Nová Generace:11.část Otevřená ústa

„To je ale otrava“
Shikamaru rázoval po zdejší společenské místnosti a strašně nadával.
„Nejprve Kiba a teď i Shino. Co se to sakra děje?“ stěžoval si pro sebe a pro všechny.
Shino totiž nepřišel na jejich strategickou poradu.
„Určitě měl důvod, proč jsem nedorazil“ uklidňovala brunátného Shikamara Hinata „Já ho znám on vždycky dodržoval všechna pravidla a příkazy“
„A teď jako udělal výjimku, nebo co?“ ironicky ji odpálkoval a kroužil dál po místnosti.
Dokonce i Chouji vstal a pokoušel se svého nejlepšího přítele uklidňovat.
„To nebude tak hrozný! Shino je chytřejší než většina z nás. Určitě má plán.“
„No asi máš pravdu!“ Shikamarovi se povedl mírný úsměv a začal se pomalu uklidňovat „ale jestli ho zabije tak najdu způsob jak ho oživit abych ho mohl znova zabít“
Hned na to vrzly dveře a do místnosti někdo vstoupil.
„To bych chtěl vidět, jak mě zabiješ, teda pokud si za tu dobu, co jsem byl pryč, neobjevil techniku, jak polapit do stínů pár brouků“ nenuceně si rýpnul ode dveří Shino. Vypadal, jako že nikdy neodešel. Zato Shikamarovyí se skoro udělala pěna u pusy a Chouji ho musel držet, aby se na Shina nevrhl.
„Kde si byl“ procedil mezi zuby.
„Já jsem se jen tak poflakoval po lese. Jo a mimochodem vyřešil jsem náš problém.“ Odpověděl mu, jako by to byla ta nejběžnější věc, co kdy udělal.
Shikamaru jen otevřel pusu jako by chtěl něco říct a zase ji zavřel.

Ženská postava klopýtavě běžela přes ztichlý, temný les. Nebylo vidět skoro ani na krok, protože uplynuly jen 3 dny od novu. A ona navíc měla oči zaplněné slzami, které se marně snažila zastavit, a přes rty se jí dobývaly vzlyky. To protože na duši ji leželo těžké břemeno ztráty milovaného. Z její dávné důstojnosti vážené občanky nic nezbylo a jen její prachem cesty zaprášená čelenka dávala tušit, že kdysi byla ninjou.
Běžela neustále dál, bez odpočinku či zastavení. Běžela k severu, aby dosáhla alespoň na poslední naději, co ji zbyla a nehodlala to vzdát. Hlavou se jí míhala pořád ta samá otázka.
„Proč? Proč museli přijít a zničit mi život? Žila jsem šťastně, ne žili jsme šťastně. Já a můj miláček. Ten je teď mrtví a já zůstala sama. Vzpomínám si na naše první setkání. Do nemocnice si se dostal jako pako. Zlomil sis ruku, když jsi lezl na strom. Jaký ninja si zlomí nohu při lezení na strom! Byl si nemotorný a slabý, ale dokázal jsi mě rozesmát. Tak jsem u tebe začínala trávit víc a víc času, až jsem si bez tebe nedokázala představit život. A teď tady nejsi a já tu zbyla sama.“
Po tvářích ji tekly slzy, už se nesnažila zakrýt svůj žal. Neustále běžela a na východě se objevovaly první nesmělé paprsky světla. Ptáci začali zpívat svoje veselé písně, jimiž ho vítali, ale v jejích uších ta píseň zněla, jako poslední loučení s mrtvým. Podívala se k východu a do mysli se nemilosrdně vkradly další vzpomínky.
„Jako by to bylo dnes, si vzpomínám na ta rána, co jsme spolu trávili na prahu našeho domu pozorujíce slunce. Na jeho vůni, když mě bral do náručí a říkal mi „Miluji tě“. Na jeho polibky a jeho dech ve vlasech, když jsme se ráno probouzeli vedle sebe a znovu se pokoušeli o naše vysněné dítě. Teď je mrtvý a s ním i většina mých snů. Zabili ho a ona mu nemohla pomoc. Teď musím běžet do Deštné a varovat je před Konohou.“
Slunce už vystoupalo na vrcholek své dráhy a ona se také dostala až nahoru na poslední kopec před Deštnou.
Deštná leží v údolí mezi dvěma velkými pohořími. Jedno se táhne od oceánu na jihu až do těchto míst, kde se střetává s druhým pohořím táhnoucím se po severní hranici země Ohně. Ty se zde spojovaly v jedno velké a tvořily trychtýř pro mraky. Proto zde tak hodně pršelo.
Teď jim ale déšť nepomohl. Vesnice hořela a nad ní se zvedal hustý oblak dýmu a prachu. Jejich velké opevnění, na které byli tak pyšní, bylo na několika místech úplně proraženo a na hradbách byli rozeznatelné vlajky Listové a Písečné. Deštná padla.
Žena zůstala jen tak stát na kopci a dívat se na to jak ji hoří její poslední naděje. Už neměla sílu, ani brečet jen stála a netečně se dívala na Deštnou. Nevšimla si, ani že se k ní přibližují postavy, ani že ji obstoupily ve svých maskách bez výrazu v obličeji nebo v očích a vytáhly své katany. Nevykřikla, když se do ní nořila čepel, jen potichu vyslovila jméno.

