Kočičí slzy

Tak jsem napsala další, na kterou mě inspiroval jeden obrázek tak tu jí máte

Byla v temné místnosti… poslední, co si pamatovala… byla nicota… proč si nic nepamatovala?
Pomalu otevřela oči… viděla jinak… celý svět kolem ní se najednou změnil.
Chtěla křičet o pomoc… jenže jediné, co se místností ozvalo, bylo kočičí mňouknutí…
,Co to sakra znamená? Kde to jsem?‘ pomyslela si a chtěla vstát. Neuměla ovládat své tělo… její nohy… nemohla se postavit.
Byl zoufalá. Opět si lehla do polohy, ve které se probudila.
Chtěla si vzpomenout… vzpomenout si na to, co se stalo…jenže její mozek jí neposlouchal… nerozuměla tomu… nerozuměla ničemu.
Koukla se na tělo, pokryté šedými chlupy. Kde se na ní vzaly? Nechápala to čím dál tím víc. Na jejích bývalých rukou byly místo upravených nehtů ostré drápy.
,Jsem… snad kočka?‘ řekla si v duchu a přemýšlela, jak se to mohlo stát… proč by se změnila v kočku… anebo jí snad v ní někdo proměnil?
Chvíli nehybně přemýšlela… dokud se jí nerozšířily zorničky orámované zelenou barvou.
Koukala se na osobu vycházející z temného kouta. Přibližovala se čím dál blíž… v očích mu mohla vyčíst nenávist a zlobu…
„Kdo jsi? Co po mě chceš?,“ řekla dívka, ale z jejích úst vycházelo jen tiché mňoukání.
„Já ti nerozumím…kočičko… copak mi chceš říct?,“ sklonila se osoba k ní. Dívka mlčela.
„Ty jsi vlastně jenom kočka… ubohá kočka… kočky… jsou tak bezvýznamné… tak otravné… neumějí mluvit mojí řečí… nerozumím jim… a proto jsou pro mě odpadem,“ chytil kočku pod krkem a odhodil jí. Letěla vzduchem, dokud nenarazila do zdi. Dopadla s ránou na zem a ucítila bolest… bolest, která jí nedovolovala jakkoli se pohnout… udělat krok, či promluvit… všechny její smysly byly uzamčeny v bolesti.
„Bolí tě něco? Chceš mi něco říct? No jó… ty vlastně neumíš mluvit,“ provokoval jí tajemný muž a šťouchl do ubohé kočky, která zaúpěla bolestí.
„Víš… to kvůli tobě… kočkám jako ty… odpadem společnosti… mám zkažený život… život, který pro mě tolik znamenal,“ vstal muž a dal se směrem k židli.
„Vždy sis přála být ta nejkrásnější… kočka celé vesnice… nikdo nesměl být krásnější než ty…,“ usmál se. „Teď… když jsi kočka… jsi spokojená?,“ zeptal se jí a dívka chtěla překonat bolest… chtěla dojít až k němu… zjistit kdo to je.
„Splnil jsem ti přání… měla bys mi být vděčná… uctívat mě… klanět se mi a olizovat ruce,“ podíval se na kočku, která se sotva postavila na nohy.
Nemohla jí překonat… bolest… byla tak velká, i když chtěla… nemohla. Nohy se jí podlomily.
„Tak ty odmítáš? Odmítáš mě uctívat… milovat mě?,“ zvýšil hlas a přistoupil k ní.
„Proč mi nejsi vděčná… Ino,“ usmál se na ní šibalsky a dívka na něj upřela svoje zelenkavé oči.
Muž otevřel dveře a její zorničky se naopak zúžily. Beze slova odešel z místnosti a dveře zamknul… nechá jí tam zemřít… proč jí nezabil rovnou? Nemusela by tak trpět, nemusela by doufat v záchranu… i když je kočka… chtěla žít, chtěla opět vidět vycházející slunce a vlny narážející do skalnatých břehů.
I přes neústupnou bolest zvedla hlavu… koukla se na kočičí tělo a začala plakat.
Plakala? Kočky přece nemohou plakat… jak je možné, že pláče? Nechal jí tuto schopnost, aby se více trápila? Možná… Nechal jí ji, aby ho více nesnášela? Rozhodně.
Položila hlavu na packy a usnula… navěky… tak jak si přál. Neměl by jí teď uctívat on? Za to, že mu splnila přání… přání, aby zemřela… proč ji neuctívá a nemiluje?