Chránit 6

Část pátá - Tady

Část šestá - Legendy

Hvězdy nad Uzu no Kuni se nádherně třpytily. Blikaly a mrkaly, natřásaly se před těmi, co žili na Zemi a nemohli se jich dotknout, a nevnímaly, co se děje pod nimi. Že jeden chlapec s trhnutím procitl ze svých vzpomínek a naproti tomu jedna dívka pod noční oblohou klidně spala a netušila, že by jí něco mohlo ublížit. Ponořila se do snů a pravidelně oddychovala s úsměvem na tváři. Zdálo se jí o andělech ... A o kousek dál se dech toho samého kluka najednou zrychloval, srdce bilo čím dál splašeněji, pomalu, pomaličku našlapoval a s vytaženým kunaiem mířil k ohni. Nechtěl protivníka vyrušit, tak je to učili. Na tohle zrovna dával pozor. Že prý při přepadení musí postupovat nenápadně a nevrhnout se přímo na scénu, aniž by věděli, kdo je nepřítel a jaké má schopnosti. Někdy se hodiny v akademii hodily … Ale jeho tohle povolání, být shinobi, nezajímalo. A teď, shodou okolností, musí předvést, co v něm je. Předvést se? Ano, on se předváděl rád. Rád ukazoval, že něco dokáže.
Jeden krok, druhej, třetí … No tak, uklidni se, vždyť jenom tím funěním nepřítele vyplašíš! Čtvrtej, pátej … Kushino, Kushino … Snad si neusnula…. Šestej … Už, oheň už osvětluje stromy kolem mě. A vrhá děsivý stíny. To teda jo …
Minato cítil teplo plamínků, které z ohně ještě vycházely. Už téměř pohasly, ale zůstaly svítit chlapci na cestu. Nebo tomu nepříteli?
Konečně! Něco uviděl … Ležící Kushina. Pravidelně dýchala, spala, jak jinak … Ale co to tu křupalo?
Minato se schoval za jeden ze stromů a nenápadně vyhlížel ven. Kde … Jo, tam!
Nějaký černý stín se schovával v lese na druhé straně. Nečinně stál a nebylo vidět nic z jeho výrazu, nebo dokonce vzhledu. Chlapec skousl ret a zatajil se mu dech. Neznámý vyšel k ohništi a začaly ho pomalu osvětlovat plameny. Určitě mířil ke Kushině, těžkými kroky, za doprovodu řinčení brnění. Měl na sobě staré samurajské oblečení a po boku mu visela katana. Samuraj? To je zvláštní … Co po nich chce?
Minato si pečlivě prohlédl jeho obličej. Hladce oholená pleť ukazovala hrubé rysy, krátké černé vlasy ignorovaly foukání větru a stále ležely na svém místě. Muž vypadal důstojně, až trochu strašidelně … Vážně, strašidelně. Samuraj, samuraj … Minato měl rád tyhle bojovníky. Ačkoliv nepoužívali žádná jutsu, byli silní … A ta katana! Obdivuhodná. Ale tenhle nevypadal na kamaráda, který mu ji jenom tak půjčí.
Nepravidelné světlo z ohně ho činilo ještě strašidelnějším, ale Minato věděl, že se nesmí nechat zastrašit. On v sobě měl hodně odvahy. Pevněji sevřel kunai ve svých rukou. Zadíval se na svou zbraň a pousmál se.
„Dobře, sem nahranej. Zaútočí na mě katanou a já se budu bránit kunaiem … no fajn,“ pomyslel si a tiše odfrkl.
„Ale co už se dá dělat, že jo …“
Muž pokračoval k ležící dívce a ta nerušeně spala dál se spokojenými sny. V jednu chvíli se ze spánku dokonce začala chichotat.
„Jéé, hehe,“ hlesla pobaveně a máchla do strany, div že muže nepraštila. Očividně ho to vyděsilo a couvl pár kroků zpátky. Položil ruku na svou katanu a povytáhl ji, ale něco ho zastavilo. Chladné ostří se mu nemilosrdně přitisklo ke krku.
