3. Kniha: 1 Díl - Návrat do Konohy

Léto… krásné období…. Všude teplo, čerství vzduch a klid.
Konoha byla klidná… Žádné nebezpečí jí dnes neohrožovalo. Nikde žádný ANBU, který by musel dnes nasazovat život za svou vesnici.

Na jednom kopci před Konohou, porostlém stromy stála postava v tmavošedém plášti.
Byl to vysoký muž s tmavě blonďatými vlasy, které mu cuchal letní vánek a který zároveň šustil listím okolních stromů.
Muž se zadíval na vesnici, rozkládající se před ním.
Na tváři se mu roztáhl úsměv.
Konoho…. Jsem zpět!

Ulicí této krásné vesnice šel jeden 12letý kluk s hnědými, krátkými a rozcuchanými vlasy.
Měl v jeho zelenomodrých očích veselý výraz.
Pozítří je ze mě ninja!! To bude nářez, už se nemůžu dočkat!! A hlavně ukážu tomu Daisakovi co je to pravej hák!! Zazubil se pro sebe.
Po chvilce došel k jednomu docela pěknému domu a vzal za kliku u dveří.
„Mami!!! Sem tu!!“ zavolal hlasitě z předsíně do chodby.
„Ahoj zlato!!“ ozvalo se mu nazpátek chodbou.
Kluk se zul stylem vykopnutí bot před sebe a rozeběhl se chodbou do pokoje.
V pokoji si sundal zelenomodrou vestu a hodil jí přes opěradlo křesla u menšího dřevěného stolku uprostřed místnosti.
Doběhl do kuchyně, proletěl kolem mladé ženy s krásnými, hnědými a dlouhými vlasy, stojící u stolu, vzal si nějakou houskou z chlebníku a zase vletěl do obýváku.
„Počkej Taii!! A co oběd??!!“ zavolala za ním žena káravým hlasem.
„Když já nemam hlad…!!! Můžu si to dát až k večeři??“ zavolal otráveně a prosebně zpátky Tai.
„No tak dobře. Ale přijď v čas!! Jinak budeš o hladu!!“ pohrozila mu žena a usmála se na něj do dveří.
„Dík mami!! Zatím!!“ zavolal Tai, nazul si energicky boty a vyletěl ze dveří domu a hnal se pryč ulicí.
Běžel k hlavám Hokage na tréninkové místo za nimi.
Ještě si ty jutsu před testem trochu zopáknu!! Třeba mi strejda Kawara poradí nějakej fígl!! Řekl si odhodlaně v duchu a hnal se dál.

Muž s pláštěm šel hlavní ulicí od hlavní brány.
Cestou se usmíval a rozhlížel se kolem sebe.
Vůbec se to tu nezměnilo…
Prošel kolem Ichiraku ramen a mrkl se dovnitř.
Za pultem stál starý muž v kuchařském oblečení a vedle něj žena s hnědými vlasy a kuchařskou čepicí na hlavě.
„Zdravím staříku!“ zavolal vesele muž.
Ichiraku zvedl hlavu a zamžoural na příchozího cizince.
„Zdravím…. Ale-ale ty jsi-.“ Řekl nejdřív neutrálně Ichiraku, ale pak se zaskočeně zakoktal.
Muž se usmál a odešel.
Odbočil z hlavní třídy a šel menší ulicí k jednomu světle oranžově natřenému domu.
Zastavil se kus před ním a zasnil se na dobu před 10 lety….než odešel…

Někdo zaklepal na dveře.
Žena v kuchyni sebou trochu trhla a podívala se za zvukem.
Ten pocit…
Zamyslela se, sundala si zástěru a vydala se ke dveřím.
Když došla chodbou ke dveřím, na chvíli se s rukou na klice zastavila.
Váhala…
Nakonec se odhodlala a vzala za ní.
Otevřela dveře a podívala se na příchozího, stojícího za nimi.
Vytřeštila oči a srdce jí málem vyletělo z hrudi.
„…To snad není pravda…10 let a jsi zase krásnější…“ usmál se na ní láskyplně muž ve dveřích.
„…Nami.“
Nami vyhrkly z očí slzy. Stála tam jako přimražená, až se konečně vzpamatovala a vrhla se muži kolem krku.
Pevně ho objala a po tvářích jí ztékaly proudy slz.
„…Tolik jsi mi chyběl, Jadene!!!“ řekla šťastně a plačtivě Nami.
Jaden jí objal a přitiskl jí k sobě. Zabořil jí hlavu do vlasů a pocítil jejich okouzlující vůni.
„…Ty mě taky.“ Řekl šťastně a tiše.
Stáli tam ve dveřích a pevně se svírali v objetí.
10 let cestoval světem…10 let jí a ani svého syna neviděl…a teď se konečně vrátil.
Jaden jí vzal pravou rukou za nohy a vyzvedl do náruče. Nami trochu zavýskla, ale hned se rozesmála.
Jaden s ní přešel do domu a vítr za nimi zavřel dveře.
Donesl jí na kanape a tam si s ní sedl.
Nami mu zajela dlaněmi do vlasů, zavřela oči a vroucně ho políbila.
Jaden jí polibek vrátil a potom se na ní zamilovaně podíval.
„Ty tvoje oči….už se v nich zase topím.“ Usmál se.
Nami se usmála a přitulila se k němu.
„Kde je ten náš drak?“ zeptal se Jaden.
„Šel ven…trénovat. Po kom asi je?“ řekla Nami a podívala se vesele na Jadena.
„No jo, za chvíli bude mít test na genina co?“ uvědomil si Jaden.
Nami usměvavě kývla.
„A to mi připomíná…že bych se měl jít ohlásit.“ Řekl Jaden.
„Ještě ne…“ řekla prosebně Nami a ještě se mu pevněji ovinula kolem krku.
Jaden se pousmál a chytl jí kolem boků.
Seděl tam s ní na klíně na pohovce a jemně jí objímal.
Zavřel oči a pohladil jí po vlasech.
Nami na něm klidně ležela a nehýbala se. Usnula.
Jako při našem prvním rande…. Usmál se Jaden, když si vzpomněl, jak ve 13letech usnuli na hlavách Hokage… a jak je tam druhý den našel Kawara. Ale teď jim bylo o 20 let víc, a už to nebyli děti.
Jemně se s ní zvedl a položil jí na pohovku tak, aby jí neprobudil.
Vzal si na sebe zase svůj plášť a vydal se ke dveřím.
Když je otevřel, ještě se na ní naposled podíval. Jak tam klidně ležela.
Byla opravdu krásná… ještě víc, než si jí pamatoval.
„Jenom spi…já se vrátím… a už neodejdu!“ zašeptal Jaden a odešel.

