Hisunaki- možná zpět- část 7

Tahle je trechu delší... A je tam hodně vzpomínek

Hisunaki-kapitola 7
Naruto ležel na louce a pozoroval západ slunce…rudou oblohu, již pomalu zaplavovala noční temnota… Ptáci utichali, přilétali na stromy a zdálo se, jako by i oni mlčky pozorovali tenhle rituál slunce, jenž provádí, dokud kraj neobestře hustá a neproniknutelná tma…
Žena seděla vedle něj. Její modré oči hleděly kamsi do dálky, avšak do větší, než jenom na slunce…
Naruto chtěl něco říci, ale když se jí podíval do tváře … radši mlčel. Až po chvíli se “neznámá“ probrala ze své strnulosti.
„Konoha…“ Začala jakoby v rozhovoru, ale na moment se trochu zasnila, potom však pokračovala: „Konoha je krásná vesnice… a to její okolí… Ty ses tu narodil?“
Naruto se poškrábal na hlavě, vlastně ani on sám nevěděl.
„No…“ Začal rozpačitě a přitom se posadil, aby ženě hleděl přímo do očí, „Já to vlastně ani nevím…“
„Rozumím…“ -řikývla a pár sekund nastalo ticho… Oběma dvěma teď v hlavě vířily myšlenky, které jakoby otupovala záře umírající žhavé koule…
„N-naruto?“ -o chvíli přerušila ticho ona…
„Hm?!“
„Na tebe opravdu nikdo nečeká doma? Nebudou tě hledat?“ Zeptala se trošku nejistě. Chlapec se zatvářil rozpačitě a snad aby to zakryl, dal si ruce za hlavu.
„No…ani ne… Já nemám rodiče,“ řekl, jako by to byla největší samozřejmost a protáhl se.
„Promiň, nechtěla jsem se tě dotknout…“ Špitla omluvně neznámá. Naruto se na ni, ale usmál.
„Ne, v pohodě… Jsem na to zvyklí. Já si na ně vůbec nevzpomínám… Odjakživa jsem byl sám. Vlastně nevím ani, jak se jmenují…“ Potom se však podivně zatvářil, chvilku se rozmýšlel a pak nahlas vykřikl, ovšem znělo to spíš, jako by si na něco vzpomněl a teď řval na sebe: „No tohle teda! Ero-senin mě pěkně napálil!… No jistě, že jsem musel mít nějaké rodiče…“
Neznámá se na něj udiveně zadívala a nemohla se ubránit úsměvu, když spatřila jeho, sice naštvaný, ale i přesto legrační kukuč…
„…Teda až ho potkám… Tak… On vždycky zmizí, aby mi nic nemusel vysvětlovat!“ Mnul si vztekle pěsti. Když si však všiml, že žena stěží zadržuje smích, zvědavě si ji prohlížel a hned se začal vyptávat… Vůbec netušil, proč se tak směje…
…
Sytý našedlý prach pomalu dopadal na výbuchem znetvořenou krajinu. Kiba se marně rozhlížel po zbytku týmu, zakrývaje si ústa rukávem. Krčil se a vyčkával za velkým balvanem, kam před výbuchem pohotově zalezl, aby ho nezasáhly úlomky roztříštěné skály. Neustále se ohlížel a snažil se zachytit nějaký pohyb v tom mračnu, jenž najednou zahalilo krajinu. Nebylo pochyb, tohle nezpůsobil jen výbuch, ale také nějaké kouřové jutsu… Kiba cítil, jak ho pálí oči, ale i přesto neustále švidral, doufajíc, že náhle přes mlhu prachu a kouře přeci jen prohlédne…

Sakuře se nevedlo o nic lépe… S ustrašeným výrazem podpírala svého senseie, neobratně si přidržujíce si kapesník u úst. Za chvíli však už neměla sílu dál pokračovat v cestě výbuchem rozervaným terénem a položila Kakashiho pod pahýl, jenž snad ještě před hodinou byl statným stromem s rozeklátou mohutnou korunou ve úctyhodných výškách. (to je věta, co XD)
Vyčkávala, dokud prach neopadl a dým se neproměnil v lehký opar. Teprve potom si začala všímat úrazů, jenž jí i jejímu sensei učinily kousky skály, které v neobyčejné rychlosti letěly všemi směry… Sama sobě uzdravila rány na ramenech a teprve potom si prohlédla Kakashiho, ležícího v jakýchsi mrákotách… Stále nepřicházel k vědomí…

Konečně opadl ten bílý mrak, zahalující část lesa. Kiba se teď proplétal mezi stromy, hledajíc Sakuru a Kakashiho. S pomocí poslední čakry se pokoušel zachytit jejich pach, avšak brzy toho nechal, jelikož se zbytek mlžnaté clony stále vznášel ve vzduchu a v takovémto prostředí, ke všemu s omezením čakry, se mu jakýkoliv závan ztrácel.
