Anděl Smrti

Tak protože mi už je 100 (sakra požehnanej věk! ) tak sem se rozhodla napsat ňákou jednorázovku. Fakt sem se překonala!!! Takový podobný mi moc nejdou protože já vždycky všechno strašně rozepíšu... i tohle je na moje měřítka až moc velký sousto! Tak sem strávila 4 hodiny s bolehlavem a nakonec z toho vzešlo tolhe... tak snad se bude líbit!!!

Na okolí se snesla temná rouška noci. Svět utichl a pomalu se ukládal ke spánku. Avšak jedna osoba nespala. Seděla na okraji smrtícího srázu, vzhlížejíc k obloze. Byla to dívka. Byla krásná... mnohem krásnější, než všechny divy světa. Měla nádherné dlouhé tmavě modré vlasy barvy nočního nebe. Její kůže byla světlá, skoro až bílá, podobající se čerstvě napadanému sněhu. Ale ze všeho nejkrásnější byly její oči. Nabývaly odstínu světlejší šedi a třpytily se jako první večerní hvězdy. Toto půvabné stvoření mělo dar. Dar rozdávat naději, dar odhánět smutek, měla dar milovat všechny okolo sebe. Nikdy nikoho nedokázala nenávidět. Avšak všechny tyto vlastnosti nám tak vzácné, nebyly nic oproti tomu, čeho se jí dostalo teď. A právě kvůli této schopnosti se trápila, ba ne, mučilo ji to. Ale i přes všechnu tu bolest z jejích očí nevytekla jedna jediná slza. Sama nechápala proč. Snad proto, že právě nedávno plakala neustále, což by vysvětlovalo, proč jsou nyní její oči jako vyschlá koryta řek. Ovšem uvnitř jí samotné, uvnitř jejího srdce, uvnitř její duše, bylo všechno jinak. A ona začala vzpomínat.

Okolím se neslo hlasité řinčení zbraní, doprovázeno zděšenými a bolestnými výkřiky. Všude tekla krev, proudící z mrtvých těl ninjů. Na páskách se jim zračil znak listu, u jiných zase znak noty. Bezvládná těla ležela kam jen oko dohlédlo. Ve vzduchu se mísil kovový pach oné karmínové tekutiny a kouře, který vycházel z ohromných plamenů, jenž pohlcovaly všechno, co jim přišlo do cesty. Uprostřed toho všeho byly dvě osoby. Z jedné už pomalu, ale jistě unikal život. Druhá se již psychycky málem zlomila. Muž a žena... vlastně ještě chlapec a dívka. Ona dívka do poloviny těla ležela na chlapcově hrudi a z očí se jí hrnuly ohromné vodopády slaných slz. Onen chlapec už jen stěží dýchal.
"Ach N-Naruto! P-prosím tě neodcházej! Ne-nenechávej mě tu samotnou! Pro-sím!" vykřikla zoufalým hlasem. Chlapec se bolestně rozkašlal, čímž se mu z úst vyvalil další proud tmavé krve. Dívka se zděšeně podívala na velkou díru v jeho břiše. Rána nabývala podivně zelenkavé barvy, kolem dokola byla ošklivě rozleptaná. Odvrátila pohled od té hrůzy a znovu se mu podívala do tváře. I přes jeho zubožený stav se stále usmíval, nádherná modř z jeho očí stále ještě nezmizela.
"Hi-Hinato... Ne-nes-míš pla-kat... Slzy... ti... nes-nes-lu-ší... " řekl ztěžka se zbytkem sil. Do očí se jí nahrnuly nové slzy. Pomalu stékaly po její zašpiněné, ale přesto půvabné tváři, u brady se na okamžik zastavily a pak s tichým plesknutím přistály na chlapcově líci.
"H-Hinato... já... ch-chci... ti něco... ř-říct... Já tě... mi-mi-lu-ju... " zašeptal tiše. Toto vyznání by Hinatu za jiných okolností dostalo do mdlob, ale teď v ní vyvolalo jen další nával bolesti.
