Co bude dál?-2

Sklonila jsem hlavu, a špitla: „Ne, nic.“ Orochimaru mi dal pokyn k odchodu.
Mise začala….

Cestou z pevnosti jsem se loudala. Přemýšlela jsem totiž o podivném chování Kabuta. Když jsem konečně vylezla ven, Toru s Hisashim na mě už čekali. Obvykle jsme já a Toru čekali na Hisashiho, který se rád flákal. Bylo to celkem otravné. Tentokrát jsem byla za vola já. Dneska mam fakt den blbec… Omluvila jsem se.
Hisashi se začal hihňat: „No, dneska si byla pomalejší než já. A to jsem se stačil i najíst!“ To mě naštvalo, ale měl absolutní pravdu. Po mém dlouhém vdychu jsme vyrazili.

První byl samozřejmě Toru, jako velitel mise. Za ním Hisashi, nebylo by chytré nechávat ho posledního. A nakonec já. Cestou jsme byli všichni tři zticha. Já jsem měla zase o čem přemýšlet. Tentokrát to nebyl Kabuto, tedy ne přímo. Ještě než jsem odešla, zmínil se o nějakém klukovi. Naruto Uzu…něco? Mám se ho obávat? Prý jim už několikrát zavařil. Musí to být machr. Prostě se budeme snažit nevzbudit moc pozornosti.

Dál bylo ticho, až do chvíle, kdy si Hisashi začal stěžovat, že má hlad a že si s sebou nevzal nic k jídlu. Já myslela, že se před chvílí najedl… Už jsem to nemohla vydržet a tak jsem vytáhla z batohu rýži a podala jsem mu ji. On si ji vzal, poděkoval a hned se chutně zakousl. Zvláštní, jindy by se ušklíbl a řekl by poznámku v tom smyslu, že je to známka náklonnosti, ale tentokrát nic. Zvláštní, ale nad tím teď přemýšlet nebudu.
Po celodenní cestě jsme si našli nenápadný úkryt v lese a utábořili se.
Vedle mě si samozřejmě lehl Hisashi. Když jsme se uvelebili Hisashi hned usnul a dost nahlas chrápal. Já jsem nemohla spát, myslela jsem na to, co asi teď dělá můj bráška Tadashi. Předchozí den mi říkal něco o tom, že přivolal asi 3 metrového vampíra (tak toho bych opravdu chtěla vidět). Však já ho jednou překonám… Začínám vytvářet novou techniku to uvidí.
Bylo ráno, asi kolem šesté. Pomalu jsem se začala vzbouzet. Toru už byl vzhůru a koukal na mě. Když jsem se konečně dostala ze zahřátého pelíšku, a protáhla se, podívala jsem se na Hisashiho. Ještě spal. Rozvalený dva kilometry daleko, u nosu bublinu, a chrápal na celé kolo.
„Neměli bychom ho vzbudit?“.
Toru se na mě podíval a vyplašeně odpověděl: „Ale uděláš to ty!“ Srab.
„Vstávej už musíme jít.“ Zatřásla jsem s Hisashim, ale on se ani nehnul.
„Vstávej!“
„No jo pořád.“ Ospale vyštěkl a už se sunul ze spacáku ven.
„Než zase vyrazíme, řeknu vám postup naší mise.“ Začne Toru, když dosnídáme.
„Sídlo Hyuuga je asi 50 metrů východně od hlavní budovy Hokageho. Do vesnice se pudem v noci. Není možné se dostat přes ANBU a pak přes strážný. Budeme to muset vzít horem. Prostě to přeletíme.“ Podíval se na mě. Nemusel ani nic říkat.
Kývla jsem hlavou. „A potom?“