Chránit 9

Část osmá - Tady

Část devátá - Špeh

Kushina se snažila nedělat žádné unáhlené pohyby. Ony se dost těžko dělají, když jste zdřevěnělí nervozitou … Ale stejně. Potichu se plížila stíny a opatrně našlapovala. Bylo to pomalé, chvílemi ty dva ztrácela, naštěstí ale nezabočovali do nějakých zapadlých míst, takže je hned našla.
Hlavou jí vířily pochybnosti. Ten člověk, se kterým jde, je určitě zlý. Ona uměla odhadovat povahu.
„I s Minatem jsem měla pravdu. Neříkala jsem že je otravnej? A do jaký bryndy se mě teď chystá namočit … A ten chlápek … Ten bude určitě zlej,“ měřila si ho v myšlenkách. Pozorně přivírala oči a vnímala co nejmenší detaily, zatímco šla potichu ve stínu podél nějakého domu.
„Určitě. Takovej ten záporák, jak bývají v příbězích … Ale bude to malej pán. Ještě někdo bude nad ním. A to teprve bude zlej člověk!“ Do očí jí padl malý zvonek, který neznámému visel u pasu. Potichu cinkal, zatímco muž šel přímo před Minatem. Vedl ho někam pryč a chlapec se nechal.
„Zvonek? Tak to je ještě zvláštnější … Ale nemám tušení, na co to je … Tse, jak na krávu … Ale to asi nebude …“
Oba dva najednou zabočili do uličky vpravo a zrychlili krok. Kushina přeběhla cestu a schovala se do výklenku jedněch dveří.
„Špehování mi celkem jde … Základ pro ninju mám,“ usmála se v duchu, „Ale je to celkem náročný …“
Bylo vidět, že chlapcovy kroky nejsou vůbec jisté. Šel nervózně a chvilkami klopýtal. Zato ten starší měl tempo důrazné a sebejisté … Jako kdyby něco vyhrál .. Byl si jistý. To Kushinu štvalo ještě víc.
Uvědomila si, že jsou blízko centra vesnice. Prošli kolem jedné řeky a hned zabočili k nějaké další, větší. Z dálky už slyšela ten malý vodopád.
„No jo … Tam jsem vlastně ještě nebyla, tak alespoň něco.“

Minato cítil, jak se mu roztlouklo srdce. Na plné obrátky.
„No fajn … Bum bum bum … Netluč!“ poručil v duchu. Zbytečně.
Tlukot slyšel v uších, cítil ho v krku a nenápadně si položil prst na zápěstí. Vnímal splašené pulsy a ruku radši rychle odtáhl.
„Ani moje vlastní srdce mě neposlouchá, no to jsou dneska časy,“ usmál se nervózně. Potřeboval si trochu dodat sebevědomí. A jak jinak, než ironickým humorem? „Nechci, aby věděli, že … Že mám trochu strach. Ale … kdo ví, co s ní udělali?“
No právě …
„Prosím tě, Minato, co by s ní asi mohli udělat,“ otočil oči v sloup a usmál se. „Na takový blbosti myslet nebudeš!“
Ale stále se nemohl zbavit té stísněnosti. Neznámý muž ho vedl někam do středu města. Slyšel ty vodopády, které viděl, když stáli tam nahoře, na kopci. Stačil jediný pohled a hned věděl, co je dominantou Uzugakure no sato.
Ale co je v tom centru, kam ho vede? Neodvažoval se ani odhadovat.
„Vězení? Mučírna? Eh …“ polknul naprázdno.
Ne, vážně neměl tipovat!
Ještě chvíli! Ještě chvíli a uvidí ji! A osvobodí ji! A všechno bude zase fajn …
Na chvíli zvedl oči nahoru. Vždycky, když byl na vážkách, podíval se, jakou má nebe barvu. Sytě modrou? Všechno bude v pořádku. Obloha nehodlá brečet, jako by to dělala, když by ukázala sytě šedou barvu.
Ale tohle nebe bylo zvláštní. Na tuhle situaci nemělo odpověď. Na konci obzoru bylo skoro až bílé a přímo nad ním se zračila azurová. Dneska si obléklo dvě barvy, možná aby ladilo s tou rozházenou cukrovou vatou, které se říkalo mraky. Ty byly jak tmavé, tak i čistě bílé.
„Děkuju za pomoc,“ usmál se kysele. Tohle nepomohlo.
„Heh, nějak to dopadne … Přece nejsem pověrčivej.“
Měl by si dodat víc sebedůvěry.
„Všechno bude dobrý,“ zazubil se zeširoka a dal si ruce za hlavu.
Jenom se usmíval a zdánlivě vesele následoval svého průvodce. A najednou …
„Hej!“ vylekal se. Uslyšel nějaké prásknutí a výkřik jenom pár kroků za svými zády.