Sakura seděla v pokoji se šálkem kouřící kávy. Byla docela odpočatá po dni spaní, kdy se vzpamatovávala z náročné Kibovi operace. Neseděla sama. Vedle ní seděly Ino, Tenten a červenající se Hinata.
„Tak co Hinato, co jste to teda dělali s Danem v tom lese“ ptala se právě Hinaty Sakura
„Musíme se v tom hrabat“ zeptala se Hinata a snažila se o nevinný tón, nešlo jí to.
„Musíme“ rezolutně ji odvětila Tenten „jaký bychom to pak byly drbny, kdybychom se nezeptaly?“
Hinata se nechápavě podívala, což bylo jako povel pro smích pro ostatní tři.
Do pokoje suveréně vplula Erika.
„No teda dívčí sraz a já jsem nebyla pozvaná. No nic asi nechcete vědět, co tady Hinata dělala v lese.“ Pak si bez zeptání sedla na volnou židli a nalila si z konvice kávu.
„No tak říkej, dostat něco z Hinaty je nadlidský úkol“ nadšeně ji pobídla Ino.
„No nejlepší na tom je, že vlastně se nestalo nic. Ještě mu řekla, že budou kamarádi a že jí její vyvolený nechce.“ Hinata přešla z červené do rudé.
„To si děláš srandu!“ Vyprskla Ino a začala se smát.
„Jo přesně to udělala a to ne že by se Dan nesnažil.“ Pokračovala „A pak, aby to nebylo málo, si s ním ještě zatančila mezi kapkami deště.“
„To zní romanticky“ nadhodila Ino. „ A se mnou si nikdo takle nezatancuje“ použila přehnaně plačtivý tón. Všichni, kromě Hinaty se rozesmáli.
„To by bylo romantické, kdyby mu předtím neřekla, že budou jen kamarádi“ Sakura skoro upustila hrnek s kávou, jak se začala smát.
„Tak už mě nechte!“ ohradila se konečně Hinata, celá zrudlá.
„A to proč? Když, co bychom tady tak dělaly,“ ironicky se jí zeptala Tenten.
„No nevím zrovna ty bys to měla vědět. Byla jsi při tom docela slyšet.“ Erika byla evidentně v ráži.
„Co tím myslíš?“ andělsky se ji zeptala Tenten.
„No myslím to, jak jste si to rozdávali s Frederikem. Milí na tebe rozhodně nebyl, ale ty si mu nezůstávala moc dlužná.“
„Tak od toho máš tu modřinu nad kolenem“ přidala se Sakura.
„To mám od toho, jak jsem blbě skočila do postele“ bránila se Tenten.
„Spíš jak tě tam Frederik hodil“ pípla Hinata.
V místnosti bylo najednou ticho. To že se Hinata přidá zrovna u tohohle tématu, by si Sakura ani neodvážila pomyslet.
Všechny pohledy se upřely na Hinatu a ta celá zmatená ze všech těch nevěřících pohledů začala vysvětlovat „tak když vy byste řekli něco podobného a navíc na mě jste taky nebyli zrovna ohleduplní. Ehm.. Ino a co ty s tím svým?“
Dobrou minutu na ni jen zírali s otevřenou pusou.