V kanceláři Hokage seděl mladý muž s Konožskou čelenkou kolem čela a bílím kabátem s ohnivým lemováním na konci.
Otráveně si podpíral bradu rukou o stůl a druhou před sebou držel nějaký dokument.
To je papírování……!!! Ale co! I to je moje povinnost, takže to zvládnu!! Odhodlal se a hrábl po peru.
Když někdo zaklepal na dveře, tak mu to pero málem vyletělo z ruky.
„Dále!!!“ řekl trochu naštvaně ke dveřím.
Dveře se otevřeli a muž vyvalil oči.
„Nazdar…6. Hokage!“ řekl vesele příchozí.
„Pamatuješ si mě....Naruto??“
„Jadene!!!!!!“ zařval vesele Naruto a vyskočil ze židle.
Přiběhl k Jadenovy a kamarádsky ho objal.
Oba přátele se rozesmáli a poplácali se po zádech.
„Kdy ses vrátil???“ řekl honem Naruto.
„Dneska. A co ty? Furt tě ten tvůj sen baví?“ pousmál se Jaden, když zahlédl tu horu dokumentů, kupících se na Narutově stole.
„Jasně že jo!!! Jsem 6. Hokage!!! A tohle je můj splněný sen!!!“ řekl odhodlaně Naruto.
„…Až na ty papíry, že?“ uculil se Jaden.
„…jo!!“ řekl sklesle Naruto.
Jaden se zasmál.

„Tak co cesta? Asi jsi něčeho dosáhl, když jsi se vrátil, ne?“ zeptal se ho Naruto, když si sedal za stůl a sbíral ze země doklady, co při jeho rychlém vyskočení shodil.
„Nejenom to…Už je to za námi…jejich sílu už nikdo nezneužije!!“ řekl jistě Jaden.
Naruto se usmál.
„To je skvěle…“
Jaden trochu zvážněl.
„Ale ještě stále zbýváš ty…“
Naruto se zamračil.
„Já vím. Ale to teď neřeš!! Teď jsi se konečně po 10 letech vrátil ne? To musíme nějak oslavit!!“ řekl zase rozjařeně Naruto a vrazil odhodlaně pěst do vzduchu.
„Pochybuju, že na něco takového máš čas…“ ušklíbl se Jaden, když se rozhlédl po Narutově kanceláři.
Narutova pěst lehce zvadla.
„No...“
Jaden se pousmál.
„Koukám, že stále ještě jednáš bez používání šedých buněk.“
„A ty seš zase furt stejně drzej!!!“ odvětil naštvaně a vesele Naruto.
„A nemysli si, že když jsi se vrátil, že budeš mít havaj!!“ dodal přísně Naruto.
„Pozítří se budou rozdělovat nové týmy…“
Jaden se zamyslel.
„A jsem zvědaví na toho tvého kluka.“ Řekl Naruto.
„Já taky.“ Pousmál se Jaden.

Tai se vracel z tréninku domů.
Utřel si hřbetem dlaně pot z čela a prošel ulicí až k jejich domu.
Otevřel dveře, zul se na verandě a přišel do pokoje.
Na kanapi tam spatřil ležet Nami, jak spí. Usmívala se.
Co se jí asi zdá? Napadlo Taie a hned začal našlapovat po špičkách, až došel ke schodům o kus dál a vyběhl po nich nahoru.
Otevřel dveře do svého pokoje, vstoupil a zavřel je za sebou.
Otevřel si okno a švihl sebou na postel.
Zadíval se do vikýře na objevující se hvězdy.
Odtrhl se od oblohy a naklonil hlavu napravo k nočnímu stolečku vedle jeho postele.
Na stole stál dřevěný rám s fotkou.
Na fotce byla mladá žena s ročním dítětem v náruči. Měla krásné hnědé vlasy a Konožskou pásku kolem čela.
A vedle ní stál vysoký blonďatý muž, také měl kolem hlavy Konožskou čelenku.
Levou rukou jí držel kolem ramen a mile se usmíval.
Mami… a tati…. Budete na mě pyšný!! Jednou budu stejně skvělí ninja jako vy!!
Konečně… jste přece Legendární Goninové!! Řekl si Tai rozhodně a zavřel oči.
…Tati, co děláš?… Byla jeho poslední myšlenka a usnul.