Přívěsek probuzen II. 12.kap. Konec

12. kapitola: Nikdy nezapomenu... - závěr

Cesta zpět do Konohy probíhala za nesnesitelného, smutkem protkaného ticha. Nikdo nemluvil a neozývaly se žádné hlasitější zvuky než podkluzování písku pod nohama. Hinata uvažovala jaké to všechno bylo před touto misí. Předtím byl každý jiný. Naruto se stále smál, Hinata byla stydlivá, Sakura byla uvolněná a věčně v dobré náladě, pokud ji zrovna nenaštval Naruto a Kakashi si spokojeně četl svoji sešlou knihu. Teď ale už byl každý jiný. Všechny tahle mise a události co se jim přihodili nenávratně změnili. Po cestě sem vtipkovali a těšili se na nové zážitky a teď si přáli, aby se nic z toho nikdy nestalo... Jistě, přineslo to hodně dobrého: získali nové přátelé, nové spojence, porazili největší hrozby současné doby a to hned obě v tak krátkém čase... ale za jakou cenu...
Hinata se rozhodla nemyslet na to... ale copak to šlo? Rozhlédla se kolem sebe. Pohledem přejela ze Sakury na Jomeie, pak na Nejiho, Leeho, Tenten, Ino a Choujiho a z něj na Naruta a Kakashiho, kteří nesli na lehátku jednoho z jejich týmu. V očích se jí zaleskly slzy... tolik stresu, tolik bolesti a tolik zoufalství jako za posledních pár týdnů, ještě nikdy nezažila...

Cesta byla pomalá a plná smutku a slzí, ale přeci jen došli svého cíle. Šli už po věrně známé cestě, po které už se tolikrát šťastně hnali domů z mise, cestě, která vedla před bránu pouštějící poutníky do proslaveného města a všem se malinko zvedla nálada. Konečně doma...
Prošli bránou, aniž by se zdržovali vysvětlováním zmateným strážným a procházeli ulicemi k všem dobře známé budově Hokageho. Lidé se po nich zaujatě otáčeli a prohlíželi si jejich truchlící tváře. Za jejich zády si potom tiše pošeptávali jejich domněnky a ukazovali si na ně prstem. Ještě k nim nedorazila zpráva co se stalo u jejich spojenecké vesnice a oni netušili, jaké děsivé zážitky procházející ninjové prožili.
Došli před budovu a beze slova zamířili do kanceláře Tsunade. Kakashi přistoupil ke dveřím a chtěl zaklepat, ale Naruto popadl kliku a ihned vstoupil dovnitř. Hokage rozrušeně zvedla hlavu a už si chtěla začít stěžovat, ale zarazila se. Všichni bez jediného šeptnutí vstoupili dovnitř. Tsunade po všech sjela pohledem a když skončila u Sasukeho jen tiše zaklela. Potom se znovu porozhlédla.
„Shikamaru?“ zeptala se a Kakashi jí ihned odpověděl nesouhlasným pokýváním hlavy. Tsunade zase zanadávala. „Dobře, teď všichni jděte domů a odpočiňte si, Kakashi vy tu počkejte, všechno mi povíte... Tak jděte.“ Poručila a doprovázela je soucitným pohledem.

Naruto zamířil rovnou domů, ani se s nikým nerozloučil. Vytáhl klíče a odemlk si dvěře. Vstoupil dovnitř a s těžkým oddechnutím se sesul na postel. Seděl a koukal do prázdna. Jeho prázdný pohled dokonale vyjadřoval jeho pocity. Sucho a... prázdno... Podíval se na noční stolek a chladnými prsty uchopil rámeček s fotografií. Setřel ze skla prach a zadíval se na postavy na fotce vyobrazené. Nic... žádný pocit bolesti, už žádné slzy... Postavil obrázek zpět na noční stolek a zvedl se... Co by měl teď dělat? Asi se půjde umýt, řekl si, ale neměl se k žádnému pohybu. Stál, ruce podél těla a hlava skloněná. V momentě se otočil a začal zuřivě kopat do postele.
„Sakra! Sakra! Sakra!!!“ měl zlost a v ten moment by rozbil vše co by mu přišlo pod ruku. Pak toho nechal a šel se umýt... Třeba z něj vroucí voda smyje všechno, co tížilo jeho srdce...