Dana probudilo slunce svítíc mu do tváře. Bylo to už 2 dny od noci, kdy byl Kiba napaden a pokud Dan věděl, jeho zrak se nezlepšoval. Pokusil se převalit, tak aby doslat to protivné světlo z obličeje, ale po pár okamžicích usoudil, že to nemá cenu. Přeci jen byl ve Světelné, kde bylo dost světla snad i v noci.
„Sakra, proč jsem zapomněl zatáhnout ty závěsy“ zamumlal si jen tak pro sebe, když se posadil a snažil se rozkoukat po pokoji, který sdílel s Frederikem. Podíval se na prázdnou ustlanou postel na druhé straně pokoje.
„Už zase nespal tady. Jak to ten kluk dělá.“ Nevěřícně krotil hlavou a přitom se oblékal.
„Když už jsem ale vzhůru tak zajdu za Kibou. Snad už spát nebude“ plánoval, když odcházel s pokoje a tak nabral směr rovnou do místní malé nemocnice, kde ležel Kiba.
Ve vesnici potkal akorát hlídku a pár místních obyvatel. Prošel bez zdržení a za chvíli už otevíral dveře vedoucí do nemocnice.
„Ahoj Sakuro“ pozdravil růžovovlasou dívku, kterou potkal před pokojem Kiby.
„Ahoj Dane! Co tady děláš takle po ránu?“ zeptala se ho.
„No chtěl jsem se jít podívat na Kibu. Teda jestli nespí.“
„Aha“ kývla Sakura „Já se na něj stejně jdu podívat. Takže ho vzbudím.“
Oba společně vstoupily do pokoje.
„Ahoj Kibo“ pozdravili oba.
„Ahoj… hmm…Dane a Sakuro?“ odpověděl jim Kiba a nasál vzduch. „Jo jste to vy.“
„Jo jsme to mi“ potvrdil mu Dan „začínáš se zlepšovat. Za chvíli si zvykneš.“
„Myslím, že si nikdy nezvyknu, ale máš pravdu už je to lepší“ povzdechl si Kiba.
„Tak konec vybavování. Teď tě musím prohlídnout.“ Zavelela Sakura a začala Kibu prohlížet, tak že do něj posílala malá množství chakry.
„Tak hotovo“ skončila za pár minut „Už jsi skoro zdravý. Až se dostaneme do Konohy tak se podívám na ty tvoje oči. Tady na to nemám vybavení.“
„Díky Sakuro“ poděkoval ji Kiba, když byla na odchodu.
„Ahoj“ rozloučila se mezi dveřmi.
Ještě než stačil někdo něco říct, dveře se znovu otevřely a dovnitř vstoupila Hinata.
„Ahoj bráško“ pozdravila Kibu „Ahoj Dane“
Dan se naklonil k Kibovi „Bráško?“ zeptal se potichu, aby to Hinata neslyšela.
„Jo bráško! Víš, jak mě to dřív trhalo srdce. Ještě že jsem to už vzdal“
„Co jste říkali?“ zeptala se nevině Hinata.
„Ahoj Hin, nic důležitého“ opověděl ji rychle Kiba.
„Už jsem se skoro bála, že je to o mně“
„Ta je tak naivní“ podiveně si pomyslel Dan. „I když to se mi na ní asi líbí!“
„Neboj, nebylo to o tobě“ řekl nahlas a přišel k ní blíž „To by sem si nedovolil“
„Proč by sis to nedovolil?“
„K takové hezké holce? Jak bych mohl?“ S úsměvem se zeptal. Hinata okamžitě zrudla, když Dan k ní udělal další krok.
Z postele se ozvalo zakašlání „Nevím, co děláte, ale když už jste sem přišli, co takle se mi i věnovat.“ Přerušil chvíli nepříjemného ticha Kiba.
Dan od Hinaty skoro odskočil a oba se otočily na Kibu s provinilými výrazy, které on naštěstí nemohl uvidět.
„No asi budeme muset“ mrknul na Hinatu Dan a ta se rozesmála.
„Hej co je tady k smíchu“ nechápal Kiba.
Místo vysvětlení se rozesmáli ještě víc a po tom co je přešel smích, se s ním začali bavit.

„To je ale otrava“
Shikamaru zase musel papírovat a to ho nudilo snad ještě víc než většina ostatních činností (kromě žehlení, ale to nedělal tak často). Psal konečnou zprávu Tsunade, o tom jak byl Kiba napaden a taky o zneškodnění útočníka. To mu dělalo největší problém. Nemohl přijít na to jak kloudně napsat to co udělal Shino, a ten navíc zarytě mlčel.
„To je ale otrava“ znovu si zabručel pro sebe a napsal pár vět.
Na okno přistál holub a pařátem přejel po skle.
„Skřííp“ Vydalo sklo strašný zvuk, až Shikamaru nadskočil. Jakmile se vzpamatoval, šel otevřít okno, aby ho pustil dovnitř. Oddechl si, když to stihnul chvíli předtím, než ten zvuk vydal podruhé.
„Tak co pro mě máš“ zeptal se holuba.
Ten však nepočkal na to, až ho chytí a vlétl do místnosti a sedl si na stůl. Shikamaru zavřel okno a vracel se ke stolu. K jeho překvapení se z ptáka, za vzniku dýmu, stal svitek.
„Tohle jutsu jsem ještě neviděl“ podivil se a začal číst.
„Shikamaru! Naše operace proti Deštné byla bezezbytku úspěšná, a proto vaše mise končí. Vrať se i s týmem, zpět do Listové. Pokud jsi mi ještě neodeslal zprávu tak už ji neodesílej, ale dej mi ji až u nás.“
Podepsána byla 5. Hokage Listové Tsunade.
„Konečně“ nadšeně zvolal a vyběhl z místnosti, aby mohl připravit odjezd.