Kdo po tobě kamenem, ty po něm ohněm... část 04.

Toto je tajné sdělení, bonus pro všímavé:-D, proto je to bílou barvou: V tomto díle se vubec nic zásadního nestane, takže se těšte na další, kde už dojde i na boje!!!

Seděl na střese. Nechtělo se mu domů, ačkoliv svou ženu miloval a vždy se těšil na společné chvíle, dnes tomu tak nebylo.
Dnes ji to musí říci, neví k čertu jak, ale musí.
Měl opravdu velký knedlík v krku, srdce mu bušilo a svíral ho vnitřní strach...

Bude chtít? Zůstane s ním? Co mu na to řekne? Dodrží svůj slib? Navěky svoji? Spolu?

„Yush, nějak to dopadne, -totedajóó...“ seskočil na chodník a pomalým krokem vyrazil domů. Pozoroval lidi kolem sebe, naslouchal jejich bezstarostnému tónu, občas se i pousmál, když slyšel menší geníny nebo dokonce ještě studenty Akademie, jak se dohadují, kdo z nich je lepší, nebo když chtěla nějaká bába vyhádat lepší cenu. Procházel tržištěm, chtěl svou ženu překvapit nějakým maličkým dárkem, něčím co by ji udělalo radost. Bude to potřebovat.

Stál nerozhodně před krámkem a drbal se ve vlasech. Nemohl se rozhodnout. Otočil se zpět na tržiště a pozoroval opět ten hukot a hemžení lidí.

Tohle je Konoha. Můj domov... a Tvůj sen... podíval se na kamennou hlavu svého otce.

Zavrtěl hlavou, takové myšlenky si nemohl dovolit. Ne teď. Vlastně už vůbec ne.
Strčil ruce do kapes a vykročil. Čert vem dárek, na to bude času dost. Nejdříve bude muset vyřešit Hinatu. A ...

***************************************************************************

„Takže... Kde jsme to včera skončili?“
„Spíš dneska, člověče, ještě furt bych spal...“ zívl Kankurou. Otočil se na Temari a neodpustil si rýpanec... „ Tak se mi zdá, když se tak koukám, že jste toho taky moc nenaspali.“
Temari se začervenala. Rychle si upravila vlasy a koukla do zrcadla. Doslova se lekla, když uviděla ty kruhy pod očima.
„Kankurou, myslím, že to není Tvá věc.“ pronesl chladným hlasem Gaara.
„He, hehe, jako kdyby jsi věděl, o čem mluvím, brácho“ zazubil se Loutkař. „ Ještě sem Tě ani neviděl s nějakou žábou.“
„Saba-"
„Ne, ee, he, promiň promiň...“ uskakoval Kankurou, když se mu začal hromadit písek u nohou a pomalu stoupal vzhůru.
„Paráda, kdo to bude zametat, hleď si to zase posbírat!“ Temari se naježila na Gaaru.
„Ale on...“
„To mě nezajímá. Ty že jsi dospělý? Kazekage? Nechtěj, abych se smála...“
Gaara sklopil hlavu a procedil skrz zuby:
„Přesně z tohoto důvodu jsi mně s žádnou ještě neviděl, Kankurou.“
Ten soucitně a s pochopením pokýval hlavou:
„Eeeh, no jo. Ale ne každá je jako tady Te...“
„Tak dost všichni.“