Kushina je dál sledovala. Schovávala se za výklenky i ve stínech domů a přemýšlela o tom, proč tohle všechno vlastně dělá.
Aby měla nějakou akci?
No .. Zas tak sobecká nebyla. Vůbec ne.
Aby … Aby potkala nějaké ninji?
Ale vždyť vůbec neví, kam vlastně jdou a jestli tam nějací budou …
Tak … Aby pomohla Minatovi?
No … Možná. Nemohla nechat tohohle blbečka padnout do nějaké léčky.
„To přece nejde … Blbeček jeden …“ usmála se. Možná by mu tak mohla přestat říkat, ale cítila, že musí pokračovat. Už jenom kvůli tomu, že bylo celkem legrační, když se vytočil.
„A udělám ze sebe hrdinku!“ řekla málem nahlas, ale na poslední chvíli si uvědomila, že nesmí křičet a slova zastavila rukou. Vyvedlo jí to z míry a málem vypadla ze stínu, který jí poskytoval oranžově natřený dům. Na několika místech se barva odlupovala, ale přesto bylo vidět, že se tu stále bydlí. Ačkoli byly okenice zavřené, parapety nebyly zaprášené, ale čisté a opečovávané. Zřejmě na nich obyčejně stávaly květináče.
Šla pomalu dál a sledovala dvojici před sebou. Minato si najednou dal ruce za hlavu a jeho krok byl o moc sebevědomější.
„Co se asi stalo?“ pomyslela si, ale k odpovědi nepřišla. Něco jí silou praštilo do obličeje a ona hlasitě zakřičela.
Okenice oranžového domu se zrádně otevřela.

Minato se rychle otočil a muž, který šel s ním, také.
„Co to bylo?“ zaječel vystrašeně, ale hned se vzpamatoval.
„Ehm,“ odkašlal si a pokračoval pevným hlasem. „Co to bylo?“
Minato se ušklíbl. To je ale zbabělec ...
„Nemám ponětí.“
Oba dva se dívali na nějakou vyděšenou ženu, která stála v jedné z mnoha budov téhle ulice. Bylo vidět, že právě otevřela okno, ale něco ji vylekalo.
„Paní? Co se stalo?“ zeptal se Minato jejím směrem, ale žena se jenom nedůvěřivě dívala dovnitř svého domu.
„Co? Eh … Nic …“ opáčila nervózně.
Minato pokrčil rameny a obrátil se na cestu dál.
„Jdete? Vždyť se nic nestalo,“ řekl vážně, ale v duchu se smál. Tenhle jeho sestře určitě nic udělat nezvládl. Jak si myslel, určitě ho jenom vede za svým pánem.
Muž se ale nehýbal a místo toho z vaku, který měl u pasu, vytáhl černý šátek.
„Teď ti bohužel musím zavázat oči …“ usmál se zlomyslně.

