Co je to OSUD? Minulost,přítomnost, budoucnost … | 17. |

Ninjové z Konohy se naposled usmáli a vyrazili vstříc dlouhé cestě do sladkého domova za žhavého slunečního dne …………………………………………………………………… .

Další mise je za nimi. Opět úspěšná. Jenže od té doby, co opustili písečnou, žerou Nano vzpomínky čím dál víc.
/Kdy ho zas uvidím? Myslel to doopravdy? Co teď asi dělá?/ Tyto otázky si opakovala v mysli několikrát. Přemítala si každou chvíli s ním a čím dál víc se jí po něm stýskalo. Navíc, … znervózňoval jí Kiba. Nevěděla proč. Ovšem vždy, když se na ní podíval, byla nesvá. A to se na ní díval dosti často.
Vzhlédla před sebe. Teprve teď si všimla, jak je Kiba urostlý a celkem namakaný z bojů a tréninků. Jeho svaly se rýsovaly z pod jeho oblečení. Kiba cítil pohled na zádech a tak se otočil. Jejich pohledy se setkali, Trochu zčervenala, ale on si toho naštěstí nevšiml. Usmála se na něj a on jí to opětoval.
/Sakra, co to dělám …/ sklopila hlavu a sledovala cestu pod nohami. Cesta byla poklidná a nikam nespěchali. Slunce žhnulo o sto šest a i když se pohybovali mezi stromy, bylo jim horko. Cestovali už skoro celý den a tak se utábořili na nejbližší mýtině. Pomalu si začali stavět stany. Bohužel zjistili, že nějakým nedopatřením mají jen 3. Takže se rozhodli : v prvním stanu budou spát senseiové, v druhém Tým Gai a Sakura. V posledním největším, bude spát Shino, Hinata, Naruto, Kiba a ke vší smůle Nano.
„Půjdu se projít,“ oznámila jim a zapadla do lesa.
Všude okolo se rozléhalo ticho. Najednou měla pocit, že vidí nějaký stín. Šla dál, ale už s větší ostražitostí. Odhrnula větev obrovského stromu a naskytla se před obrovským jezerem.
„To je úchvatné …“ ohromeně pozorovala hladinu na které se třpytil a odrážel západ slunce.
„Ty si krásnější …“ uslyšela za sebou hlas. I kdyby se chtěla bránit, tak by to nestihla. Ten dotyčný už stál za jejími zády. Jenže toho člověka poznala podle jeho sametového hlasu …
Vtiskl jí polibek na krk…
„Rogene … co tu děláš?“ oprala se ho šťastná a překvapená Nano.
„Nemohl jsem to vydržet … musel jsem tě vidět,“ oznámil jí chtivým hlasem.
Otočila se k němu a spatřila jeho krásnou tvář. Nahnul se k ní, uchopil rukou její bradu a něžně jí políbil. Sedli si k okraji jezera a dívali se, jak slunce střídá měsíc. Vítr lehce vanul a teplý vzduch jim omýval tváře.
„Kdo je ten kluk se psem?“ zeptá se jí po chvíli.
„Jmenuje se Kiba. Je to člen z dalšího týmu z Konohy. Proč?“ jeho otázka jí překvapila.
„Nelíbí se mi, jak se na tebe dívá a pořád se okolo tebe motá…“
„Je to přítel … dívá se na mě normálně. Nemá důvod se ode mne držet dál, když máme všichni namířeno do naší vesnice,“ odpověděla mu klidně.
„Hm …,“ Rogen se zamračil, „… já mu ten důvod klidně dám.“
„Rogene … neměj starost,“ usmála se na něj.
/Když jsem s ní, nedokážu se zlobit ani být zlý .../ povzdechne si a políbí jí čelo. Chvilinku si povídali a pak pozorovali krásu večera.

„Už budu muset jít. Budou se po mně shánět,“ oznámila mu mezi polibkem.
„Dobrá … brzo se setkáme,“ pohladil jí po tváři a zmizel v korunách stromů. Nano se pomalu vracela do tábora.
„Už jsem tě chtěl jít hledat,“ oznámil jí Naruto sedící u právě rozehřátého ohně.
„Trochu jsem se … zasekla,“ pověděla a nepřítomně si sedla k ohni a zadívala se do něj. Plula ve svých myšlenkách.
„Máme službu jako 1.?“ Optala se ho po chvíli.
„Jo. Po nás mají Hinata s Kibou.“
Naruto sledoval po očku dívku. Jinak mezi sebou nepromluvili už ani slovo …

***

„Jdeme vás vystřídat …“ ozvalo se za nimi. Vyměnili si hlídku s dalšíma. Když mířili do stanu, Nano se Kibovi do očí nepodívala. Naruto usnul hned a spal tvrdě jako pařez, jelikož nehorázně chrápal. Nano po něm hodila polštář, druhý a nic. Když se otočil na bok, tak to konečně na chvíli přestalo. Den byl horký, ale spolu s odchodem Rogena se začalo ochlazovat. Dívka se zimou třásla a drkotali jí zuby. Nakonec se jí přeci jen podařilo usnout.
„Dobrou noc Hinato,“ popřál Kiba a oba si vlezli do stanu. Nano spala vedle jeho místa. Viděl, jak se trochu třásla zimou. Lehl si na svoje lůžko. Šáhnul na ní a zděsil se.
/Je studená jak led!/ Svůj spacák jí dát nemůže. Sám by zmrzl. Napadla ho jediná možnost. Jemně si jí přivinul k sobě, aby jí trochu zahřál. Než se nadál, sám usnul držíc jí u sebe.

***

Rozednívalo se a vypadalo tom že bude další horký a už letní den. Nano se pomalu probouzela… Cítila krásnou vůni a proto pootevřela jedno oko … viděla ještě rozmazaně. Pootevřela druhé a teď už jasně, spatřila Kibův obličej kousek od jejího. Jeho ruka jí visela přes pas. Lekla se a prudce se posadila. Jenže právě probouzejícího kluka praštila loktem do hlavy.
„Au… au …“ chytne se Kiba za postižené místo.
„Sakra promiň … nechtěla jsem … omlouvám se …“ chytila jeho bradu a kontrolovala, jestli se mu něco nestalo. Když zjistila, že jí upřeně pozoruje, spustila ruce a celá zčervenala.
„Em … jak to … co?“ nedokázala se vymáčknout. Stále jí zajímalo, jakože spala v jeho těsném objetí. Kiba to pochopil.
„Večer si byla strašně ledová a klepala si se …. Nechtěl jsem aby si zmrzla. Tak jsem si tě přitáhl blíže, že se trochu zahřeješ, ale to … ehm… nějak sem usnul.“ Podrbal se na hlavě a tentokrát se začervenal on.
„Aha díky. Si hodný,“ usmála se na něj. Po chvíli se začali všichni probouzet a pomalu balili. Naruta musela ovšem pořádně praštit Sakura, jinak by nemohli složit stan. Pod její ránou se okamžitě probral z tvrdého spánku.

„Můžeme vyrazit?“ zeptal se Kakashi. Ostatní přikývli a vydali se …………………….