Temné proroctví 04

Temné proroctví 04

Společné obavy spojí i ty největší nepřátele.

Jiraiya seděl na kameni u řeky a díval se do nějakých papírů. V puse měl dýmku a spokojeně bafal. Zafoukal vítr a opřel se do papírů, které svíral v ruce, a jeden z nich mu vytrhnul. Naštěstí ho stačil chytit dřív, než ho stačil vítr odnést daleko. Zvědavě se do něho zadíval, z jeho obličeje zmizela dobrá nálada a nahradily ji obavy.
„Zlaté dítě, vrah a prokletý,“ přečetl nahlas a čelo se mu zvrásnilo zamyšlením. „To přece není možné.“
Zvednul hlavu, zadíval se směrem k vesnici, která byla jeho domovem, a doufal, že to není pravda.

Itachi se zastavil a počkal, až k němu doběhne Sasuke. Byli několik kilometrů od skrýše Akatsuki a kde drželi Naruta.
Sasuke se postavil vedle svého bratra a zeptal se: „Co se děje?“
„Od teď se snaž svou chakru, co nejvíc skrýt,“ začal Itachi. „Už jsme skoro tam. Někteří jsou na misích, ale i tak to bude dost nebezpečné. Jestli se dostaneme tam a zpátky bez povšimnutí, tak to bude zázrak.“
„Nechceš mi konečně vysvětlit, co se tady děje,“ dožadoval se vysvětlení Sasuke.
„Teď na to není čas,“ rozhodl Itachi a otočil se, že se vydá dál na cestu.
„Jestli kdy bude,“ zavrčel Sasuke.
Itachi se k němu prudce otočil, popadl za přední část oblečení, přitáhl si jeho obličej ke svému a zasyčel mu do něho: „Teď na to není čas!“
Sasukemu se rozšířili oči překvapením, nepoznával ho. Takového ho neznal. Tak neklidného a nervózního.
Itachi se už uklidnil, pustil ho a vydal se na cestu. Sasuke ho po chvíli následoval a hlavou se mu táhly zmatené úvahy.

Itachi se znovu zastavil před velikou skálou.
„Co zas,“ zabručel podrážděně Sasuke.
„Sss,“ zasyčel Itachi, udělal několik pečetí a skála se před nimi rozestoupila. Pootočil se na Sasukeho a řekl: „Od teď to bude nebezpečné, snaž se být potichu a drž se za mnou aspoň tři metry, kdybychom někoho potkali, aby ses stačil schovat.“
Sasuke kývnul hlavou na znamení souhlasu a vydal se za bratrem do jámy lvové, ve které byl uvězněn jeho dávný přítel.
Vešli a lampy, které lemovaly chodbu, se automaticky rozsvítily, aby ozářily cestu. Itachi šel pevným krokem vpřed, Sasuke se mu držel za zády a zvědavě se rozhlížel kolem sebe. Už na začátku cesty mu bylo jasné, že tyto chodby tvoří bludiště, kdyby se ztratil, asi by se odtud nedostal.
Itachi právě zahnul za další roh, když Sasuke zaslechnul překvapené vydechnutí. Opatrně chtěl vykouknout, ale zarazil ho hlas jeho bratra: „Paine, já moc se omlouvám.“
Itachi vrazil do vůdce organizace Akatsuki a teď se snažil varovat svého bratra, aby se schoval.
„Itachi, co to s tebou je,“ nechápal Pain a zvedal se ze země.
„Slyšel jsem o Kyubbim,“ nadhodil Itachi a doufal, že mu Pain řekne víc podrobností.
„Kisame se s Tobim vyznamenali,“ souhlasil Pain a v rychlosti mu všechno vypověděl.
„Tak Tobi,“ zavrčel Itachi.
„Vím, že ho nemáš rád, ale udělal, to co jsi nedokázal,“ řekl ledovým hlasem.
„Kde je, chtěl bych ho vidět,“ zeptal se starší Uchiha. Mladší stál přitisknutý ke zdi za rohem a modlil se, aby se náhodou neobjevil někdo další.
„Cela devět,“ odvětil Pain. „Už zbývá jenom trojka, pětka a sedmička.“
„Výborně,“ snažil se působit nadšeně Itachi.
„Co tvoje záležitost? Vyřízeno?,“ zeptal se zvědavě Pain.
„Vyřízeno,“ odvětil ledovým hlasem.
Pain jenom zakroutil hlavou a chtěl pokračovat ve své cestě, naneštěstí se vydal směrem, ve kterém byl Sasuke. Itachimu z toho málem vstaly hrůzou vlasy na hlavě.
„Potkal jsem jednoho zvěda,“ snažil se vycucat si výmluvu z prstu. „Vypadal velmi vážně a všude tě hledal.“
„Který,“ otočil se zpátky na Uchihu.
„Od Danzoua,“ lhal, jako když tiskne. „Nechtěl mi předat vzkaz, prý je to jenom do tvých rukou.“
„Kam šel?“
Itachi mávnul rukou na opačný směr, než přišel a než stál Sasuke. Naštěstí mu Pain uvěřil a odspěchal najít toho zvěda. Itachi vypadal klidně, ale srdce mu bušilo o sto šest.
„Jsi dobrý lhář,“ ozval se Sasuke.
„S Painem není dobré si zahrávat,“ odtušil Itachi a podíval se na bratra.
„Jsi bílý jak stěna,“ ušklíbl se Sasuke, ale ani jemu nebylo moc do zpěvu, když uslyšel zvuk kroků, blížící se k jeho skrýši.
„Ty taky zrovna neoplýváš zdravou barvou, “ vrátil mu útok a vydal se dál do nitra obydlí. Sasuke pospíchal za ním.