Hinata stála před dveřmi a nerozhodně přešlapovala. Nakonec se odhodlala a zaťukala.
„Jo, jo... moment...“ zabručela osoba uvnitř a Hinata, by v ten moment nejraději utekla, ale zůstala. Dveře se otevřely a v nich stál Naruto jenom s ručníkem omotaným kolem pasu. Hinata okamžitě zrudla a hlava se jí zamotala jako na kolotoči.
„Naruto-kun...“ vyjekla.
„Ahoj Hin...“ řekl mile, ale na jeho obličeji chyběl ten věčný úsměv. „Pojď dál...“ pozval ji.
„No... já...“ váhala. Naruto kupodivu rychle pochopil a houkl:
„Jé, jenom moment, jen na sebe něco hodím...“
A za chvíli už seděli u něj na posteli a horečně uvažovali o čem mluvit.
„Tak, Hin... proč jsi přišla?“ zeptal se.
„No já, jen jsem si říkala, že se zajdu podívat jak se ti vede...“
„Ale jde to...“ usmál se Naruto. To bylo poprvé co se zasmál, od doby co... pousmála se Hinata.
„To jsem ráda... Víš, já... vím, že se ti asi nebude chtít, ale chtěla jsem se tě zeptat...“ zčervenala „nechtěl bys zajít dneska na Ramen? Myslím, že by ti to zvedlo náladu...“ podívala se do země a čekala, že se začne vymlouvat, že se mu opravdu moc nechce, ale to se nestalo.
„Hm, možná je to dobrý nápad...“ řekl. „Stejně mám hlad jako vlk,“ řekl a na jeho tváři se zase rozlil ten hřejivý a zářící úsměv. Hinata se zářivě usmála. Možná se všechno zlé snáší lépe ve dvou... Člověk se tak aspoň může odreagovat a rozptýlit se a zase mít radost i z těch nejběžnějších věcí...

I když to pro nikoho nebylo moc snadné, život běžel dál a oni museli žít... vrátit se do starých kolejí. Nebylo to snadné a zvlášť po tom, co vše zhoršilo na maximum... po Sasukeho pohřbě... Ale aspoň bylo očištěno jeho jméno samotnou Hokage, která ho prohlásila za hrdinu a bylo vytesáno na pomníku hrdinů padlých v boji. Všichni se z toho dlouho vzpamatovávali, ale časem to přestalo tolik bolet a oni mohli znovu žít...
Naruto a Hinata spolu začali oficiálně chodit a každý jim to přál... Byli krásný pár a i když nebylo dne kdy si Naruto nevzpomněl na nejlepšího přítele, dokázal být opět šťastný.
Sakura oplakávala svou ztracenou lásku velmi dlouho, ale časem se celkem uklidnila. Bylo načase jít dál, tak jak jí to všichni radili. Po chvíli k ní dokonce začal projevovat jisté sympatie Kiba... Sakura mu to sice nějak neoplácela, ale potěšilo ji to...
Kakashi byl také smutný ze smrti svého žáka a taky Shikamara a Temari, ale částečnou útěchu mu poskytl nový díl Icha Icha, který vyšel v době, kdy byli pryč.

Bylo těžké to přijmout, ale byla to skutečnost... Všichni se z této mise dokázali vzpamatovat a vést dál svoje životy. Ale Naruto a Sakura byli rozhodnuti dodržet jejich slib. Nikdy nezapomenou...

Konec

PS:
„Co teď? Všechno jsem pokazil, co budu dělat? Sasuke, můj bratříček...“ Itachi, poslední přeživší Akatsuki, se chytal za hlavu.
„Však co se stalo bylo správné... my máme teď jiný úkol, Itachi... nezapomeň...“ hučelo mu v hlavě.