„Sakra, sakra, sakra!“ nadávala Kushina v duchu a už mnohem obezřetněji pokračovala stínem kolem domů. Před každou okenicí se radši sehnula a vyhnula se jí.
Předtím zvládla rychle zaskočit za tou ženou do domu, aniž by si jí všimli.
„Jsem prostě génius,“ usmála se hrdě.
Zhluboka se nadechla a ucítila zvýšenou vlhkost ve vzduchu. Už byli hodně blízko vodopádům.
Ještě pár kroků …
Už! Už se k ní dostával ten třpyt z řeky. Slyšela to krásné šumění všude okolo. V okolí poskakovaly barevné jiskřičky a Kushina se na chvíli zastavila a pootevřela pusu.
Celkem malý vodopád padal z menší skály vepředu. Padal, voda zpívala, když se slučovala s řekou, a všude byly ty krásné víry, které proslavily celou zemi.
A aby toho nebylo málo, nad řekou poletovali motýli, kteří byli snad jedině tady. Nikde jinde je neviděla. Měli poloprůsvitná křídla, sestávající se z několika odstínů modré a jemně jimi třepali. Jako kdyby se v každém mávnutí zastavili a pokračovali, až když si všichni všimli jejich nádherné barvy.
Tenhle zvláštní druh poletoval přímo skrz jiskřičky nad vodou a kouzelně je vířil.
„Úžasný!“ vydechla dívka a nepřestávala pozorovat tu krásu. Až si uvědomila, že měla být dávno někde jinde.
Odtrhla oči od vody a poplašeně se rozhlédla kolem.
Kde jsou? Ztratila je?
„Ne, ne … Támhle,“ ukázala sama pro sebe na místo kousek vedle řeky.
Muž i s Minatem vcházeli do krásného paláce, který byl přímo u vodopádu. Dům byl krásně bíle obložený a jenom střecha byla temně modrá. Ale … Nebylo tohle to sídlo feudálního pána?
„Že já jsem předtím přišla jiným vchodem .. To bych mohla tohle všechno vidět dřív,“ praštila se do hlavy a rozběhla směrem k bílým majestátním dveřím.

