Když přestane pršet

Pršelo. Kapky bouřlivě mlátily do střech a z okapů se zuřivě valila voda. V rozblácené cestě se pomalu nedalo jít a rychle přeběhnout přes trávník by znamenalo koupi nových bot.
Bylo chladné březnové ráno. Všichni si užívali teplo rodinného krbu alespoň na těch pár posledních minut. Potom se museli vydat do práce nebo do školy. V jednom domě to bylo jinak. Tři členové rodiny pobíhali po domě, aby našli svůj řetízek, kabelku či cigarety. Ten čtvrtý seděl u okna a smutně se z něj díval.
Byla to dívka. Měla černé vlnité vlasy a pomněnkově modré oči. Její ledový pohled naznačoval zlost, vztek a rozzuření. Ten den musela jít do své nové školy v Listové. Nechtěla tam. Věděla, že si zde kamarády nenajde, nejsou tu tak chytří lidé jako v její rodné vesnici. Páska na jejím rameni označovala, že město ve kterém vyrůstala a trávila všechen volný čas byla Písečná, Země ukrytá ve větru.
„Katsumi-chan!“ ozval se medový hlas.
„Ano?“ zeptala se.
„Už musíme do školy,“ objevil se mezi dveřmi její starší bratr. Neměl vlasy vlnité jako ona, ale rovné, odrostlé a černé. Oči měli oba stejně geneticky dané po své matce.
„Vždyť už jdu,“ stoupla si a šla se obout ke dveřím.
„Tak hlavně pohni a Bohovi jménem Genai nezapomeň poděkovat,“ vyplázl na ní jazyk.
„Slyšela jsem o hodně Bozích, ale o Genaiovi ne,“ odbyla ho a stoupla si před otevřené dveře.
„Tak jdi,“ popohnal ji.
„V tomhle?“ ukázala na liják.
„No, jestli nechceš,“ sedl si na truc vedle květináče na schůdek.
„Až po tobě,“ snažila se udělat kompromis.
„Dámy mají přednost,“ uculil se provokativně její starší bratr.
„K sakru,“ zavrtěla hlavou a vylítla ven do deště s Genaiem v patách.

Konečně po tom dlouhém běhu dorazili naprosto promáčení do školy. Po příchodu se ukázalo, že v převleku á la vodník nepřišli sami. Po chodbách se totiž hemžilo tolik dětí, které byly stejně mokré jako oni. Najednou se odněkud ozvala rána a křik. Někdo se sklouzl po vlhké podlaze a smetl sebou všechno a všechny, co bylo a byli kolem něj. Katsumi si stačila vyskočit na skříň, Genai a ostatní děti už ne. Z toho vznikla jedna velká koule dětí, které se valily na dveře s nápisem „ŘEDITELNA.“ Z neidentifikovatelné kutálející se hmoty byl slyšet křik, nadávky a rámus. PRÁSK!!!- ano. Koule konečně nalezla svůj cíl – dveře ředitele. Po ráně všechno utichlo. Jediné, co bylo slyšet, byl pomalé, ale značně hlasité tleskání.
„Bravo, lépe jste to udělat nemohli,“ tleskal jim usměvavý školník. Nemusel vytírat tu zablácenou podlahu, oděv dětí to udělal za něj.
Když si to všichni uvědomili, začali se přeřvávat a nadávat si větami typu: „To tričko bylo strašně drahý a teď je zničený!!!.“
Najednou začalo zvonit. Katsumi elegantně seskočila ze skříně a šla pryč. Až pak si všichni ostatní stačili všimnout, že je zde někdo nový. Chlapci se začali přetahovat, kdo jí sbalí dřív a dívky se bavili o jejích návlecích na rukou.
„Katsumi, čekej na mě!!!“ ozval se Genai, když se konečně vysoukal z chumlu školáků.
„Stejně jdeš do jiný třídy než já,“ ozvala se jeho mladší sestra.
„No…vlastně..jo no,“ poškrábal se na hlavě.
„Troubo,“ vyplázla na něj jazyk, ale její přísný a ledový výraz jí zůstal.
Konečně našla kabinet svého nového třídního učitele. Slušně na něj zaklepala a když se ozvalo hlasité: „Vstupte,“ udělala to, co jí bylo řečeno. Pracovna, vlastně, co pracovna. Pracovnička byla malá a útulná, vymalovaná do oranžova. Kolem stěn byly asi čtyři knihovny, narvané až k prasknutí. Uprostřed místnosti byl stůl a židle. Vedle židle byly dva stojany se svitky a za stolem seděl hnědovlasý chlápek s culíkem a jizvou na tváři.
