Chránit 8

Část sedmá - Tady

Část osmá - A co teď?

„Hmm … A co teď?“ zeptala se sama sebe Kushina a očekávala nějakou chytrou odpověď. Nic ale nepřicházelo.
Zamyšleně bloudila uličkami vesnice. S rukama za hlavou, s nešťastným výrazem ve tváři, dělala pomalu krok za krokem a ani nevěděla, kam ji její vlastní nohy nesou.
Může se vrátit? Ne, ne …
„Nemůžu zpátky. Ách jo … Vždyť by to bylo trapný! Nejdřív naslibuju hory doly a potom … Potom si přilezu s prosíkem. Nepůjdu za těma dvěma, to teda rozhodně ne!“ zakývala zuřivě hlavou ze strany na stranu a babička, která procházela kolem se na ni udiveně podívala.
Ale co teď? Kde má spát? Kdo … Kdo ji bude živit? Tamti jí zaplatili lázně a to všechno, sice z peněz, které byly z býka její rodiny, ale zaplatili … A ona má sebou pár drobáků, které jí dali rodiče na cestu. Nebylo to málo, koupit si střechu nad hlavou ale rozhodně nemohla.
Rozhlédla se kolem.
„Můžu spát pod mostem,“ usmála se smutně, „těch je tu rozhodně dost.“
Znovu byla u nějaké nádherné řeky, ale tentokrát ji její třpyt vůbec nelákal. Spíš naháněl husí kůži. Z představy, že by ho měla vídat každé ráno, když se probudí.
Ale nehodlala to vzdát. Ona nikdy. Byl to jeden z jejích smyslů života a byla zvyklá na to, že dostane to, co chce. Ať už pílí, nebo vytrvalostí … Neměla v úmyslu odejít s prázdnou. Byla prostě taková.
„Takže,“ usmála se, „hlavu vzhůru, princezno!“ Tohle jí říkával její otec. Vždycky jí to dalo alespoň kousek naděje a zároveň ji to rozveselilo. Ona a princezna? Dívka, která vítězí ve rvačkách s kluky, je drzá až na půdu a jejím snem je být tou nejlepší bojovnicí? Kushina-hime. Stejně jí to znělo dobře.
„Hlavu vzhůru princezno a běž tam, kam tě nohy donesou! Protože je vede sama velká Štěstěna, a to už ví, co je pro tebe dobrý!“ zasmála se a další muž, který náhodně procházel kolem, se za ní otočil. Nebyl zvyklý na dívky, které si říkají princezno a ještě k tomu mluví samy se sebou … Nová generace?
Děvče pomalu přešlo most. Ale tentokrát se zubilo na všechny strany, vesele, s rukama za hlavou a s téměř přivřenýma očima. Nechala vést Štěstěnu, ale přitom nechtěla do ničeho narazit. Třeba do sloupů, do stánků …
Ale stále nic. Jak viděla tou malou škvírkou, přišlo jí, že chodí po stále stejných uličkách. Pořád ti nudní vesničané, prodejci ryb nebo jiných jídel … A nikde ani náznak něčeho, co by jí mohlo zajistit učení od nějakého velkého a zkušeného shinobi. Alespoň kdyby jednoho zahlédla … Asi má dneska smůlu. Třeba je odsouzená chodit takhle napořád. A Štěstěna nikdy nepříjde …
Vzpomněla si na něco, co jí její otec říkal vždycky, když se vrátil z pole: „Potkal jsem Štěstí!“ Jeho dcera se rozzářila a zvědavost jí vykreslovala, jak takové štěstí může asi vypadat, ovšem do chvíle, než její tatínek přidal: „Uhnulo.“
Zamyšleně se dívala na okolní zboží. Už jí celkem kručelo v žaludku a napadlo ji, že by si něco mohla koupit. Ale bála se vylekat štěstí tím, že otevře oči, a tak nevěděla, kam se tím zúženým pohledem podívat dřív. Jestli na cestu před sebou, nebo na pestrobarevné misky voňavých pokrmů.
Vybrala si tu druhou možnost.
Málem slintala nad všemi těmi známými i neznámými jídly a oblizovala si rty. Něco dělávala i maminka doma, ale tohle vypadalo … Líp.
„Promiň, mami,“ zastyděla se za svou myšlenku.
Najednou její zrak padl na nějaké misky s nudlemi. Tohle ještě v životě nejedla. Její matka to nikdy neuvařila a proto jí to teď připadalo vzácnější a měla na to ještě větší chuť. Nudle s nějakou omáčkou, s rybími tyčinkami a mnohými dalšími věcmi … Koupí si zrovna tohle?
Pokračovala pomalu dál, ale hlavu měla stále otočenou na ty malé, barevné mističky. Jenom chytnout hůlky a hlad bude pryč … Ale je to celkem drahé …
„Sakra, dávej pozor!“ zaslechla před sebou a ucítila prudký náraz. Neznámý ji varoval příliš pozdě.
Nějaká síla ji srazila na zem a ona se konečně podívala nad sebe a zeširoka otevřela oči. V paprscích slunce se zračila nějaká vysoká, důstojná postava, která se teď bolestivě držela za břicho.
„Seš normální?!“ zakřičel muž a sehnul se k ní. „Dívej se na cestu! Nevidíš, že tohle je důležitá delegace vyslaná feudálním pánem? A ty nás zdržuješ! Ty malá-“
„Hej, uklidněte se, pane,“ řekl nezaujatým hlasem muž, který očividně přišel s ním. On a ještě dva strážci, které potkala u vchodu se ledabyle dívali po jídle okolo a jí nevěnovali ani ten nejmenší pohled. Jenom ten čtvrtý, který byl oblečený spíš jako sluha, po ní zběsile prskal a tvář mu pomalu rudla.
„Sakra! Ty mě nepoučuj, na to nemáš sebemenší právo! Já tuhle malou cuchtu zmlátím a-,“
„Chcete ho najít? Takhle se budete jenom zdržovat! A říkal jste, že ho potřebujete chytit a odvést rychle, ne?“ pokračoval další muž a pohledem probodával stejné misky, na které se předtím dívala i Kushina.
Dívka se na muže nad sebou vzdorně zamračila a vyplázla jazyk. Normálně by jí to, že do něho vrazila, bylo líto, ale takhle po ní řvát …
Muž se zvednul a zadíval se někam dopředu.
„Sakra, máš pravdu … Jdeme, rychle!“ vyběhl pryč a dívku nechal sedět na zemi. Ani se neomluvil ani nic … Jenom jí poprskal a vztekle se vytratil. A ještě jí řekl ´cuchto´!
„Pitomče!“ otočila se za ním dívka.
„Já se najím a potom uvidíš! Najdu si senseie a tebe pěkně rozmašíruju úžasným jutsu, který budu umět! Uvidíš!“ hrozila pěstí, ale brzo to vzdala. Ztratil se totiž z doslechu.
Zvedla se uprostřed všech lidí, kteří s plnými taškami nakupovali suroviny na oběd a otočila se ke stánku, na něhož vrchu se skvěla velká cedule: Ramen.
„Itadakimasu!“ usmála se v duchu.

