Tajuplná mise 2.

„Budeš muset a když to nepůjde po dobrém…“ udělal efektivní pomlku a stoupnul si za stůl opřel se o něj, naklonil se až těsně k její hlavě a výstražně jí zasyčel do obličeje „půjde to určitě po zlém.“
Ta slova, ten zvuk! Málem se jí zastavilo srdce, po těle jí přejížděli ledové vlny strachu, div se netřásla.
„Takže copak mi teď odpovíš?“ zeptal se aniž by se odtáhnul od jejího obličeje.
„Nemohu vám to říct.“ trvala na svém.
„Tak… začneme tedy prohlídkou. Určitě najdu nějaké zbraně, pak tě vezmu do cely a.. a nakonec do mé svatyně, tam už tě donutím mluvit.“ pomalu se narovnával, vypadal dokonale hrozivě, že Uraa při představě „svatyně“ jen nasucho polkla.

V tom se otevřely dveře a objevil se v nich další shinobi, „Tak tady jsi Ibiki, Tsunade-sama tě shání a kdo je tohle?“
„Jsem tu protože chci předat Hokage-sama důležitý dopis, vyřiď jí to prosím.“ chopila se příležitosti Uraa, protože v tom viděla možnost úniku od výslechu, při kterém by mohla něco prozradit.
„Je to dokonce tak důležité, že slečna nechce prozradit odkud je a kdo jí posílá.“ vložil se do toho viditelně rozčílený Ibiki, „Mám podezření, že tu není něco v pořádku, řekni Tsunade-sama, že jí nejdřív důkladně prověřím.“ mluvil sice s mužem ve dveřích, ale upřeně se díval na Uraa, aby postřehl každou její sebemenší reakci.
„Řekněte, prosím, Hokage-sama, že jí potřebuji předat svitek, jehož obsah je přísně tajný, mohu jej otevřít jedině já. Samozřejmě na schůzku půjdu neozbrojená, řekněte také, že nepovolaným zásahem někoho jiného by mohl být dopis nenávratně zničen a přišla by tím o cenné informace.“ zvolila taktiku nepřímého vyhrožování a s novou nadějí a odvahou se dívala Ibikimu do očí. Dívali se na sebe tak upřeně, jako by se snažili jeden druhého pohledem zabít, nejspíš by se to podařilo Ibikimu, kdyby…
„Co se tu děje?“ ozvalo se odněkud z chodby.
„Je tu nějaká žena, Tsunade-sama, tvrdí, že má pro vás důležitý dopis, ale odmítá říct cokoliv bližšího. Tvrdí, že v dopise jsou pro vás důležité informace.“ odpověděl muž ve dveřích.
„Tak proč jste ji nepřivedli hned ke mně?“ a ve dveřích se ukázala i majitelka hlasu, vypadala jen o málo starší než Uraa, dlouhé blonďaté vlasy měla zavázané do culíků, nevypadala zrovna jako někdo, kdo je Hokage.
´To je ta Tsunade? Vypadá dost mladě na to že je Hokage, ale nebudu jí radši podceňovat.´ řekla si pro sebe Uraa a naznačila zdvořilou úklonu. „Dobrý den Hokage-sama, ráda vás poznávám, mám pro vás důležité psaní, je ovšem přísně tajné, proto zde přede všemi odložím své zbraně a pak bych s vámi potřebovala mluvit, o samotě prosím.“ a začala ihned odkládat své vybavení na stůl. Většinou to byly podlouhlé jehly, jaké se používají při akupunktuře, pak kunae a bomby. Ibiki, který poznal, že prohrál, ji nakonec ještě prohledal, když se ale dostal k šátku, ucukla, vyndala svitek, šátek v rychlosti rozvinula a opět omotala kolem krku. „Můžeme jít?“ zeptala se a on ač nerad souhlasil.

Do Tsunadiny pracovny vešly ženy samy.
„Nyní když jsme tu samy, zde je dopis.“ podávala Uraa svitek Tsunade, už totiž svou chakrou uvolnila pečeť.
„Děkuji“
Zatím co Tsunade studovala svitek, Uraa si prohlížela pracovnu, potřebovala znát každý její kout.
„Velmi zajímavé, ty informace budou opravdu velmi cenné. Ale čtu tu také, že se mám postarat o tvůj výcvik a že mi po tu dobu budeš plně k dispozici, ale nyní by sis měla jít odpočinout, Uraa, pošlu ti někoho, kdo ti pomůže s počáteční orientací ve vesnici.“ vybídla jí Tsunade.
„Ano Tsunade-sama.“ Usmála se. ´Moje mise právě začíná.´