Naruto ležel na zemi v cele a dýchal velmi z mělkce. Tělo mu pálila horečka, čelo měl zborcené potem, když na něm ucítil studený dotek. Ztěžka otevřel oči a nad sebou uviděl známou tvář.
„Sasuke,“ vykoktal ze sebe vyprahlými rty.
Sasuke klečel na Narutem s rukou položenou na jeho čele. Po chvíli se otočil ke dveřím a zašeptal: „Má vysokou horečku.“
„Nedá se nic dělat, musíme ho odtud dostat,“ ozvalo se ode dveří. Naruto nemohl ve svém stavu poznat, o koho se jedná a možná, že to bylo dobře. Na chodbě stál Itachi a hlídal.
Sasuke si Naruta nadhodil na záda a vydal se ke dveřím, když se v cele objevil Itachi a rychle za sebou přivíral dveře.
„Rychle ho polož,“ sundával mu Naruta ze zad, který mezitím upadnul znovu do bezvědomí.
Sasuke se na nic neptal a udělal, co se po něm chtělo. Po té Itachi ukázal ke stopu místnosti a v tu ránu tam oba vyseli hlavou dolů. Za chvíli uslyšel Sasuke kroky, které se blížily k cele devět.
„Kdo to je,“ naznačil ústy.
„Hlídka,“ odvětil neslyšně Itachi a když to dořekl, otevřely se dveře. Dovnitř nahlídl asi čtyřicetiletý muž a zkontroloval vězně. Když ho uviděl, jak leží na zemi s obvazy na noze a hrudi, opatrně se k němu sklonil a bedlivě si ho prohlížel.
„Má horečku,“ otočil se na dveře.
„Má v sobě démona, z toho se dostane,“ odvětil další muž, stojící ve dveřích.
Itachi se Sasukem na stropě místnosti napětím ani nedýchali. V očích jim svítil sharingan, aby v té temnotě trochu lépe viděli a taky aby ho okamžitě použili v boji. Ale nic z takového se nakonec nestalo. Oba hlídači se otočili, zavřeli za sebou dveře a odešli plnit další svoje povinnosti.
Sasuke s Itachim měkce doskočili na zem a znovu se sklonili nad Narutem.
Itachi natáhnul ruku a lehce mu přejížděl tělo, aby zjistil jaká má zranění: „Má zlomenou nohu, vážnou ránu na boku a ještě k tomu horečku. Musíme okamžitě pryč, v takovém stavu by moc dlouho nepřežil.“
„Jak to že ho neléčí démon,“ nechápal Sasuke.
„Nevím, ale znám někoho, kdo to bude vědět, musíme okamžitě k němu,“ pokrčil rameny a opatrně vysadil Naruta na Sasukeho záda.
U dveří se zastavili, když mladší z obou bratrů poznamenal: „Ty dveře se dají otevřít jenom z venku, jak
se odsud dostaneme?“
„Neboj,“ ušklíbl se Itachi a dveře s v tu chvíli otevřely. Dovnitř vešel další Itachi a okamžitě zmizel v oblaku kouře. Klon. „Jdeme!“