Teprve za značnou dobu uviděl, kdesi v dálce, Sakuřiny nepřehlédnutelné vlasy. Rychle se ubíral tímto směrem, zmítán obavami…
„T-takže jste v pořádku!“ Ulevilo se mu, když uviděl, že zbytek jeho týmu není na kousky. Netrvalo to však dlouho (no, co si budem povídat, je přece jen bystřejší než Naruto ), dokud ho znovu nepolil studený pot, když uviděl, že Kakashi je nějak podivně “nehybný“ a na zádech má spoustu drobných ranek…
Zatvářil se, jako by chtěl něco podotknout, ale Sakura jen zakroutila hlavou. Kiba na ni hleděl s vyděšeným výrazem… Kakashi sensei je mrtví?!
„Ještě se neprobral…“ Dodala pomalu dívka a pokračovala v ošetřování... Kiba se zatvářil hodně podrážděně. Málem by si myslel, že Kakashi je…
„A co…se vlastně…?!“ yVkoktal otázku a Sakura sedící pod stromem po něm hodila otrávený pohled…(ok, možná není zase o tolik bystřejší než Naruto…)
„Hodně úlomků ze skály ho poranilo, ale ty hlavní rány už jsem ošetřila. Zatím se však neprobudil… Asi ho to uhodilo do hlavy… Je vidět, že těch pár týdnů u Tsunade přeci jen přineslo své ovoce… Asi v tom budu pokračovat…“ Odpověděla unaveně a poslední věty si spíš říkala sama pro sebe.
Kiba chtěl ještě něco dodat, ale v tom je přerušil sípavý zvuk, jenž pravděpodobně vyloudil jejích sensei…
…
Poslední slabý paprsek osvítil mýtinku a potom i on zmizel kdesi za vysokými pahorky, jenž teď náhle zašedly a tyčily se hrozivě nad krajinou… Žena se naposledy pohlédla na obzor a potom se šla uložit na plachtu, jenž ji dříve chránila před deštěm a teď ji posloužila jako podložka, na níž hodlala přespat.
Naruto ji už před tím rozprostřel na kraji lesa, aby ji z části zakrývaly listnaté stromy, kdyby přišla další přeháňka… Sám se potom uložil na další plachtu, jenž ležela vedle té její.
Když noc dokončila svou práci a celou krajinu teď zahalovala neproniknutelná tma, “neznámá“, ještě před chvíli dost unavená, nemohla nalézt odpočinku. Nastalé ticho přerušovalo jen šustění, jak se Naruto převaloval na podložce. I on tedy nemohl usnout.
Stále ho dráždila vzpomínka na Ero-senina a jeho způsoby mizení ve chvílích, kdy…ale nejen to… Cítil se zmatený, přesto netušil proč… Nebo tušil?! Ten dotaz na jeho rodiče… Sám však nic nevěděl… a vlastně proč to neví… Vše se seběhlo tak rychle…
Hned ovšem tyhle myšlenky vypudil z hlavy, tak jak to uměl jenom on, když na něco chtěl zapomenout…(mnohdy to šlo samo)
Ticho přerušila ona: „Víš…“ odmlčela se ale hned, jako by uvažovala, jestli má pokračovat, nakonec však znovu promluvila:
„Naruto… Hodně jsem přemýšlela… O tom, kdo vlastně jsem, nebo spíš kým jsem byla…
Pomalu se mi vybavují vzpomínky, ale nedávají smysl…“ Náhle umlkla. Snad si myslela, že chlapec už usnul…
„Poslouchám,“ řekl po chvilce mlčení a v hlase se mu zachvěl ten spiklenecký přízvuk…
„Vždy vidím sebe… A ještě někoho… Myslím, že mi byl blízký…“ Zase se odmlčela, pátrajíce ve své mysli po správných slovech, jimiž by se vyjádřila…
„Naruto možná… možná mám ještě rodinu… někde tam… ve světě… i když je to málo pravděpodobné… Až poznám svou minulost… A toho, kdo mě pronásleduje… Půjdu ji hledat…“
„Já kdybych zjistil, kdo jsou moji rodiče, nevím, jestli bych je chtěl poznat…“ Přerušil ji náhle chlapec a hlas mu najednou podivně zhrubl…
„Proč…“ zazněla tichá otázka… Zvedl se vítr… Žena se otřásla v chladu noci…
„No… Podle toho, jak jednali… Moji rodiče mě po narození nejspíš…“ Tentokrát umlkl on.