Shikamaru kroutil hlavou. Bože to je pruda tohle.
„Pojďme do poradního sálu. Něco Vám chci ukázat a říct. Je čas být zase chvíli dospělí.“
Vstoupili do oválné místnosti s velkým kulatým stolem uprostřed. Všude po zdech visely mapy, obrazy hledaných shinobi, a různé přišpendlené zprávy.
Shikamaru zatemnil okna a spustil projektor.
Na velkém plátně se objevila fotografie nějakého lesa foceného z velmi velké výšky.
Shikamaru pokynul na fotku.
„Tohle jsem Vám chtěl ukázat. Pravděpodobně asi nebudete vědět, odkud tato fotka pochází, že?“
„To opravdu netuším. Ty ano, Gaaro?“
Gaara zúžil oči a pozorně si fotografii prohlížel.
„Bohužel, nevím, ale něco se mi na ní nezdá... Je... nějaká divná.“
„Divná? Co tím myslíš?“ Kankurou si ji začal také pozorněji prohlížet. Něco mu na ní také nehrálo, ale neuměl to pojmenovat...
Shikamaru přistoupil blíž k plátnu a tužkou označil kruhem na mapě část lesa.
„Tohle.“
„Kus lesa. Co má být.“
„Počkej,“ ozval se Gaara, „ podívej Kankurou. Tam jižněji. Vidíš? Jižně deset čísel pod tím kruhem.“
„Další les. Co jako. Dyť je to... Počkej...“ Kankurou přišel blíž k mapě a detailně ji prohlížel.
„To je fotomontáž, nebo tak něco?“
„Ne. Není. Je to asi týden stará fotka. Původně jsem ji přešel, ale tak jako Vám se mi něco nezdálo, pořád mi to vrtalo hlavou, tak jsem se na ni koukl pořádně. Tady tato část lesa,“ ukázal Shikamaru na místo, které zakroužkoval, „ je naprosto stejná, jako tahle.“ Ukázal na místo, na které předtím poukázal Gaara.
„Hm, asi náhoda, ne?“
„Náhoda? Tak obrovský kus lesa? A úplně stejná hustota stromů? Barva listů? A tady, vidíš ty tři malé body? To jsou mýtiny. Tři. Stejně tak i tady, v naprosto stejném rozestavení. Ne, to není náhoda.“
„Takže?“
„Poslal jsem tam hned skupinu Anbu, ale vrátili se s nepořízenou. Ale donesli nákres okolí, jak ho prozkoumali.“
„Co našli?“
Shikamaru přejížděl prstem po kruhu, který předtím nakreslil.
„Podle jejich hlášení, jakmile se přiblížili k tomuto označenému území, narazili na vysoká a příkrá skaliska. Nepovažovali za nutné vylézt až nahoru, prý by to nebylo dost ani možné. Spíše se je snažili obejít. No, po pár hodinách se dostali opět na místo, odkud vyrazili.“
„To je ale přece nesmysl, to by bylo vidět na fotce. Tam žádné skály nejsou vidět...“
„Přesně tak.“
„Myslíš tedy, Shikamaru, že jde o iluzi? Genjutsu? Nebo tak něco?“
„Jsem si tím jistý. Pocestný se automaticky snaží skálu obejít, z vrchu pak to vypadá jako obyčejný les, pro případ, jako tento, že by to místo mohl vyfotografovat některý ze cvičených sokolů, které k tomuto účelu chováme.“
„Eeeh, to je mazané. Vy máte ptáky s foťákama, jo? To mě ještě nenapadlo. To je chytrý. To bychom mohli také zavést, co říkáš Gaaro?“ ozval se Kankurou.
Gaara se škrábal prstem na bradě. To dělal vždy, když přemýšlel.
„Tohle je pro mě taky novinka. Zdá se, že tohle je specialita Konohy, že?“
„Přesně tak,“ Shikamaru si založil ruce na prsou, „můj nápad.“
„To ale znamená...“
„Přesně tak.“
„Pak tedy...“
„Přesně tak.“
„Héééj, mohli by jste chvíli mluvit tak, abych si nepřipadal jako hlupák?“ ozval se nadurděně Kankurou.
„Jak Přesně tak, jak To znamená, jak Pak tedy...“
„Kankurou, to že někdo myslel i na iluzi z ptačí perspektivy znamená, že ten, kdo tu iluzi vytvořil, věděl o tomhle v celku nedávno zavedeném způsobu pozorování. Jsem si jistý, že nikdo z jiných čtyř velkých Vesnic, včetně Vás, o tomhle způsobu neví. A tady v Listové to ví jen pár lidí. Ostatní si myslí, že jsou to jen poštovní ptáci.“
„To ale znamená, že...“
„Přesně tak.“
„Eeh, no jo, přesně tak, už chápu.“
Shikamaru přistoupil blíž k oběma Písečným vůdcům.
„To není vše. O tom, že jsme na tohle přišli, víme jen my čtyři. Já, Temari, Ty Gaaro a Ty, Kankurou. Ani ti z Anbu nevěděli, proč je tam posílám. Je nezbytně nutné, aby to tak i zůstalo. Něco velikého se tu chystá. Něco, co nám všem může zlomit vaz, protože...“
„Protože co?“
„To místo na té fotografii, je přesně na pomezí našich hranic. Hranic Větrné Země a Ohnivé Země. Dříve to bylo území ovládané Deštnou Vesnicí, no poté co ji Naruto srovnal téměř se zemí kvůli pomstě za Jirayiu, jejich území pokojně přešlo pod naše vedení. Ačkoliv... oni za to nemohli, to byla Peinova práce a i když byl mrtvý, Naruto nešel zastavit...“
„No to víme. Taky jste mohli pustit chlup i nám.“ ušklíbl se Kankurou.
„A co by jste dělali se zemí, kde není písek a furt prší, to mi prosím Tebe, vysvětli.“
„Hehe, řekněme, že bychom si tam udělali letovisko a lázně pro pro ty, komu už leze písek krkem,“ zazubil se Kankurou.
„To už je teď jedno.“ Gaara udělal zamítavé gesto, aby Kankurou alespoň na chvíli zmlkl.
„Tím chci říct,“ pokračoval Shikamaru, „ať už je tam skryto cokoliv, je to na našem nejslabším místě. Protože pod svícnem je největší tma, jak se říká. Pomezí našich zemí je pro oba naše národy nejbezpečnější. Všechny naše obranné a výzvědné jednotky se soustředí na jiné hranice. Je to chytré, ten někdo věděl, že tam máme slabinu. Na tomto místě...“ ukázal Shikamaru na mapu a poté na fotografii na plátně.
„Ano. To je pravda. Taktéž tohle místo moc nesledujeme, vlastně celé hranice s Vámi. To je mi teda věc.“ Kankurou si hryzal nehty a koulel očima...
„A co s tím teď? Prostě tam pošleme dost zkušených Shinobi ať to odhalí, ať už je to cokoliv a bude, ne? Tohle přeci není nic složitého. Může být, třeba, ale zatím si nejsem jistý, jestli tohle je to, čemu bude muset Listová čelit a co bude pro ní tou zkouškou, jak jsi říkal, když jsme dorazili.“
„Ano. No, tohle byla první část. Dál už to bude trochu o něčem jiném. Něčem, co opravdu může být velký problém. Jen si přeji, abych se mýlil, bohužel se to často nestává...“ Shikamaru přešel k promítači a založil nový snímek.
„Podívejte se na tohle...“
Gaara i Kankurou vykulili oči a zůstali oba dva s otevřenou pusou...

