Bolest V.

Kratší a po delšéí době... Ale jsou tam zase nějaké mé myšlenky... Tak doufám, že se vám to bude líbít...

Venku znovu převládal nečas… Kdesi v dálce se blýskalo… Ticho přerušovaly dunivé hromy a pípání přístrojů…
V očích jí pálily slzy… Její vina…Samozřejmě, že je to její vina…Stejně jako minule…Kdyby…
Stále slyšela ta slova: „Mohl zemřít, kdybys udeřila správné místo… Tvrdý trénink ano…ale souboj?“ Pátá ho ošetřovala… Hinata až teď chápala její vyděšený výraz, když uviděla, co s ním ten proud čakry udělal…
„Při tréninku zranit někoho až tak…K tomu vlastního otce…“
Cítila, jak ji přemáhá úzkost…
Ano, byla to její vina… Ale jak mohla tušit, že… Nikdy před tím to nevyvolalo takovou sílu… …Júgen Sawari Góin… Nikdy…její jutsu… Jak?
To ale nebylo jediné, co ji děsilo.
Mohla…mohla to udělat úmyslně? Nebylo to tak…?! Zasáhnout vlastního otce… „Málem zabít jen při tréninku…“
Ruka se jí chvěla tak, až se za ni raději chytila a přinumkla k hrudi…
Co je to s ní? Znovu viděla ten sen… Co kdyby se něco stalo a ona …
Ne… ne, tak by to určitě nebylo…Proti ní přeci nic nemá… Ona nemůže ze to, že Naruto… Vybral si ji…
Ne, to by nikdy neudělala…
Stejně, jako by nikdy nenapadla smrtelně svého otce…
Zase tu sedím a nevím jak pokračovat… Proč se nic neděje...? hnaly se jí myšlenky hlavou.
Když i to heslo: „Nikdy se nevzdám…“ ztrácí smysl…
Rychle si utřela slzy, když si všimla, že do nemocničního pokoje vchází sestřička.
„Promiňte, ale návštěvní hodiny už končí…“ promluvila k Hinatě, jenž doposud seděla na židli vedle postele…
Znovu…
Kývnula na sestřičku a vyšla z pokoje…
Zachvěla se, když uviděla branku domu… Nemůže však pořád utíkat…
Před skutečností… Ani před sny…
Dovnitř však nevstoupila… Zůstala sedět na dřevěné verandě a pozorovala nebe… Jako vždy… ale tentokrát ji to neuklidnilo… Kapky a slzy se mísily v jedno… Hrdlo se jí svíralo potlačovanými vzlyky…
Slzy ale nikdy nic nevyřešily…
Jenže ona už neměla sílu…
Kdo…Kdo vlastně jsem? Všechno si nalhávám…?

Tu noc usnula. Ne však proto, že by se jí ulevilo… Její tělo přestalo poslouchat… i přes bolest mysli… Jenže spánek byl také útěkem…
Už však nebylo žádné místo, kam by zmizela…Kde by splynula… Zůstávala raději v realitě, žádný sen… Její mysl jakoby se pomalu plížila, mířila do míst, odkud už nebylo návratu…
…
Pár dalších dní už netrénovala… Zkouška jouninů byla jedna z věcí, na niž už neměla sílu ani náladu myslet…Toulala se.
Toulala se svými místy… Tichem, naplňující ji lhostejností, jediným pocitem, který ji uklidňoval… V němž se mohla utápět a nezpůsoboval v ní nic…
Ne, už nechtěla cítit ten pocit žít…bolest a obavy, které snad jediné mohly vyplňovat její dny…
…
Otevřela oči…probudila se, venku ještě vládla tma… Pohlédla na hodinky… Čtyři hodiny…
Příliš mnoho času… Na myšlenky a přemítání… Spánek nepřicházel…
Poslední otázky, jenž se skrývaly v té prázdnotě, někde hluboko na dně, pozvolna vycházeli na povrch…
Ano, ještě naposled se na ně pokusím odpovědět…
Ze strnulosti ji vytrhl hlásek Hanabi, křičící po domě… Dívka energicky zaťukala na Hinatiny dveře a provolávala, jaký je to dnes den…
Její starší sestra tomu moc nevěnovala pozornost… až po chvilce si vzpomněla…
Zkouška jouninů… Již dnes?
Nevyvádělo ji to však z lhostejnosti…
Proč? Proč by se měla bát?! Znovu cítit to chvění… Zbytečné pocity, jenž vám znepříjemní existenci a vlastně po sobě nezanechají stopy… Ne. Proč být vystrašená… není důvod…
Jen neochotně vstávala z postele.
Možná ale přeci jen na chvilku bude muset existovat… Bude muset ještě cítit…