Co je to OSUD? Minulost,přítomnost, budoucnost … | 9.|

Ten někdo stihl uhnout a teď oněměný vystupoval ze stínů stromů a mířil přímo k nim ……..................... .

Byl to ten hnědovlasý chlapec s bílím psem. Kiba Inuzuka a Akamaru. Kiba přesně nevěděl o co šlo, ale poslední věta mu naprosto stačila.
/Tak proto mi připadala tak povědomá. Vypadá jinak a přesto mu je tak podobná…/ pomyslel si. Došel s Akamarem až k nim.
/Sakra… je ještě brzo, aby to někdo věděl./ tváří se polekaně Nano. Nahne se mírně k Jiraiyovi a zašeptá: Nemáš nějakou bombu nebo lék na zapomnění ?“
„Bohužel. Rád bych pomohl, ale nemám.“ Zašeptal na zpět.

„Kdo doopravdy si? Proč si tu?“ zeptá se jí udivený Kiba. Akamaru zkoumavě dojde k panterovi. Očichá ho, zavrtí ocasem a pak si vedle něj lehne. Paao na pozdrav zavrní a olízne si tlapku.
„To už si asi slyšel. Nejmenuji se Nano Byemkoa nýbrž Nano … Uzumaki.“
Odpověděla rozpačitě a ošila se.
„Vždyť to není možné … myslel jsem … nevěděl jsem … ví to ?“ zeptá se znova Kiba.
„Ne. Zatím by to ani vědět neměl. Nesmí to vědět.“ v jejím hlase je slyšet zoufalství.
„Ale proč-“
„Prostě nesmí!!!“ vykřikne Nano a pokračuje…
„Prosím, udrž si tohle tajemství jen pro sebe … moc tě o to žádám Kibo.“ koukne na něj prosebně.
/Je tak smutná … ten pohled … nejde říci NE./
„Dobrá je to tvá věc. Nebudu se do toho míchat,“ pousmál se na ní „ a Akamaru bude taky mlčet.“¨
„Díky Kibo…“ usměje se na něj s děkovným pohledem.
„Mládeži musím jít. Mějte se pěkně a mi se ještě uvidíme“ mrkne Jiraiya na Nano a poté zmizí. Kiba přijde k ní a sedne si na kámen vedle, kde před chvílí seděl sanin.
„Nevěděl jsem …. Vůbec jsem netušil, že má Naruto …“ začal.
„… sestru.“ Dopověděla Nano a pozorovala hladinu vody.
„To nevědělo více lidí. Nejdříve to věděl Jiraiya, můj nepravý otec, co se o mě staral. Teď už to víš i ty, Tsunade-sama, Shizune a Kakashi-sensei.“ Povzdechne si.
„Proč mu to nechceš říct? Myslím, že by to uvítal. Cítí se trochu sám… i když má prátele.“ Upřel na ní svůj pohled.
„Je to tak lepší. Žil celých skoro 16 let v domnění, že je poslední z klanu, že sourozence nemá. Nevím jak by reagoval, jak mě příjme a nevím jestli mi vůbec uvěří … hlavně když jsem nedávno přišla. Ani mě pořádně nezná. Ještě není čas na to, aby se to dozvěděl.“
„Když myslíš … promiň, že to říkám, ale připadá mi trochu nefér čekat na to, než přijde pravý čas. Co když nepřijde? Co když se jednomu z vás nedej bože něco stane?“
/Možná má trochu pravdu, ale …/ uvažuje Nano.
„Jenže pořád je lepší nevědět o tom už od narození a žít tak několik let, než když o tom víš a nemůžeš ho vidět! Nic pro něj udělat! Nevíš co je to za pocit bezmoci …!“ vykřikne skoro s pláčem. Panter k ní zvedne své rudé oči. Nano si složí obličej do dlaní.
/ Ach jo … vzpomínky se vracejí ….. /

VZPOMÍNKY

„Zanakino!!! Zanakino … půjdeme se podívat za mým bráškou? Třeba o víkendu !!! Prosím!“ volá na Starého muže celkem ošklivá 10letá holčička. Byla to Nano. Měla velké brýle a mezeru mezi předními zuby. Jinak oči a vlasy měla pořád stejné, jen možná trochu kratší. Doběhla k Zanakinovi, který se právě posadil po úmorném trhání plevelu ze zahrádky, na lavičku před domem. Byl starý a velice unavený.
„Moje milá Nano. Si ještě přílič malá. Oba nejste na toto shledání ještě připraveni. Nech tomu čas … navíc, poslední dobou mi není moc dobře…“ zakašlal muž a podíval se na holčičku, která měla v očích slzičky.
„Ale no tak zlatíčko, to bude dobré … určitě ho co nejdříve uvidíš.“ Pohladil jí po vlasech.
„Běž si hrát s přáteli …“ vešel do domu. Nano utíká s pláčem do lesa.
„ A s jakými … nemám žádné přátele!!! Všichni mě nesnášejí …“ utíká se slzami co nejdál a zjevují se jí obrázky.
Vysoký kluk na ní pokřikuje: Jdi pryč OŠKLIVKO!“
Druhý zase: S OŠKLIVKAMA si nehrajeme!!!
Jiný holčička: Neříkala jsem ti, ať se tu neukazuješ?! Nechceme si s tebou hrát!!!“
Slzy jí tečou čím dál více a ona se sama sebe ptá „ proč ?“ …

O DVA ROKY POZDĚJI ….

