Hisunaki-možná zpět, část 8

Hisunaki- Možná zpět- část 8

Ranní opar se vznášel nad hustými lesy… Některá zvířata ulehala ke spánku, jiná se naopak probouzela k bdění. Co chvíli se z větve vznesl pták a zacvrlikal do ticha… Z nebe se na zem snášely drobné krůpěje, ale patřily spíše pouhé vlhkosti než dešti…

Sakura si lehce prohrábla vlasy… Cítila se snad ještě unavenější, než když šla spát. To, že celou noc musela co chvilku vstávat a dávat Kakashim léky a obvazovat rány nebylo ani tak hrozné… Na to byla už přeci jen zvyklá… Ale ta zem, na níž ležela byla tak tvrdá. Kiba navíc neustále mumlal ze spánku něco, jemuž radši nechtěla rozumět a Kakashi chrápal o sto šest… Určitě to bylo tím, jak si narazil tu hlavu…
Vzdychla, vstala a uvázala si čelenku na vlasy… Potom dala ruce v bok a rozhlédla se kolem. Svým, jinak vždy jemným a dívčím hlásem, náhle s nečekaně ostrým tonem značka *uragán-trhající-střechy-rozbíjející-okna* nebo jenom(a to je stejná míra) *Naruto-něco-pos*al--zase* vykřikla na ještě spící společníky, jenž byli tak „ohleduplní“ a nenechali ji se ani trošku vyspat:
„Vstávejte!!!“
Načež byl i Kakashi na nohou, přestože se mu stále točila hlava. Kiba, jenž její zuření nebral na lehkou váhu, stál rovný jako pravítko a s trochu vystrašeným hlasem vykoktal:
„A-ano, už jsem vzhůru… Děje se něco?!“ Poslední slova pronesl s jistým nádechem otrávení, až ho za to dívka propíchla pohledem. Potom pohlédla na Kakashiho, pak zase na Kibu, zvadla prst, jako když chce poučovat a pravila:
„Kibo, Kakashi-sensei, měli bychom vyrazit co nejdřív! Jeden z nás je zraněný, nemáme nic k…“ chvilku se rozmýšlela, jestli to má říci „…Nemáme nic k jídlu. Myslím, že Kakashi-sensei tu cestu s přestávkami zvládne…“
Tvářila se, jako by ještě chtěla něco podotknout, ale její záchvat zlosti náhle pominul a ona už si nemohla vzpomenout na ta slova, kterými jim chtěla ještě sdělit své rozrušení…
Všichni tři na sebe kývnuli v souhlasu…
Po chvilce se lesem ještě ozvalo Kibovo nešťastné zavití…
„My fakt nemáme nic k jídlu…!“
…
Skupinka ANBU se rychle pohybovala lesem… Snažila se nalézt jakékoliv stopy… Všichni byly vytrvalí a zdatní ninjové…i přesto se však obávali o úspěšnost jejích mise…
…
Rychle se posadila… Když zmateně lapala po dechu, celé její tělo se chvělo…Otevřela oči. Ranní svit byl ale natolik jasný, že je musela znovu zavřít… Trochu ji bolela hlava, ale únavu už necítila…
Cítila úžas ale zároveň zděšení…Slyšela to slovo, to jméno… a celým tělem jí procházelo obrovské nutkání… Musela to vyslovit.
„Kushina…“ řekla tiše, možná jako by tomu sama nevěřila. „Mé jméno je Kushina…“
Něco již tedy věděla… Stále jí však myšlenky ovládal zmatek…
Pohlédla na chlapce, jenž ležel hned vedle… Spal, a i když mu tolik chtěla sdělit své zjištění, rozhodla se ho nebudit… Svým pohledem na něm ještě chvilku spočinula. Možná až teď jí na něm přišlo něco tak… povědomého?! V hlavě jí vířilo tisíce dojmů…
Protáhla se a vstala. Pomalými a nemotornými kroky se vydala k nedalekému potůčku… Doufala že studená voda zchladí její mysl, a pak v tom bude mít větší pořádek…
Tiše nakračovala mezi suchými větvemi a spadaným listím, jakoby nechtěla zkazit ten zvláštní pocit, jenž proudil celým jejím tělem… Snažila se rozvzpomenout na ta slova i na tváře, jenž se jí vybavovaly ve snu… Pomalu se jí však ztrácely, proklouzávaly mezi prsty stejně rychle jako přišly…
Stále zamyšlená se sehnula k drobným a přesto vířivým vlnkám, které s jakýmsi samolibým mlaskáním narážely o nízké dno potoka, poseté bělostnými oblázky…
Nabrala vodu do dlaní…
Já…
Chvilku na ni hleděla…Na vodu a na rozevřené dlaně… a v nich… Vzpomíná si…
Ano… Měla dítě…
Strnule sledovala, jak jí z rukou skapávaly poslední kapky…
S ním… On a ona…
„Minato…“ vyslovila tak tiše, že to nemohl nikdo zaslechnout…
„ Jak…?“
Ze silného proudu více než zmatených myšlenek ji vytrhlo podezřelé zašustění¬…
…
„Pochybuju, že ji díky tomuhle najdeme! Ty tvoje jutsu…“ vyslovil mohutný muž , když sledoval mladého ninju, právě dělajícího rukama nějaké znaky.
„Sklapni! Vůbec bych tu nemusel být… Ale ty bys bez mojí pomoci rozhodně nedokázal, ubožáku…“ vyprskl na něj, přesto stále soustředěn na techniku.