Zpoza mraku vysvitl srpek měsíce a jakousi podezřelou náhodou se zaleskly jeho paprsky i mezi hustým listovým stromů… Narutovy oči se v tom perleťovém paprsku azurově zablýskly… Ale ta chvíle za pár sekund vyprchala…
„…No, to… je to jedno!“ Prohlásil a otočil se na bok, tváří od ženy.
„…Myslím… Že to nemohli být zlí lidé… Ty jsi totiž dobrý člověk, Naruto. Vděčím ti za svůj život… A za to, že mi pomáháš… Děkuji… Dobrou noc, Naruto…“ Potom už ani jeden z nich nepromluvil…
Vítr zašustil ve větvoví, na listy dopadly první drobné kapičky deště…
…
Sakura pohlédla na nebe, jenž částečně zakrývaly mraky, jako před deštěm… Vzdychla a pokusila se v šeru noci nahmátnout další klacek na přiložení do ohně. Kiba právě vyráběl jakýsi přístřešek z plachty a vlastně všeho, co naleznul okolo. Až po chvilce přišel za dívkou klečící nad Kakashim, aby vykoumal, jak na tom jejich sensei je. Sakura na něj jenom kývla, když ho uviděla přicházet.
„Stejně pořád nechápu, proč po nás Kakashi chtěl, abychom tu zůstali a nepronásledovali je! Vždyť jsme je mohli klidně dál stopovat… Sice měli náskok, ale…“ Hustil Kiba trochu naštvaně do Sakury. Ta ho, ale ihned přerušila.
„A to jsme ho tu měli nechat?! Navíc, musel k tomu mít i další důvody. Byla by to šílenost! Neměl jsi vůbec žádnou čakru a já jsem zase… Navíc myslíš, že bychom je přemohli?! Viděl jsi přece, jak bojovali! Navíc jeden z nich patřil k Akatsuki, což je už samo o sobě dost nebezpečné…“ Kiba musel uznat, že má pravdu. Ale stále byl trochu naštvaný…
„Jak je na tom Kakashi?“ zeptal se po chvilce ticha.
„Jak jsem předpokládala, asi se asi fakt o něco praštil… Díky bohu, nebyl to šutr, spíš bych řekla, že v tom kouři narazil do stromu…“
„Do stromu?!“ přerušil ji Kiba s neskrývaným údivem a pomyslel si… no, něco o jejich senseiovi, jenž nevyznělo zrovna kladně vůči jeho schopnostem…
„Jo, do stromu… Nejspíš to bude otřes mozku. Už jsem mu na to něco dala, takže je mimo…“
„Mimo. Jo to teda je.“ Neodpustil si mladý shinobi.
„Mimo nebezpečí!“ rozlítila se dívka „A už mě nepřerušuj“ Pak nastalo ticho.
„Dobrou noc.“ Dodala Sakura a odkráčela pod přístřešek.
…
Vzpomínky:
Zase ho viděla. Stál tam před branami… Před branami Konohy. Na tváři zase ten úsměv. A vedle něho… Jejich tým… Další mise.
Vykročili společně, vstříc nové misi…
Zajali je… i jej. „Musím je zachránit!“ Vířily myšlenky dívce hlavou, když běžela vstříc nepřítelovi. Snažila se ho zasáhnout, ale byl příliš dobrý. „Musím ochránit své přátele, za každou cenu!“ Prolétlo jí hlavou. Znovu útočila. A potom zaslechla ty známé hlasy…
„Utíkej!…“
„Zachraň se alespoň ty!…“
„Tohohle nezdoláš! Musíš utéct… Jinak tu zemřeme všichni… Běž pro pomoc, sama nic nezmůžeš!“ Křičel její sensei.
