Chyba v Matrixu 9

„Všimli jste si, že ti....pomalovaní protivníci, s kterými jsme bojovali, se i při boji modlili?" zeptala se Karin, když jsme utíkali lesem, pryč od doupěte Akatsuki.

„Jo...a jen díky tomu ještě žijem.“ odpověděl jí Sasuke ponuře.

Po tomhle nepříliš optimistickém prohlášení zavládlo v naší malé, ale šikovné (to neřešte…Alea koukala na princeznu ze Mlejna XDDDD) skupině ticho. Každý přemýšlel o Sasukeho slovech. No dobře, já sem nějak přeasociovala k tomu, co bude na oběd, ale to je vedlejší. To důležitější je, že nás cosi vyrušilo. To cosi bylo ječení malého mužíčka v masce, který se právě probral.

„Deidaraaaa sen-paaaaaai! Deidaaraaaa sen – pai!!!!! Kde jsteeeee?“ řval, jakoby ho na nože brali a koukal kolem sebe, jakoby doufal, že na něj jeho Deidara udělá BAF!
Ale…místo toho tam našel jenom a pouze nás. Místo toho, aby se uklidnil, začal řvát ještě víc…

„Aáááááá!!!!! Kde je Deidara???! A kdo jstee?! A kde jsem? A pusťte měě! Já chci dolů, na zádech mě může nosit jenom Deidara sen – pai! Aaaaaaaaaa!!!!!" musím uznat, že ten chlap má opravdu silné plíce…ale my neměli tak silné uši.

Pleeeeeeeeeeeeeesk!

To byla Karin, která se neudržela a vrazila našemu hostu do…(chvilka napětí XD) jeho masky. Kupodivu se nerozpadla.
Sasuke se jenom otráveně díval a řekl : „Karin, nech ho…má pravdu, měli bychom ho pustit." Mám silné podezření, že se chtěl Tobiho prostě jenom zbavit…
Juugo poslech Uchihu a sundal si kamennou desku ze zad.

„Co s těmi hřebíky?“ zeptal se náš schizofrenik.

„No, jsem od tam-těch už dost daleko, tak by možná mohlo stačit Uvolnění, ne? Když ho uděláme všichni společně…“ zapojila se do debaty Karin, naše odbornice na chakru.

,,Hmm, ty abys nebyla zase chytrá.“ Rýpl si do ní Suigetsu.

Co následovalo dál, je myslím jasné…z našeho vodičkomilnýho kolegy byla na chvilku takové hezká, zdánlivě čistá louže.

,,Ach jo, jsou jako malí fakani….tady to je fakt jak ve školce.“ Postýskl si neohrožený vůdce naší smečky.
Jen tak mimochodem…Tobi celou dobu dost vytrvale řval…..

„Lidi klid. Zkusíme teda to Uvolnění. Pojďte na to“ zavelel Sasuke.

Sedli jsme si dokolečka kolem Tobihoi a všichni svorně řekli : „Kai!“
A…ono to fungovalo! Jupí!

Ale….sotvaže se Tobi ocitl víceméně na svobodě, snažil se vzít roha…jak můžete tušit, nezdařilo se mu to.

„Co se mnou bude?“ začal lehce pofňukávat Tobi.

„Hmmm…to by mě taky zajímalo.“ Řekl Sasuke.

Ostatek skupiny začal okamžitě navrhovat své řešení :

Karin : „Vykastrovaaaaat!“

Tobi : „Néééé, to nééééé, Deidara sen – pai! Pomoooooc!“

Suigetsu : „Nechat mu Karin! Nebo naporcovat…..schválně, co by si vybral!“

Tobi : „Naporcovat! Prosíííííím, to už radši naporcovat!

Jugoo : „Nechat ho tady? Nebo ho dát Listový.“

Tobi : „Jo, nechte mě tady…budu hodnej! Tobi je good boy!“

Já chytře mlčela a čekala, s čím přijde o vládce náš, slunce naše jasné (jo…Na Lotranda a Zubejdu sem koukala taky XDDD)

Sasuke se na nás zadíval a dost neochotně řekl: „Asi budeme muset do Konohy…tohohle“ ukázal bradou na Tobiho „vezmeme s sebou. Musíme jim dát vědět o tom, co se stalo. Tam-ten je hrozbou pro celý svět…musíme se spojit s co nejvíce lidmi“ a odešel někam za strom.

Nevím ani proč, ale šla jsem za ním. Našla jsem ho, jak sedí, opřený o strom a drží si hlavu v dlaních.

„Sasuke? Co se děje?“ zeptala jsem se ho opatrně.

„Ale…nic…jen…já se tam už nikdy nechtěl vrátit.“ Odpověděl tak potichu, že jsem ho sotva slyšela.

„Aha…ale, vždyť tam nemusíš zůstat“ reagovala jsem. Začalo mi ho být trochu líto.“

„Hmm…víš, nebylo zrovna lehký odejít jednou…a já vím, že podruhý to nemusím dokázat…navíc…Itachi je mrtvý…nemám za čím jít.“ Řekl a udeřil pěstí do stromu, až si odřel klouby.

„Tolik jsem chtěl pomstít svoji rodinu…a přijde si něco a zabije si ho to přímo přede mnou…nemohl jsem nic dělat! Nic!“ při těhle slovech začal plakat…neskrýval své slzy…oplakával to, že mu někdo jiný přeběhl jeho cílem přímo před nosem…

„Aha…“ nějak jsem nevěděla, co na to říct.

„A co ty? Ty jsi ho přece taky chtěla zabít, ne? Tobě nevadí, že je mrtvý?“ zeptal se mě.

„Já…já nevím…víš, napadlo mě…že…že pomsta prostě asi není ta cesta, po které by měli lidé kráčet…možná, možná je to takhle dobře.“ Jaj, já tak nerada lžu a teď si musím vymýšlet až takhle…ale, možná pochopí, co sem mu chtěla říct.

„Hmm…možná nebyla správná, ale pro mě byla ta jediná.“ Řekl.

Otřel si slzy a nasadil zpátky svůj starý, nepřístupný výraz, který nepřipouštěl žádné emoce.

„Víš co? Zapomeň na to, co sem říkal…prostě na to zapomeň.“ řekl a začal se zvedat.

Najednou jsme uslyšely uřvaný hlas, jak ječí na celý les : „Tak jsme vás našli, Dattebayo!