****************************************************************************

„Tady jste...“ usmál se, políbil Hinatu na čelo a rukou pohladil její bříško.
„Jakpak se mu vede?“
„Jí, miláčku, jí. Bude to holčička.“ usmála se Hinata a opětovala polibek. Položila svou dlaň na jeho...
„Cítíš, jak kope?“
„Ty brďo, fakt, to bude shinobi jak má být, -totedajóó.“
„Kunoichi, miláčku. Kunoichi.“ smála se zase.
„Hmmm, není to jedno? Bude naše, mé a Tvé, a bude nejlepší ze všech. A bude silný a...“
„Silná.“
„Eeee, co jééé? O porci Ramenu že to bude klučina, -totedajóó“

Hinata jej lehce odstrčila od sebe. Na tohle dnes neměla náladu. Věděla, že to myslí jen z legrace, ale byla nervózní. Pokaždé, když se snažil takhle vtipkovat, měl průšvih. Moc dobře ho znala, mnohokrát za něj žehlila průšvihy které nadělal, to ještě když nebyli spolu, ale i pak, když byl pořád ještě ublížený, že tehdy nebyl zvolený...

Podívala se mu do těch nádherných, modrých očí, a viděla, že dnes se nesmějí. Dnes byly... plaché, matné.
Jakoby nevěděl, kam se podívat.
Bylo jí jasné, že nejraději by pohledem uhnul, ale to neměl ve zvyku. Paličák. Místo aby občas přiznal porážku a zaslouženě sklopil zrak, vždy se vyzývavě a hrdě díval přímo do očí. Mnoho lidí by mu za to nejraději vlepilo pár políčků za ucho, no ona to na něm vždy obdivovala. Taky co ne. Ona ho obdivovala celého. I s jeho chybami... A že jich není málo...

Sklopil hlavu.

Cože???

Zvedla mu prstem bradu a podívala se mu znovu přímo do očí...
„No tak, Tebe něco trápí... Já to na Tobě poznám. Jsem Tvá žena, víš? Vím, cítím, když Tě něco trápí, a Ty se trápíš už dlouho... Nechceš mi něco říct? Co Tě bolí? Pořád ta stará záležitost?“
„NE!“ odstrčil ji dost hrubým pohybem.
Hinata se lekla a uskočila vzad.
Co to s ním je? Pár posledních týdnů... to nebyl jakoby on.

Sám se zalekl toho co udělal. Ještě nikdy.. nikdy nebyl na ni hrubý, ani v nejmenším... Musí jí to konečně říci.
„Hinato.“

Mlčela, obrácená k němu zády, čekala, co jí řekne.
Přistoupil blíž. Objal ji a položil bradu na rameno.
Přivoněl k jejím hebkým vlasům, zase voněly po vanilce a medu...
Usmál se. Ta nádherná vůně, sladká...
Jako ona sama...
Vrtal jí nosem ve vlasech, až se dostal k jejímu oušku. Políbil ho a zašeptal...
„Odpusť mi. Já nerad. Jsi moje všechno. A já Tě miluju víc než Ramen, -totedajóó.“

Ten křupan! Prý víc než Ramen. Já ho snad... ne, to bych ublížila jen sobě. A mnohem víc nežli jemu...

„Já vím... Víc než Ramen...to už je opravdu moc hodně, že?“ Hinata se usmála. Zabít ho nemá cenu. I po smrti by mu musela nosit k hrobu místo květin Ramen.
„Já jen... víš... je nám smutno. Jsi stále pryč. Pořád plníš mise, i když mi Temari nedávno řekla, že jich nedostáváš tolik, aby jsi musel být každý den pryč a vracel se tak vyčerpaný... Máme o Tebe strach, obě dvě...“ pohladila si bříško a smutně se pousmála...

Takže Temari vyzvídá, Temari mluví s mou ženou...

Rychle změnil zasmušilý výraz na ten jeho typický, tak trochu ujetý, aby v zápětí opět zvážněl a poněkud nic neříkajícím tónem ji zašeptal do ouška, než si ji položil na postel...

„Až budu Kage, vše se změní...“