On mlčel, byl zraněný… Mráz jí přejel po zádech… On s ním bojoval a nezvládl to… On, bojový genius v těle pouhého genina, chlouba Konohy…
Může snad uspět ona?!
Za chvilku slyšela i jeho hlas. „Uteč… Běž pro posily… Když ani já… Tak… To jutsu, které jsem tě učil na něj nezabralo… Ještě ho přeci neumíš… Nemůžeš ho přemoci… Zachraň se alespoň ty…“ Umlkl. Má četná zranění… Jestli ho včas nedostane pryč, do nemocnice…
Nevěděla, co dělat… Má ho poslechnout… Jestli však odejde, tenhle, s nímž bojuje, všechny zabije… Dostala další ránu do břicha. Spadla na zem a vykašlala krev. Stále na ni křičeli, ať uteče…
Pomalu se zvedala… Obrovská bolest jí projela celým tělem… Znovu upadla na zem…
Má utéct… Se svými schopnostmi… Může ho porazit?!
„Jen utíkej! Jako krysa… Nech tu své přátele zemřít mojí rukou… Na co čekáš… Zachraň se!“ Vykřikl protivník, když si všiml, že dívka váhá…
Znovu se pokusila vstát. Klopýtla, ale udržela se na nohou…
„Tak co, děvčátko?! Uteč…“ Vykřikl pobaveně soupeř…
„Uteč! Na co sakra čekáš!“ Vykřikl on drsným hlasem příkaz…
„Ne…“ Utřela si rukávem oranžové mikiny zakrvácené rty „Já… Se nikdy… Nikdy… Nevzdávám!“
„Teď není čas na odvážný keci… Poslouchej! Když sensei upadl do bezvědomí, velím tady já a já ti přikazuji, abys…“
„Sklapni blonďáku! Tohle je moje cesta ninji… A podle toho se taky řídím!“ Vykřikla, ale ani se neotočila. Vrhla se vstříc nepříteli…
"Kagebushin no Jutsu!"
Vytvořila klony a snad z posledních sil se odvážila zajít ještě dál… Za hranice svých schopností…
Hleděl na ni plný údivu, že ani nepostřehnul, že…
„Rasengan!“ Vykřikla dívka… Rudé vlasy jí divoce vlály okolo tváře… Modrá koule, plná srčivé energie se jí blýskla v dlani a v zápětí skončila kdesi v hrudi protivníka…
═
Dívka zamyšleně hleděla na houf mladých ninjů, jenž se shromažďovali před budovou lázní…
Právě povýšení, z geninů na chuniny, to chtěli oslavit po svém… Přejela po nich pohledem… Slyšela radostné povykování svých přátel…
Znovu se rozhlédla, jestli neuvidí jeho tvář… Když však uslyšela jeho hlas…
„Taky jsi přišla oslavovat po zkouškách?!“ Stál přímo za ní, v hlase pobavený přízvuk… Rychle se otočila, aby mu mohla uštědřit pár ran za to překvapení… Rázem ovšem zrudla, když uviděla jeho tvář téměř těsně vedle té své…
A tak mu takticky podkopla nohy…
„Jo, přišla!“ Odpověděla mu s neskrývaným smíchem…
Podala mu však ruku…
… a pomohla mu na nohy…
═
Stála na skále, nad jezerem, v němž se odrážela černá obloha… Všude okolo byl hustý les, jenž teď v noci zahaloval ještě temnější stín… Jen chvílemi uslyšela výbuch… Nejspíše z bitvy, jenž právě bojoval někdo z jejích společníků… Točila se jí hlava… Ztratila tolik krve, naštěstí ne tolik, jako její soupeřka… Začali se jí dělat mžitky před očima a rána, jenž jí protivnice uštědřila, stále nepřestávala krvácet… Navíc z ní nepřestala vystřelovat ta neuvěřitelná bolest…
Už se dál nemohla udržet na nohou… Kolena se jí podlomila a ona začala padat… Směrem dolů… Pomalu ztrácela vědomí… Vzpomněla si ještě na jeho tvář… Už dva roky?! Dva roky ho neviděla… Nikdy mu neřekla… Co na tom sejde… Pomalu se její mysl ztrácela v mlze… V kalné mlze, jenž připomínala spánek…
A pak sebou trhla… Cítila ten dotyk… Někdo ji chopil do náruče… A přistál s ní na vodní hladině… Pomalu otevřela víčka, jenž se jí zdála tak ztěžklá… Zachvěla se v jeho náruči, jako by tomu nemohla uvěřit… Zase ten jeho pohled… Jenž jí dával sílu…
„D-dolů…“ Řekla roztřeseným hlasem, ale snažila se, aby zněl silně…
Pomalu a šetrně ji sundal z náručí a postavil na vodní hladinu… Málem klesla do vody, ale nakonec se pomocí poslední čakry udržela na hladině. Pohlédla mu do jeho hlubokých modrých očí…
„Jak… Jak to, že jsi tady?…“ Zeptala se… Nic neřekl, jen se na ni usmál…
„Víš, že tohle nesná…“ Chtěla to ještě doříci, když ji znovu opustily síly a zčernalo jí před očima…
Rychle ji chytnul… „V pořádku?“ Konečně promluvil.
