Naděje...
Trochu krátký...plomiňte..je to na pár Sasusaku..snad se bude líbit
„Proč musíš jít? Nechoď nikam! Nenechávej mě tu samotnou! Je to až příliš nebezpečné!“
Brečela mu na ramenou.
„Já musím jít. Vrátím se, neboj .“
Nepřestávala brečet. I jeho slzy opustili vězení v jeho očích. Nebe též vědělo, že je čas na to, aby spustilo stejnou píseň. Píseň, kterou vytvořilo samo srdce. Píseň, kterou zpívali vzlyky,
obavy, slzy.
„Vrátím se, slibuji. Přestaň brečet. Za půl roku na tomto místě budu. Přísahám.“
Dívka se nechala utišit jeho slovy, ale nedokázala dát jasný rozkaz emocím.
„Já zde budu také čekat. Prosím, nezapomeň na mne.“
„Jak bych mohl?“
Naposledy promnul jemné, růžové vlasy a vtisknul jí na rty jemný, však vášnivý polibek, který mu opětovala. Věděla, že to může být naposledy. I on to věděl.
Zašeptal ty dvě krásná slůvka, která jí dodala aspoň malou naději, že se vrátí.
„Miluji Tě.“
Než dívka stačila cokoliv říct, vymanul se z jejího objetí a odešel.
„Neodcházej......“ stačila jen zavolat, ale nebyla si jistá, jestli ji slyšel. Proto se otočila a se slzami v očích šla zpět domů…
Po půl roce dívka čekala na smluveném místě. Však nikde nikdo. Snad jen pár ptáků zpívalo veselé písničky. Bylo vidět, že je jaro. Však on… nikde není.
„Sasuke!“ suke,suke....
Nic. Jen ozvěna opakovala dívčina slova.
„Sasuke! Kde jsi?“ jsi,jsi...
Zase pouze ozvěna. Nikde nikdo. Ztratila naději. Víru. Životní lásku. Však ten cit, cit k němu, ten nevyhasl.
„Už tu není. Smiř se s tím......... Ne. To nedokážu.“
Propukla v pláč. Všechny její emoce vyšli najevo.
„Ne… musím se hlídat. Kvůli našemu dítěti. Vím, že by sis to tak přál.“
Ano, ta dívka je těhotná. S tím, co už nežije.
Je podvečer, nebe plakalo. Radostí, nebo zármutkem? To nevěděl nikdo.
„Mamíí… Plosím… Kde je tatínek?“
„Nevím, sluníčko. Někde daleko. Ztratil se.“
„A kdy se vrátí, to víš?“
„To nevím, zlato. Pojď už spinkat.“
„Hele, mamíí, nějakej divnej pán tu je! Toho jsem nikdy neviděl...“
Dívka se ohlédne na ulici, v níž se rýsuje postava, která přistupuje blíž ke dveřím. Začne se objevovat známý obličej, vlasy...
„Mamíí, nekoukej na něj tak, ty ho snad znáš? Mamíí, proč neodpovídáš?!“
„Sakuro…“
„Sasuke!! Ty ses vrátil!!!“
„Ano. Promiň, že jsem se nevrátil dříve. Měl jsem nějaké potíže. Ale.. Stále tě miluji.“
„Já tebe taky, Sasuke. Už sem přestala doufat, že tě někdy uvidím...“
„Mamíí, proč se ten pán jmenuje stejně jako já?“
„To je tvůj tatínek, Sasuke.“
„Děkuji Ti, Sakuro. Za všechno. A za to, že jsi mi porodila tak krásného syna.“
Přistoupil blíže k ní, objal ji a vtiskl jí na rty ten nejkrásnější dárek- sladký polibek…
Njn..tehle pár zbožňuju...tak písejte komentíky jak se to líbilo..
i kdys mam radsi inej par tohle je opravdovy luxussss
Upsíík....já ten koment co mám předtím jsem chtěla napsat jinam...k jiný povídce! Plomiňte....pár Sasusaku miluju!!!
Hmmmm... je to celkom zajímave, páči sa mi to len škoda, že to nieje dlhšie... Mohla by si na tom ešte trošku opracovať...
JJ...kawaii tenhle pár je bleblik ale jinak kawaii
pekneeeeeee
Děkuju mooc...
trosicku ohrana zalezitost..ae nevadi, je to celkem fajn
ujde to dam ti 3 hvezdy
Waw fandííím ti tenhle párešek miluju....Hezky zpracované...