Zachránce

A je tu další já vím, že sem hrozná a text kurzívou jsou myšlenky oné dívky

Proč mě sem vlastně zavřeli? Proč mě trestají? Neudělala jsem nic špatného. Nezasloužím si žít jako vězeň, ve špatných podmínkách a být postrachem obyvatel.

„Proč? Tak sakra proč?,“ křičela na celou místnost dívka a z očí jí vytryskly slzy.

Nemůžu za to, co se mi stalo, opravdu nemůžu. Proč si lidé myslí, že jsem něco míň než oni? Lidé jsou tak sobečtí a nemilosrdný, je jim jedno, jestli ublíží lidským citům a tím je poškodí na celý život.

Kdyby tohle zažili oni, věděli by jaké to je, věděli by jaký to je pocit, když se všichni na vás koukají skrz prsty a utíkají, jenom když se na ně kouknete.
„Z toho si nic nedělej,“ řekl kdosi před dívenkou a koukla se do prázdné místnosti.
„Když to nejde. Jen se podívej, jak je ten svět zkažený!,“ rozbrečela se a zabořila hlavu do polštáře.
„Už jenom přinést mi vodu a nějaký polštář na spaní je pro ně problém.“
Na posteli bylo vidět, že si tam někdo sedl a hladil její původně růžové vlasy.
„Neboj se. Já se ti za ně pomstím,“ uklidila jí osoba a deka na posteli se opět srovnala.
Dívka měla pořád zabořený obličej do polštáře a nevšimla si, že její přítel zmizel.
Najednou uslyšela hlasitý výkřiky strážních a prásknutí železných mříží.
„NE, nedělej to!,“ vykřikla dívka na svého přítele a z nosu jí začala vytékat krev.
„Hrozně to bolí,“ křičela bolestí a zhroutila se k zemi. Ovanul jí vítr kolem procházející osoby a položil jí do postele.
„Proč to děláš?,“ zeptala se ho dívka se slzami v očích a obrátila se na bok.
„Chtěl jsem se jim pomstít“
„Už to nedělej!,“ vykřikla rozzuřením dívka.
„Víš, že každou jejich bolest prožívám i já, než zemřou,“ obrátila se dívka zpátky a začala mávat rukama před sebou.
„Běž prosím pryč. Chci být chvilku sama,“ odehnala ho a jedna ze čtyř proplesnivělých zdí se rozvlnila.
Dívka pomalu došla k mřížím, pevně se chytla studeného železa. Všimla si pomalu tekoucí krve z cely opodál a litovala jich, jakou bolest prožívali.
„Ale zaslouží si to,“ říkala si dívka sama pro sebe a šla si opět lehnout, s domněním, že si alespoň chvilku odpočine.
„Sakuro?,“ uslyšela tichý hlásek. Myslela si, že se jí to jenom zdá. Svoje jméno neslyšela kolik let.
„Sakuro!,“ vykřikl někdo na ní. Otočila se, aby se ujistila, že to není jen sen.
„Saii?,“ vyrýsoval se Sakuře na tváři úsměv a objala ho. Byl pro ni jediná podpora, jediný člověk, který jí za nic neodsuzoval.
Vzal klíče z věšáčku a odemknul celu, kde byla vězněna jeho milovaná. Sakura se mu vrhla do náručí a dala mu první polibek po dlouhé době.
„Konečně tě můžu zase obejmout. Ani bys nevěřila, jak moc jsi mi chyběla,“ políbil jí Sai a odnesl Sakuru do jejich skromné chatky na kraji lesa. Sakura šla ze sebe smýt krev a špínu, která se jí usadila na kůži a vlasech.
Pramínky vody jí stékaly po kůži a její vlasy začínaly mít nádherně růžovou barvu.
Sai vešel do koupelny a všiml si jejího vyhublého těla, její kosti byly potaženy jen kůží, nebylo takové, jako před třemi lety. Dříve měla nádherné ženská tvary, ploché břicho a průměrná prsa.
Teď jí byla vidět všechna žebra, kůže jí vysela, hubené ruce a nohy, div se na nich udržela a její záda zdobily krvavé jizvy od biče.
Při tomto pohledu Saiovi tekly slzy.
„Proč sem jí nešel zachránit dříve? Byl jsem takový slaboch?“ probíhalo mu v hlavě a nemohl se dále dívat na její zubožené tělo.
Zavřel dveře od koupelny a chvíli po něm z ní vyšla i Sakura obmotaná ručníkem. Její vlasy opět měli nádhernou barvu a obličej měla plný energie. Vypadala tak šťastně.
Začala se rozhlížet po místnosti po svém příteli Nadarovi.
„Kde jsi, Nadare?“ pobíhala s vystrašeným výrazem.
„Tady jsem“ promluvila osoba sedící v křesle a Sakuře se ulevilo.
Sai si už také všiml ďolíčku v křesle a poděkoval Nadaremu, že mu řekl o Sakuře.
„To Nadare mi řekl o tom, že zabil stráže a že tě teď můžu zachránit“ usmál se Sai a Sakura objala Nadareho.

Ti dva by pro mě udělali cokoliv. Byli by schopní zemřít, zabít kohokoliv, jen abych byla v pořádku. To díky nim jsem teď venku.

„Támhle jsem jí viděl,“ slyšela Sakura zvenčí a vykoukla, aby zjistila co se děje.
„Ale dejte bacha, má toho svého ducha,“ a už se k jejich chatce hrnul rozzuřený dav vesničanů, opět jí chtěli zavřít, chtěli, aby trpěla za to, co má už od narození.
Dveře od chalupy se otevřeli a na zemi se začaly objevovat Nadarovo stopy.
„Nadaro, NE!,“ rozbrečela se Sakura a zakryla si uši. Z nosu jí opět začala vytékat krev a omdlela.
Bolest, kterou cítila, byla nesnesitelná, bodalo jí to do mozku, tekly krvavé slzy a její oči dočista zbělaly. Už nebylo cesty zpět, už nikdy neuvidí krásu světa.
„Sakuro, Sakuro!,“ přiběhl k ní Sai a snažil se jí probrat.
„Já… já… já nevidím,“ probrala se v šoku Sakura. Sai ji objal a ještě pořád jí mohl nahmatat žebra.
„Jsou to strašný mrchy!,“ brečel s ní Sai „podívej, co ti všechno udělali, zasloužili by smrt“.
V okamžiku byl Sai pryč a do oken stříkala krev. Sakura jen slyšela výkřiky a dopadání krve na podlahu. Nahmatala židli, sedla si na ní a zakryla si uši, aby nemusela poslouchat jejich bolestivý křik, který jí tahal za uši. Venku to ztichlo, Sakura odkryla uši a vylekal jí Sai, když otevřel dveře do místnosti.
„Už je konec, nikdo tě už nebude trápit“ dal jí Sai polibek na čelo.
Sakura ho objala a do ucha mu pošeptala „Děkuju ti“.