Minato seděl na nerozestlané posteli. Byl sám v pokoji a nevěděl jak se zabavit. Hlad ani neměl, myslel totiž na vážnější věci.
Je tady? Vážně, je někde blízko? A proč ji unesli? Kdo?
Měl tolik otázek, ale žádné odpovědi. Samé otazníky … Teď by býval radši viděl víc vykřičníků … S nimi by byl jistější.
Začínalo na něho pražit slunce z okna a neochotně se ošil. Asi by měl vyrazit ven …
Vyrazit ven? Tam, kde by mohli být ti, kteří ji unesli? Tam, kde by mohly být nějaké stopy?
Podíval se směrem ke dveřím.
„Ale možná bych měl počkat na senseie … I když … On se vrátí nejdřív ráno …“ přesvědčoval potichu svoje rozhodnutí.
Rychle se zvedl a péra postele ho jemně odrazily na nohy. Nervózně stiskl kliku ode dveří.

Už bloudil asi hodinu. Proplétal se malými, vylidněnými uličkami Uzu a ostražitě se rozhlížel kolem. Věděl, že na trzích a hlavních trasách padouši určitě nebudou. Alespoň to tak bývalo.
Zhluboka se nadechl vzduchu. Před sebou má zřejmě nejdůležitější věc svého života. Musí Aki vrátit domů. Nejenom, aby ukázal svému otci, že je taky silný, ale hlavně aby svoji sestřičku přivedl zpátky. Unesli ji, malou studentku akademie, která nikomu nic neudělala … Do dneška si jasně pamatoval ten den, kdy se dozvěděl tuhle smutnou zprávu. Přesně před měsícem se za ním na trénink přiřítil spolužák jeho sestry a s vyděšeným pohledem řekl těch pár slov.

„Unesli Aki! Nějací ninjové! Minato-kun, musíš něco udělat!“
Minato tehdy nevěděl, jestli to není jenom hloupý vtip. Nervózně a napůl rozzlobeně se usmál a pokračoval v házení kunaiem, ale chlapec vytrvale pokračoval.
„To ti na ní nezáleží?!“

Jistě, že záleželo. Záleželo víc, než na komkoli, koho znal. Po té, co ztratil matku … Už neměl nic cennějšího. Otec, který na něho stejně neměl čas? Ne … Tohle bude na něm. Jenom na něm, to věděl.

