima, ale ona ji nevnímala… vše co bylo kolem ní… jenom…
Chtěla být tou oblohou…
…
Zkřehlými prsty sevřela kliku od branky… Slunce právě vysvitlo a prozářilo stromy a louky, zavlažené deštěm, jenž před chvílí ustal…
Její oči k němu pohlédly… ale stále z nich sálala prázdnota…

Hm?