„Co tu chceš!“ ozval se hlas chlapce za mužovými zády. Minato využil chvilky překvapení a rychle ohniště obešel. A rozhodl se zaútočil překvapivě ze zadu. A vyšlo to!
Nebo ne?
Minato čekal až nepřítel něco udělá, cokoliv, ale ten se nehýbal. Klidně stál, snad ani jeho srdce nevydávalo žádné zvuky. A potom, Minatovy oči pocítily, že už nevydrží být déle otevřené. Musel na kratinkou chvíli mrknout a když se znovu podíval před sebe … Ruka s kunaiem vyhrožovala pouze vzduchu. Stačila krátká nepozornost a cizinec byl najednou pryč. Jako kdyby se vypařil, slehla se po něm zem, beze slova, beze zvuku … Nikde nic.
Minato se vyděšeně rozhlédl.
Co? Ještě před chvílí .. A teď … On … Hej! Samurajové přece neumějí jenom tak mizet. Vlastně to neumějí pořádně ani ninjové! Co se tu děje? Kdo byl zač ten … Samuraj? … Sám? Sám v lese? To se mi nelíbí … Tihle bojovníci byli v současnosti jenom stráže feudálního pána nebo podobných důležitých osob. Žádní potulní hrdinové, jako tomu bývalo za starých časů. Když společně se shinobi bojovali, bok po boku, jako bratr vedle bratra ve válce … Ale ninjové s kouzly byli o moc silnější. A tak samurajové ztratili šanci. Jenom ti nejlepší se shinobi mohli rovnat. Existovalo tolik legend, legend, které popisovaly statečné bojovníky bojující o svou čest, o čest své země. Ale Minato žádné pořádně neznal. Otec mu je vyprávěl, když byl ještě hodně malý … A dítě vnímá jen rodičův hlas, ne slova, když se kolíbá v kolébce … Zapamatoval si jenom jednu jedinou věc. Nějaký legendární samuraj se dokázal objevit stejně náhle jako dokázal zmizet. Měl strašně rychlé pohyby, stačilo na chvíli odvést pozornost a člověk už ani nevěděl, jestli tam před chvilkou nepřítel byl. To ho fascinovalo … Ale, ten tady nemohl být on. Nemohl to být tenhle samuraj. Tamto byla legenda, legenda z dávných dob.
I kdyby to byla pravda, ten chlápek by už dávno nežil …
Minato se ještě jednou podezřívavě rozhlédl. Vidina? Asi jo … Kushině o tom vůbec neřekne. Ještě by se zbytečně bála … jeho vidin. No, spíš by se mu smála… Tentokrát se vyplatí držet jazyk za zuby.
„Kushino!“ sehnul se a šťouchl do ní tupou stranou kunaie.
Kushina něco zabrblala a znovu se rozmáchla a plácla ho rukou do obličeje. Zabrblala znovu a otočila se na druhou stranu.
Ta se brání ve spánku líp než ve skutečnosti!
Minato si mnul bolící tvář. Takovou facku už hodně dlouho nedostal.
„Kushino, vstávej!“ zakřičel a pro jistotu ihned odskočil. Kushina se pomalu otočila a otevřela jedno oko.
„Co … Co?“ zamrmlala ospale a otevřela i to druhé.
„Stalo se snad něco?“ zívla.
„Ehm … Ne,“ začervenal se Minato.
„Tak proč mě budíš?“ posadila se dívka pomalu. Protřela si oči a ospale do něj zabodla svůj zrak.
„Vlastně jo!“ Neříkal předtím něco o tom, že nic nebude … „Někdo tu byl!“
Kushina už byla úplně vzhůru a pozvedla obočí.
Už to asi nejde vzít zpátky … Teď se mi bude smát …
„A teď vážně, nekecám, byl tu samuraj!“
O-ou … Až teď si uvědomil, co vlastně říká. Rychle pokračoval, aby to nějak zamluvil.
„A .. A asi tě chtěl zabít. A potom, když sem ho chtěl pro změnu zabít já …“
„Bojovali jste?“
„Jo! Jo, jasně … Vyhrával jsem … No .. A když jsem mu přiložil kunai ke krku, jakože jsem udělal super výpad a dostal se mu za záda, mrkl jsem a on … On byl najednou pryč,“ začervenal se Minato a modlil se ať mu neřekne její oblíbenou nadávku pro něj. ´Blbečku´ …
„To jako fakt?!“ Kushina vypadala překvapeně. Překvapeně a nadšeně.