Minato se znovu necítil moc důvěřivě. Když vám někdo zaváže oči, sebevědomí to moc nezvedá …
Pocítil náhlý chlad kolem sebe. Zřejmě vešli do nějaké místnosti a podle zvuků, které slyšel okolo, věděl, že je tu hodně lidí. Ale zřejmě se nikdo nepozastavil nad tím, proč někdo tady má zavázané oči … Lidi si hledí jenom a jenom sebe.
„No, škoda žes nemohl vidět to, co bylo venku,“ zasmál se muž, který ho za paži vedl stále hlouběji, „protože to byla naše chlouba … Ale teď, teď to bude zajímavější.“
Uslyšel skřípot nějakých dveří a neochotně vstoupil do jiné místnosti. Najednou si uvědomil, že se okolo rozléhají jeho kroky. Tahle místnost byla taky obrovská, ale nikdo, kromě nich dvou, v ní nebyl. Cítil, že je tu chladněji.
Muž ho vedl dál, skrz ještě jedny dveře a potom ještě jedny … Asi na nějaké tajemné místo, protože už dlouho nezaslechl žádné hlasy.
„Teď poslední,“ řekl ten neznámý s ironií v hlase a otevřel dveře, které jako jediné nevrzaly. Jako kdyby i ony cítily vážnost té místnosti.
Když vstoupil, cítil, že stisk jeho ruky se trochu povolil a v zápětí mu odvázali šátek z očí.
Minato prudce zamrkal. V místnosti sice nebylo moc světla, ale jeho zrak nebyl zvyklý ani na to málo.
Rozhlédl se. Byla tady spousta sloupů, z nichž ten největší, a zřejmě nosný sloup, byl uprostřed. Místnost nebyla zas tak velká, ale byla hodná velké osobnosti. U stěn stály nádherné sochy, které byly tesané snad těmi nejlepšími umělci. Zvířata, jako leopardi nebo kůň, soupeřila s božskými vílami. Obojí bylo z černého mramoru a všechno osvětlovaly plameny pravidelně rozmístěných pochodní. Nebylo tam totiž žádné okno a proto bylo zapotřebí dodat té temné místnosti alespoň trochu světla. I stěny byly tvořené tmavým mramorem, na němž byly nakreslené zlaté detaily, které ale z takové dálky Minato nerozeznal. A konečně, na konci toho všeho se tyčilo něco čtverhranného … Ohromná podesta? Podesta obklopená světlými závěsy. Za nimi byla vidět jenom něčí silueta. Kromě tohohle člověka tu byl ještě pár vojáků, rozmístěných po stranách a dva shinobi s čelenkami, které hrdě hlásaly, že tihle bojují za Vírovou. Byla to zvláštní místnost, temná a šel z ní strach. I z toho člověka, kterého nebylo vidět. Určitě, určitě po něm nechtěl nic dobrého.
„Pokloň se,“ zasyčel muž vedle něho, který se už dávno ohýbal až k zemi.
Minato se ušklíbl.
Nebudu dělat problémy … Radši udělám, co chce …
Mírně se ohnul, očima však stále pozoroval ten záhadný závěs.
„Sluho, můžeš jít,“ poručila silueta a muž, zřejmě ponížený tím oslovením, z místnosti pozadu vycouval, „dneska jsi si zachránil život.“
Tohle bude asi ten, co to tu všechno vede … Už ale nebudu čekat. Ať se to vyřídí hned!
„Kde je Aki?“ zeptal se Minato hlasitě a slyšel, jak se mu část slov zvláštní dunivou ozvěnou vrátila.
Bylo vidět, jak osoba pokynula rukou a na ten příkaz se jeden voják rozběhl k nějakým dveřím, které byly přímo za závěsy.
„Fíha,“ písknul Minato v duchu, „Ten má teda respekt …“
Ale … bylo to dobře, nebo špatně?
Pomalu přimhouřil oči na strážce, který se vracel.
„Aki!“ zakřičel.
Posluhovač před sebou vedl malou dívku ze zářivě blonďatými vlasy, roubíkem v ústech a provazy kolem rukou.
„Sakra!“
„Aki, jsi v pohodě?“
Dívka se vyděšeně podívala před sebe a uvědomila si, kdo před ní stojí. Něco zahučela, ale kvůli roubíku nebylo nic rozumět.
„Ne, ne,“ zastavil ji voják, když se k Minatovi chtěla rozběhnout.
„Takže, vidím, že jdeš na rovinu,“ zabručel chladný mužský hlas. Ačkoli byl za závěsy, nebylo poznat, že by ten zvuk brzdily, „takže já půjdu taky.“
„Co chcete?“ zakřičel Minato naštvaně. Teď přijde na řadu vyjednávání?
Ačkoli stínu nebylo vidět do tváře, z tónu bylo poznat, že se určitě usmívá. Ale Minato cítil, že to pro něj nebude moc dobré.
„Něco za něco.“

„Něco za něco?“ podivila se Kushina. „Co po něm tak může chtít?“
Zvládla to! Asi to bude tím, že tady byl celkem nedostatek stráží … Ale právě teď se krčila za jednou ohromnou sochou, která byla přímo u vchodu. Ještě, že tu byla taková tma …
Zvědavě naslouchala rozhovoru a neměla ponětí, co by měla dělat teď. Jak by mu mohla pomoct …
Té dívky jí bylo líto.
Najednou jí někdo položil ruku na rameno a zároveň jí zacpal pusu. Chtěla vykřiknout, ale nic se neozvalo.
„Co tu chceš?!“

***
Ehm ehm ... Další díl bude akčnější xD Fakt že jo
Pokračování: Rebelka