Vzpomínky

Tak jsem napsala po týdnu další jednorázovku. Měla jsem trohu pochmurnou náladu, možná poznáte, na jakým základu jsem to napsala...

Byl to jejich poslední společný den. Tímto dnem se vidí úplně naposledy. Každý se vydá svojí cestou, bude zakládat rodiny a vychovávat děti.
Mladé kunoichi proběhly hlavou vzpomínky, věci, které se všemi prožila, jak spolu strávili tolika let a teď se musí rozloučit. Slzy se jí začaly kutálet po tváři. Bude muset opustit své přátelé, kdo ví, kdy se zase opět uvidí. Nechtěla zůstat sama, nechtěla zůstat bez přátel, nechtěla opustit své staré přátele, která tak znala, byla s nimi několik hodin týdně.
Prožila s nimi tolika dobrého a špatného. Myslela na chvíle, chvíle, kdy se s nimi nasmála, oslavovala, bavila. Celých devět let uplynulo jak voda, nečekala, že to skončí tak brzy, že tak brzy se s nimi bude muset loučit.
Do očí se jí nahrnula další várka slz, které jí pak stékaly po tváři. Koukla se na všechny naposledy na všechny své známé, na všechny své nenáviděné i milované kamarády. Vzpomněla si na typické věci, co dělali, jak se chovali a jak jí to bude chybět.
Budou jí chybět vtipné narážky na učitele, všemožné kraviny, které dělali, jak to bylo nedávno, když se poznali. Mysleli si o sobě zlé věci, ale pak vyšlo najevo, že to vlastně byli správní lidé a nemohla si s nimi nic pořádně užít. Nestačila je pořádně poznat.
Litovala svých slov, kterými kdy někoho urazila, litovala věcí, které udělala, litovala toho, že s nimi nemůže být déle.
Každá slza, která jí ukápla, obsahovala tisíce vzpomínek, které se jí postupně vracely.
Nechtěla brečet, nechtěla, aby jí někdo viděl, jak brečí, jak prožívá své emoce. Pomalu se už blížila domu. Teď mohla dát najevo své city. Slzy jí tekly proudem a dopadaly na její hladkou kůži.
Sesunula se k zemi a rukávem si utřela mokrý obličej. Sundala si od slz mokré oblečení a šla na procházku, chtěla to vše rozchodit, chtěla zapomenout, zapomenout na vše.
Vydala se pomalým krokem k místní řece, kam chodila, když byla smutná. Opřela se o zrezlé zábradlí a přemýšlela. Přemýšlela o tom, jaký to bude, až bude mít zase nové přátelé, vzpomene si na ně? Vzpomene si na ty, kvůli kterým dnes pláče? A budou oni vůbec vzpomínat na ní?
Do sluncem ozářené řeky kapaly dívčiny slzy. Cesta jedné slzy byla neskutečně dlouhá, trvalo to věčnost, než se smíchala s čistě perleťovou vodou.
Myslela si, že když bude plakat, její vzpomínky odplavou, zmizí v dáli a už si nevzpomene. Naplakala do řeky tolika slz a nic se nedělo, vzpomínky jí pořád zůstávaly v mysli.
O několik měsíců později, přišel čas na nový život. Dívka pomalu začínala zapomínat, avšak nový přátelé jí připomněli, že oni by měli být náhradou za ty staré.
Utíkala, co nejrychleji mohla, nechtěla za nimi jít, chtěla zpátky ke svým starým přátelům. Vítr narážející na její obličej odfoukával tekoucí slzy.
Dorazila opět na to místo, na místo, kde stála před několika měsíci, kde doufala, že ztratí svoje vzpomínky. Zastavila se uprostřed mostu a pohlédla na postavu stojící na druhé straně mostu.
Utřela si slzu, která jí stékala po bradě a postava se k ní pomalu přibližovala.
„Ty jsi Sakura, viď?,“ zeptala se osoba milým tónem a podala jí ruku. Dívka mu ruku podala také a podezřívavě se na ní usmála.
Všimla si jeho azurově modrých očí, které jí pohlcovali kousíček po kousíčku.
„Já jsem Naruto,“ představil se a jejich ruce se rozpojily.
„Víš… no… prý spolu budeme ve třídě,“ usmál se na ní. Sakura mu oplatila úsměv a utřela si poslední slzy. Odvrátila od něj obličej a opřela se zase o rezavé zábradlí.
„Být tebou se o to neopírám,“ upozornil jí mladík a zábradlí se pod Sakurou začínalo ohýbat. Nestihla se postavit pěkně na nohy a zavrávorala. Ještě chvilku a skočila by v řece, kdyby jí Naruto nechytil kolem boků.
„Říkal jsem ti, aby ses o to neopírala,“ přibližoval se k jejímu obličeji blíž a blíž. Jejich rty se pak spojily, oddávali se vášnivému polibku, připadlo jí, jako by ztratila všechny vzpomínky, konečně nemusela plakat.
Sakura otevřela oči a dívala se přímo jeho očí, z blízka byly ještě krásnější, více azurové a plné citu.
Postavila se na nohy a ho objala, byla šťastná, že si našla přítele, se kterým by si mohla rozumět, trávit s ním čas a který by jí mohl nahradit všechny přátelé, co předtím měla.
Avšak byla na omylu, vzpomínky jí v myšlenkách zůstanou napořád, nikdy se jich nezbaví, nikdy nebude moct zapomenout na dřívější časy a na zážitky, který si jí tam vryly.