Opuštěný

Další jednorázovka... po dlouhé době jedna, která mi šla pěkně psát.

Život je jako růst stromu. Vyrůstá z malého proutečku, do výšky a šířky, jeho kmen se stává silnějším, a když už nastanou jeho roky, začíná pomalu ztrácet energii a umírá.
Za rok si prožije tolika změn. Na jaře mu začínají pomalu klíčit květy a listy, v létě roste do krásy a jeho listy jsou nádherně zelené.
Na podzim jeho listy obléknou barevný plášť, který při dopadu slunce zbarvuje celé okolí. Avšak si dny svojí krásy moc neužijí.
Jeho listy spadnou pomalu na zem a usychají. Nastane zima a jeho suché větve se obalí sněhem a promrznou.
Příběh jednoho z tisíce stromů je velmi podobný příběhu malého chlapce, chlapce, který vyrůstal odmalička sám. Sám se o sebe musel postarat a vyrůstal rok za rokem na ulici.
Jeho jediným přítelem mu byl malý stromek, u kterého byl položen chvíli po tom, co se narodil.
Našla ho tam jedna žena, která tam stromek kdysi zasadila a chodila se o něj starat. Avšak jí tam čekalo překvapení… malé novorozeně, zachumlané ve starém hadru.
Křičelo a křičelo, nebylo k utišení, dokud ho neznámá kunoichi nevzala do náruče a nezačala zpívat ukolébavku. Dítě zavřelo spokojeně oči a usnulo.
Druhý den, se dítě probudilo po boku oné kunoichi. Bylo zabaleno do teplé deky a umyto od zaschlé krve. Dumlalo si paleček a jeho tmavé hnědé oči koukaly na obličej jeho zachránkyně.
Ubíhaly rok za rokem a chlapec pořád vyrůstal v péči mladé ženy.
Po okolí se začalo rozkřikovat, že chlapec je z rodiny, která vyvraždila celou vesnici.
Jednoho chladného večera plamínek svíčky jemně zaplápolal. Žena zvedla hlavu, kterou měla položenou na polštáři vedle chlapce, kterému dala jméno Sai.
Dveře se otevřely dokořán a do místnosti foukal studený vítr v doprovodu se sněhem.
Ve dveřích stála dvojice ušpiněných ninjů… z jejich očí se dala vyčíst čistá nenávist. Vrhli vražedný pohled na kunoichi a pak na spícího nevinného chlapce. Pomalým krokem se vydali k ženě… nebyla schopna jakéhokoliv pohybu.
Když si uvědomila, co se děje, bylo příliš pozdě… snažila se utéct, ale byli už příliš blízko… nevyhla se jejich rychlým útokům a v břiše ucítila bolest. Pohlédla na krvácející ránu, kde měla zapíchnutých pár kunaiů.
„To máš za to, že jsi nám ukradla syna,“ řekla žena a kopla do ženy. Pak popadla pomalu se probouzejícího chlapce. Když ucítil puch, linoucí se z ženy, chtěl utéct, jenže žena ho držela velmi pevně… nehodlala ho pustit.
Muž stojící u dveří dal Saiovi přes pusu zakrvácený kus hadru, aby nekřičel a zavřel dveře od chatky.
Sai se pořád snažil dostat z jejího sevření… začal se prokousávat shnilým hadrem… pak kousl ženu do ruky až do krve a muži, který se ho snažil chytit, podkopl nohy. Ten dopadl hlavou na kámen a omdlel.
Měl skvělou příležitost utéct. Utíkal, co mu nohy stačily… běžel domu, domu ke své náhradní mamince. Když otevřel dveře a pohlédl na její krví ušpiněné tělo, schoulil se k ní na zem a po tváři se mu začaly kutálet slzy.
Zůstal zase sám. Nastala pro něj teď zima, byl na tom stejně jako stromy. Jeho tělo bylo prochladlé… cítil, že je nemocný… neměl nikoho, kdo by se o něj postaral… všichni vesničané s ním nechtěli mít nic společného…
Každý den se chodil starat o stromek… pozoroval, jak každým dnem je vyšší, rostou mu další větývky a začínají růst lístečky.
Slunce mělo větší žár, bylo čím dál tím tepleji a chlapec se cítil lépe… v létě si pořídil malého pejska, kterého našel na ulici, skončil stejně jako on.
Vyrůstal po boku svého psa a stromku, který během 10 let vyrostl. Byl skoro stejně vysoký jako Sai, kterému v této době bylo 15 let.
Jeho pes, i on sám už začínali trpět na nemoci. Nikdy se pořádně nenajedli a nemoci dostatečně nevyléčily. Byli odstrkováni společností, nikdo jim nepomohl, když to bylo nutno, přežívali jen na lásce, která je společně hřála u srdce a měli pro co žít.
Tvrdě se snažili přežívat měsíc co měsíc, bohužel, jeho věrný přítel to nevydržel. Zemřel na nedostatek jídla a na zlomenou nožku.
Sai mu udělal malý hrobeček, vedle jeho maminky pod stromkem, na který byl pořád tak pyšný, byl pyšný na to, co všechno pro něj udělal, i přes své věčné problémy.
Dal mu možnost vyrůst, žít roky bez jakékoli pomoci.
Saiovo tělo opustil život chvíli po psíkovi. Jeho tělo padlo vyčerpáním na zem a ze stromku na něj přistálo pár do červena zabarvených listů.