"M-můžu tě... o něco... po-poprosit... " šeptl a zavřel oči.
"O co Naruto? Udělám co budeš chtít!" vykřikla. Naruto zase oči otevřel.
"P-prosím tě... z-zab-zabij mě... " žádal těžkým hlasem. Dívka seděla jako opařená. Zkoprněle na něj zůstala zírat, doufajíc, že se jen přeslechla.
"O-o čem t-to mluvíš Naruto?!" koktala nevěřícně. Chlapec polkl.
"Já... cí-cítím ten... ten j-jed... O-ochr-nul jsem a... a on mi... pomalu mi... s-sží-sžírá or-gá-ny... B-bolí to... pro-sím tě Hi-Hinato... " vydal ze sebe zmučeně. Hned na to vykašlal velkou spoustu krve, jako by jeho tělo potvrzovalo, co právě řekl. Dívka se opět rozvzlykala. Právě ona byla ta poslední, kdo by si přál jeho smrt, natož ho vlastní rukou zabít. Ale slíbila, že udělá všechno o co ji poprosí, a navíc by ho osvobodila od těch nesnesitelných muk. Snažila se udržet vzlyky. Naklonila se nad něj, jemně a láskyplně ho hladíc po tváři.
"Miluji tě Naruto. Nikdy na tebe nezapomenu. Sbohem... má lásko... " S těmito slovy ho procítěně políbila. Dala do toho celé své srdce a svou duši. Přitiskla své horké rty k těm jeho pomalu chladnoucím. Ze zavřených očí jí stekla slza, která tiše dopadla na Narutovu tvář. Tento polibek trval jen okamžik, ale přesto celou věčnost, a ani jeden z nich nechtěl, aby tato chvíle skončila. Sice to Hinata neviděla, nikdo to neviděl, ale dvojici obalila černá záře, která se pak pomalu vtáhla do Naruta. Náhle byly jeho rty ledově studené, obličej bledý a tlukot srdce nadobro ustal. Znovu se narovnala. Nechápala to, neudělala nic, co by ho mohlo zbavit života. Zabila ho polibkem. Lepší smrt si určitě nemohl přát. Ale jedno věděla jistě... Narutovi už teď dobře.

Se smutným povzdechem vzhlédla k temné obloze. Jedinou útěchou jí teď byl nádherný úplněk a zářivé hvězdy. Něco se s ní stalo, věděla to, cítila to až v morku kostí. Tehdy, když svého milého naposledy políbila, získala novou schopnost... schopnost zabíjet. Jistě, na první i na druhý pohled to znělo naprosto absurdně, ale jen ona věděla, že opak je pravdou. Postavila se, s pohledem na kulatý měsíc. Její čas právě nastal. Sklonila hlavu a nahrbila se. Najednou, jako by jí ze zad vystouply kosti, jako by vysadila lopatky. Ale bylo to jinak. Její křečovitě zavřené oči, pevně stisknuté zuby, ruce sevřené v pěsti, tohle všechno svědčilo o jejích krutých bolestech. Výčnělky na zádech začaly víc a víc vystupovat. Ozvalo se praskání kůže následováno trháním šatstva, jak se ta věc drala ven. Náhle pod látkou vykouklo něco černého. Vysoukalo se to ven zpod oblečení a roztáhlo do stran. Byla to křídla. Na jednotlivých pírkách se ještě skvěly kapičky krve. Dívka pootočila hlavu a pohlédla na ně. Ve tváři se jí spíše nežli šok zračilo velké překvapení. Zkusila jimi pohnout, ale nešlo to. Křídla jí jen splihle visela ze zad. Snažila se, vší silou zatínala trapézové svaly. Náhle se křídla lehce zatřepotala a rázem z nich všechny kapky krve stekly. Teprve teď byla vidět ta temná leskle uhlová čerň. Byla opravdu velká. Větší než ona. Zřejmě aby ji vůbec byla schopna unést. Jejich pohyb ji velmi zabolel. Vynasnažila se