Takže ona mi věří?
„Jo, jo … A já ho málem zabil! On utekl … Tomu věř, mám pravdu,“ nadchnul se.
Ale Kushina se najednou ušklíbla.
„Blbečku,“ vydechla a zavrtěla hlavou.
Jakto? Vždyť vypadala tak přesvědčeně …
„Hele, vážně hned zmizel?“ pozvedla obočí.
„Ehm … Jo,“ Minato nervózně točil kunaiem na ukazováčku.
„Tak to je … úžasný!“ vydechla a vyskočila ze země. „Existoval jeden jedinej člověk, kdo to kdy dokázal! Pochybuju, že by utekl zrovna před tebou … Legendární První císař, jak se mu mezi lidem přezdívalo, bůh ví proč … A taky mu říkali Aikoku. Jeho rychlé pohyby založené na speciálním kenjutsu … On byl legenda Uzu no Kuni, ale do dneška se nezná jeho pravá identita … I když už je tolik let po smrti.“
V Minatovi na okamžik zatrnulo.
„Po smrti říkáš?“ podivil se a s točením kunaie na svém prstu na chvíli přestal.
„No … Když si to tak uvědomuju … Jestli si ho potkal … Tak …“ Kushina zbledla.
„Já … Já nesnáším duchy,“ vzdychla třaslavým hláskem.
„Ale nebyl to on … Já na duchy nevěřím,“ mrkl sebevědomě Minato. Vždyť přece nebude bláznit kvůli nějaké domněnce … Koneckonců, co kdyby ten někdo byl jenom jeho žák, toho Aikoka? Proč by ne?
„D-duch .. On …“
„Nebyl tu duch!“ rozhodl a pokýval nesouhlasně hlavou. Strašpytelka.
Najednou však uslyšel další praskot a to hodně blízko nich.
„Slyšelas to?“
„J-jo … Už … Si pro nás jde …“ pípla Kushina a bledla čím dál víc.
On sice z povídaček o duších celkem hrůzu měl, ale s jejím strachem se to nedalo srovnávat.
„Trpíš snad duchofóbií?“ ušklíbl se potichu a Kushina se na chvíli vzpamatovala.
Kroky se přibližovaly a zrychlovaly. Už jenom kousek …
Minato sevřel pevně svůj nůž. Byl připraven kdykoliv zaútočit.
„Jenom pojď … Tentokrát sem na tebe připravenej … A už mi neutečeš nějakým vypařováním …“ pomyslel si. Každou chvíli očekávali útok, ale stále se nic nedělo. Kroky už přišly až k nim …
Ještě chvilka …
Kushina se třepala a nervózně si kousala spodní ret. Kde bylo to její bojování ze spánku? Kdyby věděla, že se toho ´ducha´ téměř dotkla …
„Hehe, to by si tu ruku myla každejch pět minut,“ zasmál se Minato v mysli.
Stromy zafoukal vítr a rozšustil jejich listy. Zakřupalo víc větviček, a to těsně před nimi. Ale tam ještě světlo nesvítilo, v lese byla úplná tma.
Minato na nic nečekal a hodil tím směrem shuriken, který vytáhl z pouzdra.
A nic …
Ani zaražení do stromu, ani skučení zvěře …
Někdo ho chytil …
Ze stínu najednou vyšla nějaká postava a Minato se s oddechnutím ušklíbl.
„Jiraiyo-sensei?“
„Co tu blbnete? Ten shuriken mi málem prořízl vestu, Minato,“ zlobil se naoko učitel a zbraň mu hozením vrátil.
„A … Co se děje tobě?“ pozvedl obočí, když jeho pohled spadnul na Kushinu. Teď se na ni podíval i Minato. Dívka ještě stále stála v té vystrašené pozici, ale už nebyla bílá. Ani trochu. Její obličej se barvil do červena.