„Přejete si?“ zeptal se tázavě.
„Pardon, jmenuji se Katsumi Fujiwara,“ odpověděla.
„To jsi ty, co u nás bude studovat,“ řekl a usmál se sensei. „Dám ti hned tvoje knihy,“ na chviličku se otočil a vyndal ze šuplíku obrovský sloupec učebnic.
*Nezdvořák, neví, že se k dámě nikdy nesmí otočit zády.* prolétlo Katsumi jako první myšlenka hlavou po jeho gestu. Když si všechno nacpala do své školní brašny, Iruka jí dal ještě do ruky plánek školy a historii školy. Ani si toho nevšimla a už zvonilo na hodinu.
„Myslím, že by bylo lepší, aby si přišla do třídy se mnou,“ řekl Iruka-sensei. Katsumi mu odpověděla, jak jinak než kladně, a po chvilce se oba vydali do třídy. Byla trochu nervózní, ale nenechávala to na sobě znát. Když došli do třídy, učitel jí představil žákům a posadil do poslední lavice vedle nějakých dvou kluků.
Když šla do schodů, aby se mohla posadit, zaslechla poznámku: „Bacha, Ledová královna jde,“ to jí dopálilo, ale radši nic neříkala.
„Já jsem Chouji, dáš si?“ nabídl jí brambůrky obtloustlý klučina, který seděl vedle ní.
„Ne díky, nějak nemám hlad. Moje jméno snad znáš,“ odmítla vychovaně tu nezdravou a přesmaženou pochoutku. Všimla si, že vedle ní sedí ještě jeden kluk, respektive vedle toho tlouštíka. Tvářil se nějak zvláštně, jako by mu vadilo i dýchat. Podepíral si hlavu rukou a díval se znuděně do stropu.
„Shikamaru? Ty se nepředstavíš?“ Dloubl Choji do svého souseda.
„Proč? Vím, jak se jmenuje a ona už moje jméno zná taky, tak proč si opotřebovávat jazyk?“ zeptal se jak jinak než naprosto znuděně. Když učitel hledal nějaké papíry ve stole, otočila se na ní dívka s dlouhými plavými vlasy ve dlouhém culíku.
„Já jsem Ino,“ uculila se, „vítej na palubě,“ mrkla na mě, „jo a tamhle toho zjevení si nevšímej, to je Sakura, bilboardové obočí!“ ukázala na osobu s růžovými vlasy. Možná se to jen zdálo, ale ty dvě poslední slova řekla až moc nahlas.
„Katsumi,“ představila se jí.
„Tak co? Kdo se ti tu líbí nejvíc?“ začala vyzvídat Ino.
„No, já…vlastně…“ podívala jsem se do země.
„Vyklop to, všechny holky z ročníku jsou zblázněný do Sasukeho Uchihy,“ usmála se, ale v tu ránu se zarazila. „Ty jsi z písečné?“ zeptala se udiveně její spolužačka.
„Ano, to jsem“ odpověděla Katsumi.
„Aha, to jsem nevědě-“ nedořekla, protože nás Iruka překvapil. Dal nám hned na začátku hodiny písemku.
„Ale Iruko-sensei! To nemůžete, hned po prázdninách!“ zakřičel nějak blonďák.
„To pozor, Naruto, můžu,“ odpálkoval ho s klidem. Když všichni dostali papíry, byli si naprosto bezmocní (krom pár nejmenovaných). Shikamaru spal. Ano! Spal! Taky mě to překvapilo. Nějaký černovlasý kluk psal, docela Katsumi překvapil, protože celá třída si byla bezradná. Vlastně, nevěděla jestli celá, její soused nevynaložil úsilí, aby si jednotlivá otázky přečetl. V tom se uvědomila, že ona sama vlastně taky ne. Po přečtení celého testu přišla na to, že je to vlastně hrozně jednoduché, proto logicky odvodila, jak by to asi mělo být. Odevzdala papír jako první, což jí docela překvapilo, ale po té jí schladil vražedný pohled toho černovlasého kluka. Podle Ininých informací to měl být ten slavný Sasuke Uchiha. To jméno Katsumi nic neříkalo a dvakrát krásný také nebyl.