Ven se naštěstí dostali bez velkých obtíží, ale i tak oběma bušila srdce a adrenalin proudil celou jejich oběhovou soustavou.
Vyběhli ze dveří a ani se nezastavovali. Itachi musel zpomalit tempo, aby mu Sasuke se svým břemenem stačil.
Když byli asi pět kilometrů do skrýše, ozval se Sasuke: „Musím si dát pauzu.“
Itachi okamžitě zastavil, pomohl mu sundat Naruta ze zad a opatrně ho položili na zem. Sasuke se svalil do trávy vedle něho a nechal tělo vydechnout. Itachi mezitím znovu kontroloval stav zranění. Nejprve začal ránou na boku. Opatrně, aby mu nezpůsoboval větší bolest, než už zažíval, nadzvedl provizorní obvaz a zkoumal ránu.
„Kisame,“ zavrčel, čímž upoutal bratrovu pozornost: „Cože?“
„Tahle rána je od Kisameho katany,“ ukázal na ránu na boku.
„Je to zlé,“ zeptal se Sasuke a s obavami hleděl do Narutovi tváře, která se chvěla bolestí.
„Dostala se mu tím do oběhu cizí chakra, proto ta horečka“ vysvětloval, rychle si sundával plášť a vyhrnoval rukávy.
„Co to děláš,“ nechápavě pozoroval bratra.
„Musím tu chakru od tam dostat,“ odvětil. „Podrž mi ho. Pevně!“
Sasuke přiklekl za Narutovu hlavu a pevně se zapřel do jeho ramen. Itachi zavřel oči, složil ruce do pečeti, soustředil se, až se kolem jeho prstů objevil chakra. Rychle udělal několik pečetí a přiložil je na ránu. Narutovi se z úst vydralo bolestné zaskučení, které se rozlehlo do daleka. Sasuke se ho snažil udržet v klidu, ale moc se mu to nedařilo. Naruto sebou začal prudce házet.
„Ještě chvíli,“ zafuněl Itachi a snažil se ruce udržet na ráně. Ještě chvíli se oba snažili udržet Naruta na zemi a částečně vyléčit. Poté se oba složili na zem a namáhavě oddechovali.
„Kde ses to naučil,“ zeptal se zadýchaně Sasuke.
„Tobi jednou Kisameho rozčílil do nepříčetnosti,“ zašklebil se Itachi a s námahou se posadil, aby zkontroloval Naruta. „A ten se pak po něm ohnal katanou a naneštěstí ho zasáhl. Musel ho okamžitě vyléčit a já byl u toho. Pain zuřil ještě týden potom.“
Sasuke se na bratra podíval a viděl, že mu kolem úst hraje úsměv. Musel ho to pobavit, když se usmívá.
Itachi přesunul svojí pozornost k noze. Po chvíli vstal a zmizel v lese. Sasuke unaveně odpočíval na trávě a dokonce zavřel i oči.
„To není zrovna dobrý nápad,“ nadhodil Itachi, když se vracel s dvěma klacky, které chtěl použít na dlahu. „Co kdyby to byl nepřítel?“
„Jednoho právě poslouchám,“ zašklebil se a ani neotevřel oči, takže nemohl vidět Itachiho úsměv. Itachi došel k nemocnému, opatrně mu sundal obvazy, které mu poutaly nohu a znovu mu jí zavázal, ale tentokrát i s dlahou.
Zkusmo mu šáhl na čelo a zanadával: „Sakra!“
„Co je,“ otevřel Sasuke oči.
„Horečka nechce polevit,“ vysvětloval Itachi a urychleně si oblékal plášť. „Musíme ho dostat k Yuseovi. Je to léčitel, snad pomůže.“
Okamžitě se oba začali připravovat na další cestu. Posbírali všechno, co by mohlo naznačit směr jejich cesty. Vysadili Naruta tentokrát na Itac
hiho záda a on řekl: „Nemáme čas na to tam jít normálně.“
„Cože,“ nechápal Sasuke.
„Pevně se mě chyť,“ odvětil Itachi. Počkal, až to udělá a všichni tři zmizeli za doprovodu obrovské rány a kouře.
Zjevili se před malinkým domkem se zahrádkou. Itachi na nic nečekal a okamžitě se vydal ke dveřím. Ty se otevřely, ještě dřív než k nim došel a v nich se objevila asi dvacetiletá dívka. Dlouhé černé vlasy a zářivě modré oči podtrhovaly její krásný obličej a štíhlou vysokou postavu.
„Itachi,“ pozdravila ho radostně.
„Sunako, potřebuju pomoc,“ vyrazil ze sebe. „Kde je Yuse?“
Ve dveřích se tentokrát objevil starý muž o holi. Bílé vlasy a dlouhý bílý plnovous mu kryl obličej. K Sasukemu překvapení byl slepý.
„Itachi, co se děje,“ zeptal se ten starý muž a umožnil mu vejít do stavení.
„Yuse, potřebuju pomoc,“ opakoval Itachi a opatrně položil Naruta na jednu z postelí. Pak chytnul starce za ruce a položil je na Narutovu hruď.
Stařec okamžitě pochopil: „Sunako, moje nástroje. A vy dva ven!“
Sasuke stál jenom na prahu dveří, ale i tak o něm stařec věděl, což ho překvapilo. Itachi ho vzal za rameno, vyvedl ho ven a zavřel za nimi dveře.
„Teď je to jenom na něm,“ řekl nervózním hlasem a šel si sednout na lavičku, která stála na zahrádce.