„Ehm …“ vydechla a podívala se na Minata. Doufala, že bude držet jazyk za zuby. Jak by ale mohl …
Když se v noci ještě bavili, už neviděli, že je někdo pozoruje. Oči svítily ve tmě. Usmívaly se. Oči … Pohled, jaký má samuraj.

Kushina se usmála. Konečně, konečně vidí tu vesnici … Uzu no Sato. Všichni tři stáli na kopci a právě se rozednívalo. Byl tu nádherný výhled, celým údolím se rozkládala krásná a opečovávaná vesnice. Klenot jejich země. V Uzu no Kuni platilo pravdilo; ať už žiješ kdekoliv, musíš vidět Vírovou. Protože ta tu byla nejkrásnější. Naprostá většina ostatních koutů země byla zničená a zchátralá, a proto Uzu přišla každému jako ráj.
„Jo, krásnej ráj,“ pomyslela si dívka, když pod rudým nebem pozorovala celou osadu.
Její oči nestačily sledovat tu nádheru. Za poměrně nízkým kůlovým oplocením, které chránilo před útoky, se skvěly důstojné domy. Všude byl klid, většina obyvatel ještě spala. Viděla krásně bílé cesty. Ano, z bílého písku. A nebylo tu přehnaně domů vedle sebe, naopak, menší skupinku stavení odděloval pokaždé malý zelený park. Celou vesnicí protékaly celkem tři říčky. Dvě, okrajové, ale nádherné, nestály za zmínku oproti té největší, která tvořila hlavní tepnu Uzu. Téměř uprostřed vesnice vytvářela menší vodopád. Ve vírech, které se dělaly na vodní hladině, se i tady seskupovala skupina jiskřiček a vesele blikaly z poručení právě vycházejícího slunce. A ten zpěv ptáků, které se z Vírové ozýval! Jako kdyby všichni zpěváčci z okolí věděli, že tady se jim bude žít nejlépe. Sice mezi lidmi, ale v kráse. A tihle nádherní opeřenci do krásy rozhodně patřili. Ta nejskvostnější budova se znakem víru na své střeše? To muselo být sídlo feudálního pána, který tu vládl. I on musel žít v přepychu.
Kushina nečekala na své společníky a vesele se rozběhla po travnatém svahu dolů do vsi. Už se nemohla dočkat.

„Tak co? Našli jste ho?“ zabručel důstojný mužský hlas, který se schovával za závěsy. Byl vidět jenom jeho obrys. Ale i ten byl hodný úcty.
Asi deset kroků před ním na zemi klečeli dva muži. Jejich nosy se dotýkaly podlahy a postavy poníženě natahovaly ruce dopředu.
„Ano, pane. Byl za svítání viděn našimi shinobi, jak sem míří i s nějakýma dvěma společníky, malou dívkou a tím mužem. Genjutsu nestačilo na to, abychom se ho zbavili. Asi ještě bude dělat problémy. Dnes by mohli dorazit sem,“ hlesl jeden ze sluhů bázlivě.
Muž za závěsy se vztyčil. Jeho tělem otřásal vztek.
„Popravit!“ zavelel a ode dveří se okamžitě přihnal pár stráží. Sluhu uchopili pod pažemi a táhli ho pryč. Jeho zděšený výraz nepomohl zmírnit rozsudek.
„Pane … Pane …“ vzlykal vystrašeně, ale v místnosti se už zavřely dveře.
Druhý sluha téměř ani nedýchal. Obličej tiskl ještě víc k podlaze a doufal, že na něj jeho pán zapomněl.
Ale nezapomněl.
„Ty …“ zavelel důstojný muž a bylo jasné, komu to bylo poručeno, „ty se postaráš o to, aby jste toho kluka chytili. Zítra!“
„A-ano, pane,“ vykoktal oslovený a raději rychle utekl z místnosti.

***
A konečně se to začíná rozjíždět
*neví, co sem má napsat, ale něco chce ...*
Tákže, tenhle díl byl psanej natřikrát ... Za stresu z toho, že se neučim na čtvrtletku z matiky Takže já už radši du xD
Pokračování: Stíny rozhodnutí
***
Aikoku = vlastenectví
A ještě ... Vim že pojem "duchofóbie" neexistuje, kdyby něco xDD