„Cože?! Ty ***** “ Vykřikl, ale ihned byl přerušen.
„Cch, kdybych ti nepomáhal, ještě by ses otravoval s těmi otrapy z Konohy…“ dodal pragmaticky…
„To odvoláš *****!“ zařval ten masiv, doteď opírající se o mohutný kmen stromu a právě vstávající, chystaje se napadnout svého společníka…
„Být tebou, tak to nedělám. Byl by to pro tebe rychlý konec… A mimochodem právě jsem ji našel. Připomínám: pomocí mého jutsu. Tak radši zavři hubu.“ Vyslovil klidně a hledíce do své dlaně na drobné bílé pavoučky a ptáčky, jenž mu na ni odkudsi neustále přilézali a přisedali…
Hromotluk se uklidnil, ale stále s nasupeným pozoroval shinobiho…
„Ta je ale hloupá! Kdyby věděla s kým má tu čest, už by byla daleko pryč…“ uchechtl se mladík…
„Ale neměla by si nic pamatovat, že?!“ zeptal se po chvilce, když vyrazil na cestu. Mohutný muž se za ním řítil a s neskrývaným kyselým úšklebkem odpověděl:
„Ano, jakmile zmizela z pevnosti, všechny vzpomínky se jí pomocí jutsu vymazaly… Ale začínají se pomalu vracet zpět, a proto ji přeci hledáme. Může znát polohu úkrytu Karay. A spoustu dalších věcí…“
„Alespoň bude lehčí ji najít a zneškodnit, když si téměř nic nepamatuje.“řekl.
„Vy…Že vám utekla a přitom ví tolik…Jste opravdu chudáci…" dodal za chvilku s tím opovržením v hlase…
Hromotluk sepnul pěsti, ale raději mlčel. Žena, jenž hledali, byla dobrá kunoichi a pokud by nastaly problémy, pomoc by se mu jistě hodila. Navíc jen tenhle ***** věděl, kde vlastně je…
…
Pohotově se postavila do střehu. Ano, tohle byly její pohyby! Ty, které zapomněla. A teď je předvedla s rychlostí jako dříve… Jako za těch časů… Upřeně hleděla do míst, odkud zvuk přišel. Vnímala ale taky celé okolí, aby ji narušitel nijak nepřekvapil…
Z houští však vylezl Naruto a s jistým breptáním spadl ženě přímo k nohám. Nejdřív se vylekala, ale potom se musela usmát…
„Dobré ráno“ řekla a na tváři se jí rýsoval stále úsměv. Chlapec se rozlámaně narovnal a pokusil se taky o úsměv.
„Eh… Všiml jsem si, že jsi odešla, myslel jsem, že¬… a tak jsem se tě vydal hledat. Potom jsem tě zaslechl, ale nějak… jsem narazil na to křoví…“ řekl rozpačitě a přitom se naklonil k vodě, aby si omyl poškrábanou tvář.
„V pořádku… Byla jsem jen rozespalá, a tak jsem se vydala sem…“ vyslovila žena a sedla si vedle něj a začala nabírat vodu do nádoby, jenž si vzala sebou…
Až po chvilce jí spočinul zrak na chlapci…
Naruto si ale ničeho nevšiml, sundal čelenku z čela a mokrýma rukama si protřepal vlasy…
Zase ten pocit… Ten tak strašně povědomí…
Žena sebou otřásla, ale stále se toho nemohla zbavit…
„N-naruto?“ vyslovila po chvilce tichého zírání…
„Ano?“ zeptal se mladík, jenž se k ní teď obrátil…
„Naruto… Dívej se na mě chvilku…“ Hleděla na něj vyjeveně.
„Děje se něco?“ otázal se udiveně chlapec, který vůbec netušil, o co jí jde…
„Já jen¬…“ Stále si ho prohlížela.
Je na něm cosi jiného a zároveň povědomého… Nebo se jí to jen zdá?
Přimhouřila oči a Naruto byl stále víc v rozpacích…
„Víš, mám pocit…“ Vyslovila, ale najednou se zarazila. Sklonila se k zemi…
„Co… co se děje?“ řekl chlapec, jemuž se právě ve tváři míhalo neuvěřitelné zmatení…
„Něco… něco slyším. Někdo se blíží…“
„Měli bychom zmizet?“ zeptal se a rozhlédl se po okolí…
„Ne, schovat, na útěk není čas…Byl by ještě riskantnější…¬“ vydala ze sebe. Chytila ho za ruku a snažila se skrýt v hustém houští malých, těsně vedle sebe rostoucích stromků…
Jsou blízko… Moc blízko…
Prodírala se mezi ostrými, hustě obrostlými větvičkami… Ano, musí se tu skrýt a potom rychle zmizet…
Naruto chtěl něco podotknout, ale ona ho za sebou táhla za ruku. Byla zmatená… Pomalu se jí něco začalo vybavovat. Jako by jí i ten strach z lidí, jenž se blíží připadal víc než povědomý…
„Neměli bychom spíš utéct? Možná…“ pokusil se ji přesvědčit Naruto, jemuž se tenhle způsob moc nezamlouval. Stále kmitala očima po okolí, hledala nejlepší místo…
Ani nevěděla, proč by neměli uniknout. Proč by se měli skrývat…
Před nimi neutečeš…
Začala se jí motat hlava. Rychle se přikrčila a chlapec ji napodobil…
„…Vždyť ani nevíme, kdo to je…“ vyslovil a doufal, že už není moc pozdě na rozhodování…
„Já… Vím to. Musí to být oni…“ řekla pološeptem…
Naruto otevřel ústa, aby něco řekl, ale ona mu je zavřela rukou…
„Už jsou téměř tady…“