Co bude dál?-3

„V domě to taky nebude žádná sranda. Hlavní rodina mívá stráže. A ti nejsou nijak slabí. Po nich budeme muset přejít krz vedlejší rodinu. Nesmíme zapomenout, že mají Nejiho. Ten kluk je genius. Zdědil největší talent v klanu. Budeme se mu snažit vyhnout. A pak je to už celkem jednoduchý. Hanabi bydlí s otcem, ale ten je nyní na cestě do vlnkové vesnice. Má i sestru, ale ta je kvůli misi se svým týmem už nějaký čas pryč. Takže budeme mít volnou cestu.“ Dokončil svůj téměř dokonalý plán, a podíval se na nás. Čekala jsem, že Hisashi zas něco nepochopí, ale zklamal mě. Zase…
„Jak chceš přejít přes vedlejší rod? To je chceš všechny zabít? To by po nás šla celá vesnice.“ Toru vždy vymýšlel skvělé plány. Ale nebyly bez chyb. Já jich hodně vyřeším, a zbytek domyslíme společně. Ale tentokrát mě nic nenapadlo. Jak se můžeme vyhnout boji s vedlejší rodinou? Ten Neji si nás určitě všimne. Budeme se ho muset nějak zbavit. Neměla jsem ale páru jak.
„Odlákáme je.“ Přerušil Hisashi moje myšlenky. Co to říkal? Odlákáme? Když viděl můj a Toriho nechápavý výraz, pokračoval.
„Prostě nejdřív zaútočíme na jednu část pevnosti, a druhou se dostaneme dovnitř. Tím odlákáme jejich pozornost, ne? Budou si myslet, že nás porazili. Moje jutsu to zvládne. A vy dva zatím odnesete Hanabi.“ Jak mohl na něco takového přijít? Fakt mě překvapuje. Snažila jsem se nevypadat tak šokovaně z toho, že na mě právě vybalil totálně dokonalý plán s jeho totálně dokonalou technikou. Rychle jsem zavřela pusu, a snažila jsem se vypadat, že o tom přemýšlím, a hledám chyby. Ale žádné nebyly. Bylo to geniální. Toru se na mě podíval. V jeho očích byl výraz, něco jako-proč si na tohle nepřišla ty? Sakra. Ti mě štvou! Zase mam pocit, že mam špatnej den, ale říkám si…Nebylo to tu už včera? Nedalo se nic dělat. Schválila jsem plán, a slovíčkem-mazaný-jsem ocenila Hisashiho práci. Bylo na čase vyrazit.

Proč se poslední dobou cítím jako blbec? Vždycky jsem byla hned pod Toru, pak dlouho nic, a potom Hisashi. Ale tentokrát se naše místa vyměnila. Kabuto je na mě nepříjemný, přišla jsem pozdě, téměř jsem nepochopila plán, nenapadlo mě, jak se zbavit překážek, netušila jsem, jak přelstíme Nejiho, a teď vypadám před Torou jako poša*aná husa, která jenom překáží.

Do Listové už to byl jenom kousek, asi po dvaceti minutách jsme dorazili na velikou skálu odkud jsme viděli celou vesnici. Byl ještě den, takže jsme se museli krčit. Je to celkem rušné místo. Hisashi se začal smát. Viděl běžící prase s plechovkou na ocase. Bylo to komické, dělalo při tom rámus.
„Sakra, pryč!“ zařval najednou Toru. Skočili jsme do nejbližšího křoví. Rozhlídla jsem se, před čím se to schováváme. Na hlavě jednoho Hokageho sedí kluk s holkou, a něco si povídají. Bylo div, že si nás nevšimli.
„To je ten Naruto…“ Řekl Toru, a díval se na blonďatého kluka v oranžové mikině.
„Ten Naruto, o kterém mluvil Orochimaru-sama?“ mluvila jsem pro jistotu tlumeným hlasem. Toru mi přikývl.
„Bylo by lepší počkat tady až do noci. Teď je to moc riskantní.“ Souhlasila jsem. Dál jsem pozorovala toho kluka. Nevypadal moc nebezpečně. Seděl tam se zrzavou holkou a pořád se něčemu smáli.