„Ninjové? Měli nějaké čelenky?“ zeptal se Minato roztržitě, když se alespoň trochu vzpamatoval
„Ano, Minato-kun! S nějakými krátkými spirálami …“
„Spirálami?“ zamyslel se a zadíval se do stromů na severu, „Uzu no kuni …“

A teď byl tady. Po všech těch dnech cestování, po všem tom strachu … Měl naději, že ji najde. Zvládne to?
Musím! Musím to zvládnout! Musím ji zachránit … Jenom malou stopu … Malou stopu!
Ale měl trochu strach. Bylo mu to až moc nápadné. Nějací muži přijdou někoho unést, mezi lidi a ještě na čele hrdě nosí čelenky své vesnice? Zřejmě ho jenom chtěli vylákat sem … Ale co už se dá dělat.
Zrovna prošel kolem nějaké skupinky, která se opírala o zeď. Dva shinobi, kteří mezi sebou mluvili. Poprvé, konečně, tu potkává nějaké ninji …
Rychle zaskočil za roh jednoho domu a opatrně vyhlížel ven. Nevšimli si ho a v klidu pokračovali v rozhovoru.
„Budu je sledovat … Třeba mě za ní přivedou …“ doufal. Věděl, že je to naivní, ale jiná možnost mu nezbývala.
„Hej … Minato?“ zaslechl najednou zprava. Z prázdné uličky, kam se ukryl … Prázdné? Asi tam právě přišli … Ale odkud znají jeho jméno?
Pomalu se otočil k hlasu. Před sebou uviděl čtyři muže. Jeden, v obleku strážných, se usmál.
„To je on. Už můžeme jít?“ zeptal se nervózně, „Máme taky svou práci.“
Jediný muž, který nebyl oblečený stejně jako oni, přikývl.
„Myslím, že už to zvládnu,“ zasmál se nepříjemně.
„Co chcete?“ přivřel oči Minato a vytáhl jeden kunai.
Muž zavrtěl hlavou.
„Tohle nebudeš potřebovat. Teda jenom pokud chceš vědět, kde je tvoje sestra.“
Chlapci ruka s kunaiem klesla a pootevřel ústa.
„Kde je?! Co jste s ní udělali?“
„Nic … Ale pokud ji chceš vidět, půjdeš se mnou.“
Půjde? Musí … Věděl, že musí. Tohle byla ta šance, na kterou čekal …

Kushina už nevěděla, kde všude má to štěstí hledat. Nikde nepřicházelo. Alespoň to tak vypadalo. Dvakrát málem vrazila do sloupu, který stál uprostřed plné ulice a tak se rozhodla, že to s tím přivíráním očí vzdá. Však ono si ji štěstí najde, až bude mít zájem …
Neměla náladu na všechny ty lidi, kteří tu procházeli. Raději zašla do jedné z prázdnějších uliček, které zahlédla. Ale ani tady nic nebylo.
„Tak, a co teď?“ řekla sama pro sebe.
Nikde ani živá duše. Jenom zavřené okenice … Ani ta řeka tudy netekla!
Vystrašeně zrychlovala krok. Začínala si vyčítat, že sem vůbec šla.
Ale … Hlasy? Slyší hlasy?
Fakt, hlasy …
Zpomalila a na menším rozcestí se zastavila.
Shinobi! A dokonce dva! Ten druhej je asi jako bonus …
Takže, štěstí pomohlo? Vážně? Konečně, nezapomnělo na ni?
Určitě ji předtím ignorovalo kvůli těm zavřeným očím. Dělala ze sebe pitomce pro nic za nic …
O něčem se bavili a ona se bála je vyrušit a tak potichu skočila za roh domu.
„Tady je dobře uvidím … Ale co dál? Třeba mi štěstí ještě nějak pomůže …“
A pomohlo. Víc, než v co doufala. Za svými zády uslyšela známý hlas a vyděšeně se ohlédla.
„Minato?“ pomyslela si a podívala se na toho, s kým se bavil. Poznávala v něm toho sprostého muže před ramenovým stánkem.
Ramen … Bože, to bylo tak dobrý!
Ne, teď musím myslet na jiný věci!
Rychle se schovala do výklenku dveří. Neviděli ji.
„O čem se baví?“ přemýšlela a zvědavě vykukovala. Žádná slova k ní ale nedorazila, jenom hlasy, kterým nebylo rozumět. A najednou, Minato odešel. S tím drzým mužem, pryč …
„Sakra, co to …“ zašeptala překvapeně.
Nevěděla, co má dělat, ale tušila, že to nebude nic dobrého. Věděla, že tomu ´pitomci´ nemůže důvěřovat … A ještě … Nebavili se předtím, že někoho musí chytit?
Musím jít za nimi!

***
"Potkal jsem štěstí. Uhlo." xD Chytrej citát, ale boužel nevím, od koho
Každopádně mě dostal a když sem se dostala k tomu štěstí, tak sem ho tak strčila xD Snad se autor výroku nezlobí (i když pochybuju, že si to čte )
No, jinak, k ději - tohle byl díl takovej předehřívací před těma, co teď příjdou. Už se dostávám k tomu hlavnímu, tomu věřte
Pokračování: Špeh