Znovu k němu vzhlédla… Usmála se…
„Vzpomněla jsem si na tebe a… Ty jsi tu… Nikdy jsem ti to ještě asi neřekla… A-arigató…“ Zavřela oči únavou a políbila ho…
Probudila se až v nemocnici… Nikdo o něm nic nevěděl…
═
Bílé vločky jí padaly na rudé vlasy a vytvářely úchvatný závoj na její hlavě… Spěchala, po boku se svou skupinkou… Její výcvik pod vedením senseie tedy končí…
Spěchala, nemohla se dočkat… Musela být co nejrychleji v Konoze… Celý ten rok od té události… Nemohla myslet na nikoho jiného…
Modré oči jí zářily odhodláním… Už nebyla ta malá dívka…
Pomalými kroky procházela branou Konohy a vychutnávala si příchuť nostalgie, jež ji tu obklopovala… Procházela se uličkami, jí tak blízké vesnice…
Trpělivě zaklepala na kancelář Třetího.
„…na důležité mis…“ Slova Sandaimeho ji pronásledovala stále, když šla zamyšleně po zasněžené ulici… Vzpomínala na něj… Možná to byl jen sen…
„…Takže jsi konečně volná. Už tě neučí tvůj sensei…“ Zase ten hlas, jí tak povědomí… do očí ji vyhrkly slzy…
Otočila se. Pohlédla mu do jeho tváře, tak strašně blízko té její… a ucítila jeho polibek…
Zase… Spolu.
═
Slunce ji nepříjemně pálilo do tváře. Volně rozpuštěné vlasy unášel teplý vánek… Šla rychlým krokem… Do očí ji vyhrkly slzy. Slyšela, jak na ni volá, ale neotočila se. Takže už se vrátil… Tři měsíce… Přece mu říkala, jak je to pro ni důležité…
Další jí stekly po tváři…
Rychle je otřela… Ať si volá, jak chce… Ona se neotočí…
Slyšela ho přímo za sebou. Nemělo smysl utíkat. Ale neotočila se. Přesto pokračovala dál a ještě přidala na kroku, i když už téměř nemohla…
„Promiň… Je mi to opravdu líto… Ne-nemohl jsem za to… Sama víš, že se chystá další válka… Nemohl jsem opustit svou pozici… Byl to příkaz…“
„Vždyť…“ Zavzlykala. „Musím… Já vím… Ale… Chtěla jsem ti… Nevím, jak ti říct… A celé ty týdny v nejistotě… Já už to prostě nemůžu…“
„Prosím, zastav se… Prosím…“ Hlesl na ni.
Zastavila se… Další slzy jí stekly po tváři…
„Klid…“ Chytil ji za ramena „Klid, to bude dobré… Řekni mi, co se děje…“
„Já…já…“ Oči si utřela od slzy a rychle se otočila na něj… Pohlédla do jeho tváře
„Já… Já jsem těhotná…“ Další se jí skutálela po tváři… Snad ze strachu, co jí řekne…
On se ale usmál… a objal ji…
„Ale to přeci není důvod brečet Kushino… Měli bychom se spíš radovat…“ Vyslovil tiše a lehce a ona se k němu ještě více přitiskla, v naději, že ho už nikdy nepustí…

No, tak ten, kdo tohle přečetl, může rovnou říct, že přečet knihu...
Díky
Budu ráda, když napíšete komentář a oznámkujete