Další rána v životě. Jakoby ty předešlé nestačily. Stojí spolu s Jiraiyou vedle Zanakinovi postele, na které teď umírá na nemoc i stáří.
„Prosím neodcházej …“ prosí ho 12letá dívka držící ho za ruku. Teď už nosí občas jenom brýle. Je daleko hezčí.
„Už je řas. To je prostě osud. Strýček Jiraiya se o tebe postará. Nano, máš zlaté srdce. Vím o těch dětech, co jsou na tebe zlý. Zjistil jsem to,ale pozdě. Tak rád bych ti pomohl. Nehleď na ně. Jsou hloupí a nepoznají skvělého, dobrého člověka jako si ty. Mám tě moc rád a vždy budu moje holčičko…“ naposledy vydechl. Stisk ruky povolil…
Nano se opět rozplakala. Jiraiya-sama jí objal a přitiskl k sobě. Hladil jí po vlasech. I on měl sotva na kraji. Byl to jeho velice dobrý přítel. Řádně ho pohřbili.
„Musím si někam odskočit. Ráno tu budu. Zvládneš to tu?“ optal se jí.
„Neboj zvládnu.“ Odvětila mu a poté zmizel.
Podívala se na hrob svého nevlastního otce … slzy se jí zas draly na povrch. Rozběhla se do lesa a utíkala co nejdál, jako dříve … po cestě odhodila brýle, které tak nenáviděla. Nechtěla být sama, ale přesto to potřebovala.
„Proč je OSUD takový?! Proč se to musí dít zrovna mě? Tak PROČ SAKRA!!!“ spadne na kolena na mýtinu a zakřičí.
V hlavě jí vyrazí prudká bolest. Chytne se za ní. Kolem ní se začne utvářet obrovský nápor chakry. Celá je tou mocí obklopená, jako v plášti. Zaří šedo-bílo-černě. Po chvíli to zmizí. I bolest a ona se cítí … silnější.
/Už nebudu brečet. Nechci!! Budu silná!!! Budu tvrdě trénovat! Ještě víc než dosud, abych mohla být silná! A pak … pak se vydám za bratrem../
Po celou tu dobu od smrti Zanakina, tvrdě trénovala. Když ne sama, tak jí učil Jiraiya. Po celý ten trénink s ním se ta podivná chakra neobjevila, takže o ní strýček nevěděl.
Vyprávěl jí o její rodné vesnici a bratrovi. Že jsou si strašně podobní. Během jednoho roku nebyla jen genin. Stala se Chuuninem a to bez zkoušek. V misi A zachránila jednomu váženému jouninovi život díky svým schopnostem. Poté jí Jiraiya oznámil že odejde. Neukázal se tedy 3 roky. Měl něco na práci. Neřekl jí, že bude s jejím bratrem, protože věděl, že by chtěla jít s ním a to nemohla. Po třech letech se tedy vydala do Konohy. Své rodné vesnice a za posledním žijícím z klanu Uzumaki. Ovšem měla obavy …………………… .

PŘÍTOMNOST

Kiba jí položil ruku na rameno.
„Asi si toho hodně prožila, ale on také. To mi věř. Jenže teď si tady, v Konoze … nejsi sama máš tu rodinu, tým a minimálně jednoho přítele.“ Usměje se na ní.
/Přátele? Rodina? Tyhle slova pro mě strašně znamenají … / podívá se s díky na něj.
„Pověz mi něco o sobě…“ Kiba se tedy dal do vyprávění. O jeho klanu, taky týmu, Kurenai-sensei a mnoho dalším. Akamarovi zakručelo v břiše. A nebyl jediný komu vyhládlo.
„Když o tom tak přemýšlím už je čas oběda …“ řekne nahlas Nano. Společně tedy vyrazí ještě na Ichiraku ramen. Potkají zbytek jeho týmu a představí se. Rozloučí se a vyrazí každý svým směrem. Potulovala se ulicemi a přemýšlela, co bude dělat.
/Mohla bych začít trénovat./ zamyslí se a vydá se směr les.
( Sorry, že jsem s tím lesem tak úchylná xD.)
Prochází se a najednou vycítí, že poblíž někdo je.
„ Tak se podíváme kdo …“ potichu se plíží k místu, A co nevidí ! Naruto hází kunaie do stromů, které používá jako terč.
/ Tak to jsem narazila na správnou osobu./ pousměje se Nano. Vytáhne svůj kunai a připraví se.

„Už mi zbývá poslední terč. Jdu na to!!!“ rozpřáhne se Naruto a hodí. Těsně před terčem ho odrazí pryč jiný kunai.
„Hej … ! Kdo tam je?!“ řekne mírně naštvaný Naruto, jelikož mu někdo právě překazil hod do posledního terče.Předtím všechny strefil a chystal se, že tohle uzavře taky přesným hodem.
Zpoza stromu vyleze majitel cizí zbraně.
„A já myslela, že na mě počkáš!“ ušklíbne se Nano s rukama opřenýma o boky.
„Nano!!! Už tě pustili? Nebo si zas utekla?“ zasměje se její bratr.
„Tsunade mě pustila. Vyšetření bylo už v pořádku …“
„Aha … ale právě si mi zkazila finální ránu!“ pošťouchne jí.
„Fakt?! To mě mrzí …,“ praví škodolibě s dávkou ironie „ tak co s tím uděláme?“ popíchne Naruta a postaví se do bojové pozice.

„Takže trénink začíná? Skvěle! Už jsem se totiž nemohl dočkat!!!“
Vyrazí proti ní bez kunaie. Tatím to bude trénink jen v taijutsu ……………………………….