v sobě udržet slzy. Ale dál už to nešlo. I přes všechnu tu bolest se nadále pokoušela s nima zamávat a vzlétnout, avšak nic se nedělo. Byla z toho zoufalá. Smutně, prosebně se podívala na měsíc a hvězdy v naději, že jí pomohou. Náhle ji něco napadlo. Předklonila se a pohlédla přes okraj srázu. Byl vysoký. Hodně vysoký. Musel mít přinejmenším osmdesát metrů, na dně vystlán hordou kamení. Zděsila se nad tou myšlenkou, ale v tuhle chvíli to byla jediná možnost. Zhluboka se nadechla a sevřela ruce v pěsti. V momentě kdy se její nohy odrazily od země, ji ještě na setinu vteřiny přepadla pochybnost, ale už bylo pozdě. Padala. Padala až smrtelnou rychlostí, ale stále se nic nedělo. Blížila se smrti víc a víc. Byla zoufalá. S posledním zábleskem sebezáchovy zatla svaly na zádech. Nic. Z úst se jí vydral zděšený výkřik a rychle zavřela oči. Čekala na smrtící náraz, který měl nadejít, ale ten stále nepřicházel. Pomalu oči otevřela. Údivem se jí rozšířily zorničky. Sráz se nacházel dole pod ní. Ona sama se vznášela ve výškách, kam nedosahovaly ani koruny stromů. Nevěřícně otočila hlavu za sebe. Její křídla se ve vzduchu půvabně třepotala s lehkostí motýla. Nemohla se vynadívat na tu krásu, která jí trčela ze zad. Zkusila je koordinovat dle vlastní vůle a s překvapením zjistila, že ji křídla poslouchají. S úsměvem na rtech vyrazila vpřed. Létat byl nádherný pocit. Studený vítr ji příjemně hladil po tváři. Jasný měsíc jí svítil na cestu. Celé okolí teď měla jako na dlani. Pohled jí náhle utkvěl na hřbitově. Záhlédla náhrobek toho, který na tomhle všem měl největší podíl. Ústa se zkřivila do vdečného úsměvu, ale v očích se zračil smutek. Postrádala ho, moc. Ale ona věděla, že se na ni zeshora dívá. Možná ho jednou zase potká. Náhle v hlavě uslyšela skučení jakéhosi zvířete. Rozhlédla se, když v lese mezi stromy spatřila zraněného vlka. V boku měl zaražený velký ostrý kus dřeva, silně krvácel. Snesla se k němu na zem. Když ji ucítil, obnažil pysky a zavrčel, ale jakmile vystoupila ze stínu stromů a on zahlédl její černá křídla, pohled mu zjihl. V jeho jantarových očích se zableskl smutek. Věděl, že teď nadešel jeho konec. Zvířata na toto měla šestý smysl, ale stačilo na onu dívku jen pohlédnout, abyste věděli, co nastane. Zatímco k němu pomalu přistupovala, její křídla se počala roztahovat. Když už nad ním stála, lehce zafuněl a zavřel oči. Klekla si na měkký mech, jemně ho pohladila po hřbetě, následně sklopila hlavu. Poslední pohled, mávnutí křídly... Vlka obalila černá záře a ta se pak do něj vtáhla, jeho život byl ukončen. Z šedé srsti rázem uniklo všechno teplo, končetiny povolily v křečovitém napětí. Pomalu se zase zvedla. Rozpažila ruce do stran, roztáhla křídla a vzlétla k nebi. Vznášela se v oblacích lehce jako snítko prachu. Letěla vzhůru do nebes, možná ještě výš. Teprve teď si uvědomila pravou podstatu svého daru. Ano, brala životy, ale pouze těm, kteří už měli svůj ortel zpečetěn. Naopak, zbavovala je bolesti a utrpení. Právě kvůli tomu musela nechat svůj starý život daleko za sebou, protože ona, Hinata Hyuuga, je Andělem Smrti.