Splněné přání - 9

,,Miyo...není na tebe tak trochu starej?" Zeptám se Miyi nanovinku, kterou jsem se dozvěděla před pár dny. Miya se na mě otočí.
,,Ticho buď! Stejnak nic netuší." Okřikne mě nevrle. Jenom si povzdychnu.
,,Netuší? Vždyť s ním spíš pár dní v tomhle lesíku." Naznačím na fakt, že nespí u nás doma azatím se tulí k nějakýmu chlapovi, u kteého ani nevím, jak pořádně vypadá.
,,Nechovej se jako moje máma!" Křikne a začně házet neurvale kunaie do stromu.
,,Obě jste se pomátly. Ty Riso chodíš domů až ráno a ty doma nespíš vůbec!" Zakřičím na obě dvě. Všechno, co mě poslední dny trápilo vylavalo na povrch.
,,Riso?" Zeptá se zmeteně Zuzka a rozhlíží se, jestli to skutečně bylo na ni.
,,Jo...řekla jsem to sama od sebe, ale na tom teď nesejde. Chováte se obě jako třináctky. To nemáte trochu zodpovědnosti?" Začnu tam nadávat na adresu těch dvou. Zuzka alias od teď Risa však stojí zamyšleně a nevnímá mě. Miya se ke mě otočí a dá si naštvaně ruce v bok.
,,Nanami Risa...není to skvělé jméno? To jsme trojka Mitsuko Katsumi, Nanami Risa a Ichiyo Miya, jů!" Zakřičí Risa nadšeně. Miya se na ní podivně koukne, ale vrátí se zpět do reality a otočí se ke mě.
,, A kdo se tě prosí, aby ses strachovala?" Řekne mi do očí. To mě jen víc naštve. Zatnu ruce v pěst a nebezpěčně se na ni podívám. Ani si neuvědomím co dělám. Ale najednou se rozběhnu na Miyu a silou ji praštím do břicha. S překvapeným výrazem a s trochou vykašlané krve odlétla několik metrů ode mě. ,,Promiň, že mi na vás záleží." Řeknu a stisknu ruce ještě pevněji.
,,Katsum! Uklidni se!" Zakřičí Risa a přiběhne k nám. Vlastně mezi nás. Risa se na mě naštvaně otočí.
,,Tak hele..." Začne. Ale naštvaný výraz se jí promění v udivený.
,,Katsumi to..." Začne Risa. Miya, která se mezitím vzpamatovala přistoupila k ní a obě na mě hleděli.
,,Co se děje?" Zeptala jsem si. Ale byla to zbytečná otázka. U nohou jsem něco pocítila. Pomalu jsem se podívala dolů. Kolem chodidel se vytvořil vodní kruh.
,,Co to..." Chci se zeptat, ale nedořeknu otázku. Všimnu si ještě něčeho. Kolem celého těla se začly objevovat modré a bílé blesky.
,,Co se to děje!" Zakřičím konečně svojí obavu.
Vystrašeně a polekaně začnu mávat rukama s doměním, že blesky odeženu pryč. Marně. Naopak. Začlo se to přibližovat.
,,Holky..." Zašeptám, ale ty tams tály s ústy do dořán neschpné pohybu. A najednou se pocítila příšernou bolest. Cítím, jak celé moje tělo je v jednom ohni. Začnu křičet, ale v hrdle mám vyschlo. V tom se mi udělá před oči temno. Jediné, co jsem schpna vnímat je prudká bolest a tupý náraz.
****************
,,Au." Zaskučím a posadím se. Rukou si prohmatám bolestivé místo na hlavě. Cítím tam velkou bouli. Vztáhnu ruku zpět a snažím se bolest nevnímat. Rozhlédnu se kolem.
,,Nemocnice?" Řeknu zmateně. Uvědomím si, že mám velkou žízeň. Přehoupnu nohy na okraj postele a postavím se. Ale hned zase dopsednu na postel.
,,Já se ani neudržím nanoháh....tak to jsem na tom fakt dobře." Řeknu si ironicky. Kouknu na ruku, která je v obvaze. Zavázané mám i břicho a nohy. Pomalu a opatrně rozvážu jeden obvaz. Naskytne se mi pohled na ošklivou popáleninu.
,,To budou popáleniny třetí stupně. Ty se nevylečí nebo pouze zřídka. Udělali správně, že mi tam dali tuhle navlhčenou látku, aspoň to tak nebolí, ale měli mi sejmout kůži z nepopáleného místa a dát ji na ty největší popáleniny. Tím by se to mělo z části zregenerovat. Pak bych měla dostat vitámini, protože mám sníženou imunitu a především neco na hlavu." Schrnu svůj stav. No...být dětskou doktorkou byl můj cíl, ale jak jsem se dostala do tohodle podivného světa, tak neblíš se k tomu může přirovnat medic-ninja. Vzpomenu si na chvilku, kdy jsem žádala Sakuru, aby mě naučila léčit. Bylo to před třemi dny a za tu dobu jsem se stihla naučit vyléčit jen ty nejběžnější škrábance. Dveře pokoje se otevřou a dovnitř vstoupí moje kamarádky.
,,Konečně ses probrala!" Vykřikne radostí Risa.
,,Konečně?" Zeptám se nechápavě.
,,No...byla jsi v bezvědomí týden a ještě týden si pý poležíš." Zdělí mi. Aha...takže jsem se ptala před desti dny a né před třemi.
,,Aha...echm...můžu dostat napít?" Zeptám se chraptivě. Miya popadne kelímek a natočí do něho vodu.
,,Na." Podá mi ho. Na ex dosebe vleju celý kelímek. Odložím ho na stolek a znova si lehnu.
,,Miyo? Omlouvám se..." Omluvím se Miye. Ta však jen pohodí rukou a usměje se.
,,To je v pořádku."
"Zítra tě s ostatnímy naštívíme." Řekne Risa a vstane ze židle.
,,Nikam neuteč." Varuje mě Miya . Znova.
,,Neboj já nezradím:" Zasměju se. Dveře se zavřou a mě se vybaví slova Tsunade.
,,Jedna z vás zradí." Skloním hlavu. I přes tu pruddkou bolest se mi vybaví obličej člověka, pro kterého bych byla schopná cokoliv.
,,Ale jeden nikdy neví."